Cena za ochranu přírody

Chráněné oblasti pomáhají zamezit úbytku přírodní rozmanitosti. Ochrana přírody však nemůže být účinná, pokud ji za svou nepřijmou místní komunity. Obyvatelé chráněných oblastí by se měli na rozhodování o ochraně podílet, náklady na ni by měly být spravedlivě rozděleny.

Skupina zemědělců z Broumovska podala v roce 2018 žalobu, v níž požadovali změnu zákona o ochraně přírody a krajiny, která by umožnila „přímou ochranu před škodami způsobenými vlkem obecným“. Zemědělci se domáhali regulace počtu těchto šelem v České republice, na Broumovsku pak „absolutního omezení výskytu“, jinými slovy až do opětovného vyhubení této šelmy, která podle nich představuje hrozbu pro zdraví a majetek obyvatel. Žaloba sice neuspěla, ale zase jednou upozornila na konflikty mezi ochranou přírody a zájmy obyvatel míst, která jsou k ochraně určena.

Mapa chráněných oblastí světa ukazuje několik zajímavých skutečností. Největší chráněné pevninské oblasti se nacházejí v tundře a v pouštích, kde hrozí minimum konfliktů. Ty mořské jsou buď poměrně rozsáhlé, nebo jde naopak o úzké pruhy podél pevniny, které nejsou při rozlišení naší mapy vidět. Červené šrafování vyznačuje místa, která podle databází projektu Protected Planet prošla nějakou formou vyhodnocení účinnosti (u terestrických 11 %, u mořských ještě méně). Vyhodnocení účinnosti mořských oblastí se věnuje více na sobě nezávislých projektů, jejich data se však značně různí. I když kombinujeme více databází, nenajdeme v nich všechna chráněná území; některá, vyhlášená jednotlivými státy, totiž nejsou do mezinárodních databází vůbec zanesena. Například mořských chráněných území Šrí Lanky zde nenajdeme ani polovinu. Je tedy otázkou, nakolik jsou tyto databáze a na nich založené odhady spolehlivé.

Mapa Michèle von Kocemba podle dat dostupných z databází Natural Earth Data (2003), UNEP-WCMW a IUCN (2023), World Database on Protected Areas (2023) a Světové banky (2020) za použití podkladových map poskytovaných Esri a USGS.

Proč ochrana nefunguje

Celosvětová biodiverzita je v krizi. Mnoho druhů mizí a některé ekosystémy začínají kolabovat. Jedním z nástrojů, kterým lze tento vývoj zpomalit, je vytváření chráněných území. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jich je v současné době více než 295 tisíc a pokrývají přibližně osm procent moří a oceánů a šestnáct procent pevniny. Ne všechny však plní svoji funkci. Hodnocení efektivity chráněných území, které proběhlo v jedenácti procentech těch terestrických, ukázalo, že v úkolu utlumit neblahý vliv lidských aktivit mnohé selhávají. Často například nezabraňují odlesňování a jiné degradaci, pokulhává v nich správa, financování i plánování. Mezi mnohem méně častými mořskými oblastmi správně funguje pouze 35 procent (obr. 1).

Jedním z hlavních důvodů neefektivity chráněných území je nedostatečný management a porušování pravidel a nařízení, která v nich platí. To nastává z několika důvodů: Lidé mohou pravidla porušovat nevědomky nebo je vědomě obcházet, protože nejsou dostatečně vynucována a respektována anebo protože jejich dodržování brání lidem žít důstojný život. Vracíme se tím do Broumova, ale dostáváme se i do jiných míst světa, kde nastávají ještě složitější situace.