Jak se země obnovují po válkách

Od počátku války na Ukrajině se objevuje otázka, jakým způsobem bude žádoucí organizovat obnovu infrastruktury i běžného života po rozsáhlé destrukci v důsledku bombardování a posunů fronty.

Intuice nám napovídá, že nejdůležitější je vždy válku vyhrát. Z vojenského hlediska je to nezpochybnitelná pravda a k dosažení tohoto cíle se upínají snahy všech generálních štábů jakéhokoli vojenského konfliktu. Z hlediska poválečné obnovy však odpověď již tak jednoznačná není. Za prvé, lze vyhrát válku, ale prohrát mír. Za druhé, lze prohrát válku a dočkat se daleko úspěšnější poválečné obnovy, než jakou zažijí vítězné státy.

Jih prohrál válku , ale vyhrál mír

Za příklad prvního může dobře sloužit vyústění americké války mezi Severem a Jihem. Když se jižanské síly zhroutily, skončila v dubnu 1865 podpisem kapitulační listiny naprostým vítězstvím Severu. Jen pár dní poté zahynul rukou atentátníka nezpochybnitelný vítěz – prezident Unie Abraham Lincoln. Následné dvanáctileté období až do roku 1877 překryl pojem obnova či rekonstrukce Jihu. Ačkoli se mezi seveřanskými radikály objevovaly nejrůznější razantní návrhy zacházení s poraženým územím, Lincoln, a ještě více jeho nástupce Andrew Johnson patřili v této věci mezi umírněné pragmatiky. Výmluvně to ukazuje rozsáhlá amnestie, vztahující se na příslušníky vůdčích vrstev Jihu, doprovázená navíc množstvím individuálních odpustků. Přestože k jižanskému odtržení primárně vedly ekonomické rozpory mezi oběma částmi Unie – zjednodušeně řečeno, průmyslový Sever potřeboval ochranářství, plantážnický Jih volný mezinárodní trh –, nejbohatší vrstvy, až na zvláště provinilé jednotlivce, unikly potrestání i konfiskacím, jakkoli právě obrana jejich zájmů k odtržení Jihu vedla. Ani pozemková reforma a parcelace velkostatků se nekonala.

I když pevná federální vůle přinutila poražené státy uznat třináctý až patnáctý dodatek Ústavy z let 1865–1870, které rušily otrokářství a usilovaly o důslednější uplatnění principů občanské rovnosti, kontinuita jižanských tradic byla silnější a trvalejší, než by si vítězové války patrně přáli. Ekonomická moc velkých pozemkových vlastníků a obchodníků zůstala neotřesena a politické elity se sice vystřídaly, ale velkou změnu to nepřineslo. Pod taktovkou oportunistických politiků a úředníků ze Severu i místních republikánů, kteří předtím zůstali loajální Unii, spíše vzkvétala na mnoha místech korupce a nekompetentní vláda. Ne nadarmo se v oné době pro tyto muže vžilo označení „taškáři“ a „darebáci“. Rekonstrukce Jihu skončila politickou dohodou v roce 1877, kdy republikáni potřebovali získat jižanské demokraty pro svého prezidentského kandidáta Ruthreforda Hayese. Moc se definitivně navrátila zpět do rukou tradičních jižanských elit a rasová diskriminace nabrala jen nových, méně transparentních forem, než bylo otrokářství. Jak se ve své době příznačně říkalo: Jih prohrál válku, ale vyhrál mír.

Problémy vítězů

Případ druhý – poválečný rozkvět poražených a problémy vítězů – výmluvně ukazuje druhá světová válka. Spojené státy zažívaly po roce 1945 svůj zlatý věk rychlého rozvoje masové konzumní společnosti. O jejich evropských spojencích se však totéž říci nedalo, jakkoli na vítězství měli také značný podíl – zvláště Velká Británie. Ta se sice pustila v rámci poválečné obnovy pod labouristickou taktovkou do ambiciózních hospodářských a sociálních reforem, ale návrat blahobytu, jenž zůstával v paměti nejstarším příslušníkům společnosti, kteří ještě pamatovali časy z počátku století, kdy britské mzdy byly v průměru nejvyšší v Evropě, ten se nekonal. Válečná nouze se táhla dlouho do poválečných let. Ostatně přídělový systém byl v Británii zrušen až v roce 1954. Příznačně skvělá kniha Davida Kynastona z roku 2007 o každodenním životě obyčejných Angličanů v letech 1945–1951 nese výmluvný název – Nuzná Británie (Austerity Britain).

Vozy Austin A40, vyrobené v automobilce Longbridge v Birminghamu ve Velké Británii v roce 1949. Suroviny pro výrobu automobilů byly poskytnuty v rámci Marshallova plánu pomoci USA poválečné Evropě po druhé světové válce.

Snímek Profimedia.cz

Ani vítězná Francie po roce 1945 neprožívala svá léta hojnosti. Chronická politická krize čtvrté republiky byla jen viditelným vrcholem ledovce, jehož větší část se skrývala pod hladinou. Některé oblasti země byly doslova srovnány se zemí – v Normandii poté, co se tudy prohnala spojenecká invaze, zůstalo neporušených pouhých 18 procent domů. Monnetův plán z roku 1947 – nazvaný podle jednoho z pozdějších architektů evropské ekonomické integrace Jeana Monneta – nastartoval relativně rychlou hospodářskou obnovu. Průmyslová výroba své předválečné úrovně dosáhla již koncem onoho roku a v zemědělství se téhož podařilo dosáhnout do počátku padesátých let. Ovšem krvavá dekolonizace v padesátých letech – nejprve v Indočíně a potom v Alžíru – otravovala společenskou atmosféru ještě dlouho po skončení druhé světové války. Nechybělo mnoho a Francie se nakonec mohla v létě 1958 v důsledku neřešitelné vnitřní krize stát otevřenou vojenskou diktaturou, nebýt státnické moudrosti Charlese de Gaullea, jemuž tehdy moc doslova spadla do rukou.

Rozkvět poražených

U poražených zemí v druhé světové válce nalezneme odlišné příběhy. Západoněmecký hospodářský zázrak je známý a často i u nás traktovaný. Ale ještě spektakulárnějším případem bylo Japonsko. I když císař Hirohito byl přesvědčen, že „Japonci jsou jako jednotlivci, ať se na to díváme z jakéhokoli hlediska, ve všech směrech nadřazeni Američanům“, odnesl si z totální válečné porážky své země také zásadní poučení, jež vytvořilo kontury japonské poválečné obnovy: „Společně se jim [Američanům] však nevyrovnáme. Proto musíme napříště absolvovat skupinovou přípravu, musíme podporovat vědu a celý národ musí maximálně usilovat o vybudování nového, lepšího Japonska, než je to dnešní,“ pravil.

V japonském politickém systému však císař tvoří jen jeho charismatický základní kámen. Tím skutečným architektem japonského úspěchu byl Šigeru Jošida, konzervativně orientovaný vůdce liberální strany, jenž v letech 1947–1954 čtyřikrát zastával funkci ministerského předsedy. Zatímco vítěze války zatěžovaly i nadále vysoké vojenské výdaje, demilitarizované Japonsko tímto břemenem tíženo nebylo. Ocitlo se pod ochranným deštníkem USA. Mohlo si dovolit vydávat na obranu sotva jedno procento hrubého národního produktu a své zdroje orientovat jiným směrem v duchu citovaného císařova doporučení. I když období padesátých a šedesátých let bylo obecně v industriálních ekonomikách érou dlouhé konjuktury, Japonsko překonalo veškerá očekávání: ve čtvrtstoletí následujícím po roce 1950 vzrostl japonský hrubý národní produkt na hlavu šestnáctkrát a země se stala třetí nejsilnější ekonomikou světa.

Snímek ze 17. prosince 1947 zachycuje americký „Friendship Cargo“, který v rámci americké pomoci Evropě před zavedením Marshallova plánu doručil do francouzského Le Havru zásoby potravin. U pobřeží jsou vidět vraky lodí zničených během války.

Snímek Profimedia.cz

I když jaderné bomby svržené v srpnu 1945 na Japonsko mohou představovat nejhrozivější memento války, v duchu výše naznačené logiky argumentace Japonsko alespoň vyhrálo mír. To některé jiné ve válce poražené země říci nemohly. Prohrály válku, prohrály i mír, a přesto nakonec vzešly z takové nelichotivé konstelace úspěšně. Takovým případem bylo Finsko. Ostatně po určitou dobu, než rusko-ukrajinský konflikt eskaloval do podoby invaze v únoru 2022, se pojem „finlandizace“ Ukrajiny často skloňoval jako možnost pro dlouhodobé řešení situace. Není vyloučeno, že se na něj diplomaté někdy později zase rozpomenou, nastane-li vhodná chvíle.

Finsko bylo ve svém hrdinném odporu proti sovětské okupaci poraženo a v září 1944 podepsalo příměří. Země byla podrobena dozoru spojenecké kontrolní komise v čele s obávaným sovětským stalinistou Andrejem Ždanovem a musela zaplatit Sovětům tučné válečné reparace. I když to znamenalo citelné utahování opasků pro obyčejné Finy, země zároveň zažívala rychlou obnovu své průmyslové výroby. Většina reparačního dluhu byla hrazena právě dodávkami průmyslového zboží. Země zároveň dvakrát devalvovala svou měnu, což usnadňovalo pronikání na západní trhy.

Tato doba vstoupila do finských dějin pod označením „Paasikiviho hrozivé roky“. Konzervativec Juho Kusti Paasikivi byl nejprve po podepsání příměří finským premiérem a mezi lety 1945 a 1956 prezidentem. Z funkce odcházel v požehnaných 86 letech a o několik měsíců později zemřel. Tvrdé podmínky příměří a následná smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se Sovětským svazem vzbuzovala v očích mnoha dojem, patrně včetně Stalina samotného, že Finsko je na přímé cestě do sovětského područí, tak jako jiné východoevropské země, včetně tehdejšího Československa.

Zničený obytný dům v Boroďance v Kyjevské oblasti na Ukrajině.

Snímek Yevhen Sukhenko, pexels.com, CCO

Dodnes ostatně zůstává pro historiky lákavé srovnávání. Obě země – Československo i Finsko – vsadily po roce 1945 na doslova podlézavou zahraniční politiku ve vztahu k Sovětskému svazu, přesto se zcela rozdílnými výsledky. Rozhodující roli zde hrál patrně postoj armády, která ve Finsku byla vůči Rusům extrémně nepřátelská, a také rozdílné historické zkušenosti obou zemí s ruským imperialismem. I když i ve Finsku existovala silná pátá kolona v podobě úspěšné komunistické strany, jež by se neostýchala provést státní převrat, nedošlo k tomu a komunisté naopak byli v roce 1948 z vlády vytlačeni. Přesto však pozice Finska zůstávala přinejmenším až do Stalinovy smrti v roce 1953 velmi nejistá díky politice finlandizace, podle níž země rezignovala na některé atributy své suverenity – zvláště v zahraniční politice, aby nepopudila supervelmoc za humny. Proto Finové rezignovali na účast v Marshallově plánu, nenalezneme je mezi zakladatelskými zeměmi NATO, ba dokonce i od evropské ekonomické integrace se drželi v uctivé vzdálenosti. Nebyla to malá cena, ale vyplatila se a Finsko se do sovětského područí nedostalo, jakkoli se v roce 1945 mohlo zdát, že jiný osud než existence v podobě sovětského satelitu jej už ani nemůže potkat.

Jestliže většina Finů – navzdory podpoře komunistů celou čtvrtinou populace – měla jasno v tom, kdo je přítel a kdo nepřítel, takoví Rakušané v roce 1945 byli v ještě složitější situaci. I jejich země se ocitla pod okupační správou. Trefně v tomto směru rozporuplné pocity obyčejných Rakušanů vyjádřili autoři Dějin Rakouska, když napsali: „Řadoví občané pořádně nevěděli, zda ve válce jsou vítězi, nebo poraženými, a obsazení země je jen frustrovalo. Nemohli pochopit vojenskou porážku jako akt osvobození […] Obchody zely prázdnotou, nejezdila doprava, nefungovala pošta, nevysílal rozhlas, šířily se jen fámy a pověsti, každý den jiné.“ Zůstalo však dědictví zmodernizované rakouské státní správy, která se nerozpadla ani nyní a dokázala zemi z tohoto marasmu vyvést, byť s významnou zahraniční pomocí.

Často je v souvislosti s poválečnou obnovou zmiňován Marshallův plán, kterého by se dnešní Ukrajina měla v nějaké modernizované formě dočkat po skončení bojů. I když třeba právě v případě Rakouska byl skok v kvalitě života běžných obyvatel patrný bezprostředně po jeho spuštění, obecně platí, že jeho ekonomický význam pro západní Evropu byl menší než význam politický. Nešlo o převratné peníze. Spojené státy tímto plánem však daly jednoznačně najevo, kde leží jejich zahraničněpolitické priority. Jakkoli v něm můžeme vidět nemalou dávku pragmatismu politického i hospodářského, Marshallův plán dával jasné znamení, že USA mají na rekonstrukci západní Evropy zájem a nehodlají ji nechat napospas ruskému imperialismu v sovětském plášti. Právě tento aspekt může být poučný především pro dnešek.

Vedle prostých lidských inklinací fandit slabšímu, když jej na ulici napadne o mnoho silnější holomek, i z hlediska zahraničněpolitické doktríny tkví zájem České republiky v tom, aby Ukrajina nebyla ve válce pokořena. Nyní je práce na vojácích a dodavatelích vojenského materiálu ze Západu. Ale úkol dlouhodobé stabilizace, který nastane s počátkem konce konfliktu, bude již více záviset na diplomatech, ekonomech, inženýrech i manažerech zahraniční pomoci. A ukáže se, že vyhrát mír je daleko důležitější než vyhrát válku a že jej lze vyhrát i v případě, že válka skončí třeba s nejednoznačnými výsledky.