Obnova světa

Říká se, že žijeme v době postfaktické. Přičítá se to vlivu sociálních sítí, které umožňují vytváření bublin, v nichž se pozitivní zpětnou vazbou posilují alternativní rámce pro výklad světa kolem nás, které se v posledku vymezují i vůči prokázaným faktům. Jenže to možná není jediná příčina. Děsivá fakta současnosti, související s válkou, jadernými zbraněmi, umělou inteligencí, klimatickou či ekologickou krizí, se na nás valí s tak brutální intenzitou, že obranná reakce v podobě nepřipouštění si faktů k tělu je vlastně přirozená. Uzavírání se v bublinách alternativních realit ovšem ničemu nepomůže. Svět kolem nás lze jistě interpretovat různě, ale v posledku je jen jeden a to, co se děje, se nás bude dotýkat, ať už se tomu budeme či nebudeme vyhýbat.

V takové situaci je dobré soustředit se na koncepty, které se k budoucnosti nevztahují negativně, a pomáhají tak udržovat naději, že třeba přece jen nebude konec světa. Jedním takovým je koncept obnovy – idea, že se leccos zkazilo, ale minulý stav, který nám přišel příznivý, lze aspoň do nějaké míry vrátit. Obnova je koncept primárně optimistický. Válka v Ukrajině je strašná, ale v okamžiku, kdy mluvíme o poválečné obnově země (jak se o ní zmiňuje ve svém článku Jakub Rákosník), vyjadřujeme naději, že někdy skončí a Ukrajina bude mít možnost se vzpamatovat – a vše bude nakonec skoro jako dřív. Takhle napsáno to působí docela naivně, jenže představa obnovy má v sobě špetku naivity vždycky.

V poslední době se často mluví o obnově přírody, o ní je i několik článků v tomto čísle Vesmíru. Nejde přitom zdaleka jen o akademické diskuse – v podobě Nature restoration law se obnova přírody stala jednou z hlavních agend Evropské unie (je to důležitá součást Green Dealu), o níž se vedly bouřlivé spory v Evropském parlamentu i jinde. Mluví se o změně paradigmatu v přístupu k přírodě – od (pasivní) ochrany k (aktivní) obnově. Koncept ochrany přírody má v sobě něco velmi konzervativního až staromilského; jako by šlo hlavně o to, aby se nic neměnilo a vše zůstávalo tak, jak to dosud bylo a jak jsme na to byli zvyklí. Naproti tomu obnova přírody explicitně deklaruje, že leccos už je zničené a je třeba aktivně pracovat na změně stavu.

Jenže v tom se může skrývat zádrhel. Koncept obnovy předpokládá, že současný stav je nevyhovující a je třeba navrátit ten správný původní stav. Jenže který? Ochrana přírody udržuje louku kosením, aby zůstala ve stavu, který se nám líbí. Obnova přírody vidí, že louka, která tu byla před dvaceti lety, zarostla křovím, a je tedy třeba ji obnovit. Jenže proč právě louku? Nebylo by lepší obnovit les, který tu byl dávno předtím? Nebo dokonce savanu s velkými býložravci, o níž se čím dál častěji předpokládá, že to bylo typické evropské prostředí po desítky až stovky tisíc let? Ochránci přírody si už zvykli na to, že chráníme to, co považujeme více či méně subjektivně za cenné – proto chráníme „předměty ochrany“, což je v principu cokoli, na čem jsme se shodli, že stojí za zachování. Jenže u obnovy je to těžší, poněvadž je třeba se také shodnout na tom, který z minulých stavů vlastně preferujeme.

Kresba Ivan Steiger

Lehčí to bude v případech, kdy snadno odlišíme „přírodní“ od „umělého“ – třeba meandrující řeka je přírodnější než rovný vybetonovaný kanál, takže si alespoň na obecné úrovni budeme rozumět, co se myslí obnovou řek. Jenže v antropocénu málokdy umíme udělat podobnou distinkci, přírodní a lidské bývá nerozpletitelně provázané. U rybníků už bude těžší stanovit, co by znamenala „obnova“ (od počátku to byly umělé nádrže primárně určené pro chov ryb), u lesa nebo naopak celé kulturní krajiny skoro nemožné. Ideologické spory a války na sebe v takové situaci nenechají dlouho čekat.

A to se týká obnovy obecně. Ten pojem v sobě skrývá paradox: obnova směřuje k něčemu novému, co ale bude variantou čehosi starého (dobrého). Jde o negaci současného stavu, ale zároveň i o negaci radikální novosti, může to být dokonce zástěrka konzervativní ideologie (třeba obnova tradiční rodiny); obnovou se vracíme k tomu, o čem si myslíme, že se osvědčilo. Často si to myslíme oprávněně, jenže různé skupiny lidí nesdílejí tytéž představy, co že to vlastně bylo. A už jsme zase u těch bublin – svět se nám rozpadá do různých představ o jeho správném (minulém) fungování, které je třeba obnovit.

Jenže možná důležitější je pokusit se obnovit společný svět. Tedy víru, že svět je jeden a všichni jej chtě nechtě sdílíme – a to nejen s ostatními lidmi, jakkoli s nimi třeba nesouhlasíme, ale i se všemi ostatními bytostmi. 

Kresba Ivan Steiger