Navigace a mapy z druhého konce světa

Evropský charakter navigace a orientace v mapách jsou už dnes nedílnou součástí globálního paradigmatu v kartografii. Na druhém konci světa však stále existují, nejen v kolektivní paměti, jiné kulturní varianty porozumění geografickému prostoru.

„Umění vedení malého člunu na moři jsme ocenili opakovaně s kolegou Martinem Soukupem i během našeho terénního výzkumu, když jsme se plavili z ostrova Nová Británie na Nové Irsko či při jiné cestě obeplouvali ostrov Manus. Tak jako se mladí v Thajsku naučí brzy jezdit na motorce, musí se mladí obyvatelé ostrovů naučit řídit malý člun. Se zatajeným dechem a notnou dávkou obav jsem pozoroval schopnost Papuánců předvídat nárazy vln a odvozovat jejich průběh podle blízké pevniny. A co teprve na zcela otevřeném moři?“ (Z antropologického deníku autora; viz rovněž obr. 1–2)

Když člověk postupně nasává vlastní kulturu, osvojuje si jednu konkrétní podobu pojetí světa. Časem všechno kolem sebe vnímá automaticky, všedně. Co se týče referenčního rámce u orientace, navigace, map, daleko největší vliv má charakter přírodního prostředí, v němž příslušná společnost žije. Různé formy mapování území a navigace v geografickém prostoru lze označit za jednu z kulturních univerzálií: toho, co lze najít u všech kultur, ale co získává různé podoby.

Referenční rámce a sociálně-kulturní role mapy

Při navigaci či orientaci v mapách už téměř nikoho z nás nenapadne neřídit se podle světových stran. Tento referenční rámec (viz rámeček) je pradávný a je nejspíše spojen s orientačními body na obloze, kdy naši předchůdci postřehli základní fyzikální principy a časové periody pohybů vesmírných těles. Již zde je možné nalézt kulturní varianty, v nichž se uplatňuje pojmenování podle převládajících větrů, živlů, božstev, propojení s barvami, varianty s pěti světovými stranami a tak dále. V jazyce některých kultur (například australských domorodých kmenů) dokonce tento koncept nahradil egocentrické, tedy relativní směry jako před, za, vpravo a vlevo. Místo „židle stojí vpravo od stolu“ příslušník některého z těchto kmenů řekne „židle stojí západně od stolu“. Většina jazyků vychází z rámce, který využívá dráhy Slunce, směru vodního toku, sklonu terénu či směru k pobřeží. Mapa je podobně jako jiné artefakty sociální, respektive kulturní dokument. V této souvislosti je třeba si uvědomit, k čemu mapy či náčrty v minulosti lidem sloužily. Jejich obecnou funkcí je bezesporu uchování paměti. Mapa má nicméně řadu specifických funkcí: může jít o itinerář, zeměpisný slovník, bestiář, orientační či didaktickou pomůcku, prostředek sebevyjádření autora. Její další funkce dnes můžeme spíše odhadovat: součást náboženského ritu, tance, společenská zpráva?