(Ne)těžit suroviny z mořského dna

V červenci se koná zasedání Mezinárodního úřadu pro mořské dno. Na programu bude i jednání o přijetí pravidel těžby strategických nerostných surovin v oblasti volného moře za hranicemi pravomocí států.

Vývoj člověka na planetě Zemi je odpradávna určován i jeho schopnostmi objevovat a využívat suroviny, které mu domovská planeta nabízí. Mezi nerostnými surovinami hrají kvůli své trvanlivosti dominantní roli kovy, a proto také rozlišujeme v historii lidstva dobu bronzovou, železnou a další podle toho, které nerosty zrovna člověk objevil a začal využívat.

Symbolem bohatství, a tedy i moci nejrůznějších státních útvarů v minulosti byly a nadále jsou drahé kovy, např. zlato a stříbro. V černé metalurgii se využívají železné kovy železo a mangan. Z neželezných (barevných) kovů se nejčastěji používá měď, nikl, zinek, olovo ad. Po staletí se těží výhradně z ložisek na souši. A nebylo by tomu dnes jinak, nebýt slavné mořské expedice na lodi Challenger, kterou vypravila v letech 1872–1876 britská Královská společnost v Londýně s cílem zkoumat hlubiny světového oceánu včetně jeho dna. Už v druhém roce výprava objevila na dně Atlantského oceánu nedaleko Kanárských ostrovů hrudky velikostí i tvarem připomínající brambory, které byly později na základě chemických rozborů nazvány kvůli převládajícímu prvku manganovými konkrecemi. Přibližně ve stejnou dobu napsal Jules Verne slavný román Dvacet tisíc mil pod mořem, v němž jistý kapitán Nemo pronáší: „…v oceánech existují ložiska zinku, železa, stříbra a zlata, které by bylo možno docela snadno využívat…“

Na základě dalších poznatků byl název suroviny pozměněn na železomanganové konkrece a v současnosti se s ohledem na širší spektrum využitelnosti jako zdroje kovů používá název polymetalické konkrece.

Rozdělení průzkumných claimů na polymetalické konkrece v rudné provincii Clarion-Clipperton. Obrázek vypovídá o intenzivním zájmu potenciálních investorů o polymetalické konkrece a ukazuje též, že se ČR nachází v exkluzivní společnosti světových těžebních velmocí. Na schématu je vyznačeno také 13 oblastí zvláštního environmentálního zájmu (APEI) a žlutým odstínem jsou označeny oblasti rezervované pro rozvojové země.

Mapa Mezinárodní úřad pro mořské dno

Volné moře a mořské právo

Moře a oceány člověku vždy sloužily jako zdroj obživy, k obchodování a bohužel i k vedení válek. Vůle vyhýbat se konfliktům s sebou přinášela snahu regulovat chování člověka na moři a objevy zdrojů nerostných surovin na mořském dně a reálné možnosti jejich využívání k tomu jen přispěly. Už v roce 1618 sepsal holandský učenec Hugo Grotius dílo Mare Liberum (Volné moře), které je všeobecně považováno za základ mořského práva. První známou zákonnou úpravou ve vztahu k mořskému nerostnému bohatství (avšak pouze na národní úrovni) byl takzvaný Cornwall Submarine Mines Act z roku 1858, podle něhož byla všechna důlní díla pod hladinou moře poblíž Cornwallu považována za majetek britské koruny. Moderní řešení měla přinést Charta OSN z roku 1945 a na jejím základě vytvořená Komise pro mezinárodní právo. První mořské právo jako právo mezinárodní bylo kodifikováno roku 1958 na první konferenci OSN o mořském právu v Ženevě, která přijala čtyři „ženevské konvence“. Žádná z nich ovšem nevyřešila rozpor mezi neúměrným rozšiřováním příbřežního pásma především průmyslově vyspělých zemí s rozvinutými technologiemi těžby na straně jedné a znevýhodňováním rozvojových zemí, které se zrovna začínaly vymaňovat z koloniálního područí, na straně druhé. Řešení nepřinesla ani druhá konference OSN o mořském právu v roce 1960.