Obnova populací. Víme jak na to?

Ochrana malých ohrožených populací je obzvlášť náročná. Nejen kvůli přírodním podmínkám, ale i kvůli rozdílným pohledům praktiků a teoretiků ohledně nejúčinnější pomoci. S přibývajícím poznáním vzrůstá provázanost ochranářských kroků a snad i jejich efektivita. Nebo ne?

Zaměříme se především na genetickou zátěž spojenou s příbuzenským křížením (inbreedingem), k němuž dochází v malých populacích živočichů. Zjišťujeme totiž, že inbreeding je komplexní fenomén, který není jednoznačně nevýhodný, což může mít významné dopady na ochranářskou praxi.

Jak zachránit druh?

Máme-li v přírodě vymírající druh, měli bychom odstranit důvody jeho ohrožení, aby se mohl zotavit. Pokud jsou ale podmínky nepřívětivé, můžeme se jistit tím, že některé jedince odchytíme a zkusíme je chovat pod lidskou kontrolou (ať už v zoo na druhém konci planety, nebo v bedlivě střeženém chovatelském zařízení v oblasti výskytu). Podle populačních modelů (a zkušeností) by bylo ideální stavět zachraňovanou populaci na minimálním počtu 15 zakladatelských (a ideálně nepříbuzných) jedinců a snažit se je namnožit zhruba na stovku. Pro omezení negativních vlivů křížení v krátkodobém horizontu (roky) by bylo žádoucí mít efektivní velikost populace alespoň 50 členů,¹⁾ nicméně pro zachování adaptivního potenciálu se v literatuře uvažuje o minimálně desetinásobném počtu. [4] Od osmdesátých let 20. století zoo-praktici znalí populačních modelů ještě dodávali, že příslušníky ohroženého druhu je třeba nejdříve namnožit, a teprve potom vylepšovat populačně-genetické parametry vědeckým managementem. Řada koordinátorů záchovných programů si této základní poučky bohužel asi není vědoma, když řeší inbreeding u maličkých populací, které bez početně silné základny směřují k vymření i bez něho. Po vytvoření stabilnější populace v lidské péči je dalším krokem pokus o posílení stavů v přírodě z tohoto záložního zdroje. Nebo v případě úplného vymření druhu či populací v přírodě zkusit jejich reintrodukci. Někteří odborníci ještě doplňují, že pro navracení do přírody je důležité neselektovat v chovu určitý fenotypový projev (např. ochočenost), abychom populaci bezděčně nepřipravili o nějaké vlastnosti užitečné v divočině.

Drozdec galapážský (Mimus parvulus hulli) na ostrově Darwin. Přirozeně malá a izolovaná populace drozdců přežívá na ostrůvku o velikosti 1 km² tisíce let a nejspíš díky pročištění škodlivých alel (purgingu) nejeví žádné zřejmé známky inbrední deprese.

Snímek Jakub Vlček

Každý bod tohoto „návodu“ může být ztížený mnoha faktory, zásadní je třeba nemožnost získat dostatečný počet jedinců (žádní už nemusí být nebo je do chovů nedostanete kvůli logistice). Rozeberme tři okruhy možných „ale“ – zádrhelů, které se doposud v praxi nebraly příliš v potaz.

První ale: Pozor na druhy, které se staly vyhnanci

Když se podařilo v národním parku Garamba (v Demokratické republice Kongo) zastavit v letech 1985–1995 pytláctví nosorožců Cottonových, a ti se se vzápětí rozmnožili z 15 jedinců na 31, potvrdilo se, že pytláctví bylo opravdu hlavním problémem. Pokud ale počet nosorožců jávských v národním parku Ujung Kulon v nejzápadnější části ostrova Jáva po mnoho dekádách, i při relativně omezeném pytláctví, činí stále jen několik málo desítek jedinců (aktuální odhady hovoří o 50 až 60 kusech, ale může jich být ve skutečnosti méně²⁾), pak to značí, že něco je špatně s obývaným prostředím nebo že má druh nějaký „vnitřní problém“. Jak názorně zobecnili především ekologové Graham Kerley a Joris Cromsigt, v ochranářské praxi se setkáváme s druhy, které žijí v refugiu, kam byli vytlačeni, kde však nemusí mít optimální podmínky pro přežití. U některých filipínských druhů (např. buvola tamarau, orla opičího, velemyši) vidíme, že žijí v horách, ale často jen proto, že v nížinách lidé zcela zničili jejich přirozené prostředí. Podobně některé vzácné druhy (již zmiňovaný nosorožec jávský nebo kůň Převalského) známe už jen z bažinatých či pouštních prostředí, kteráčlověk nemohl intenzivně využívat. Tyto druhy poznáme podle toho, že v minulosti měly větší areál, neprospívají v refugiu (jejich populace jsou početně nestabilní nebo stagnující), mají morfologické znaky ukazující adaptace na jiný potravní zdroj nebo naopak podle toho, že prospívají mimo refugia. V případě nosorožce jávského se proto nabízí pokus navýšit nosnou kapacitu posledního obývaného území výběrovým kácením některých velkých stromů, aby mohly růst semenáčky a podrost, které představují preferovanou potravu těchto zvířat. Při vracení ohrožených druhů do volné přírody bychom měli nejdříve zhodnotit biologii druhu a jeho biotopověpotravní preference i v minulosti a neměli bychom se bát vyzkoušet, jak by fungovalo vysazení do odlišného prostředí. S kreativnějším přístupem můžeme odhalit, že v prostředí, které vnímáme mylně jako netypické, se „našim chráněncům“ může žít lépe.