I suchozemci Češi zkoumají moře
Mořský výzkum sice nepatří v České republice k běžným oborům, přesto má poměrně dlouhou tradici. První návrh na založení vlastní české výzkumné mořské stanice se zrodil v roce 1909.
V období RakouskaUherska se moři věnovali především biologové. Již roku 1875 byla v Terstu zřízena výzkumná stanice (v originále k. k. Zoologische Station Triest), která sloužila především pro potřeby Zoologického ústavu Vídeňské univerzity. Stanice zajišťovala výzkumné pobyty studentům biologie a dodávala do Vídně vzorky a biologické preparáty k dalšímu zkoumání. V letech 1898–1915 zde působil jako ředitel významný zoolog a profesor Vídeňské univerzity Carl Isidor Cori (1868–1965). Tento rodák ze severočeského Mostu se po roce 1918 vrátil do Čech a později byl rektorem Německé univerzity v Praze.
Zájem o zřízení vlastní výzkumné stanice projevili i Češi. Hlavním iniciátorem snah o získání vlastní základny byl především profesor anatomie a fyziologie rostlin Univerzity Karlovy Bohumil Němec (1873–1966). Uvědomoval si velký význam výzkumu mořských organismů pro rozvoj biologického poznání.
První návrh, který Němec předložil roku 1909 České akademii věd a umění, počítal se zřízením stanice na chorvatském ostrově Rab. Po vzniku Československa se také uvažovalo o vybudování biologické stanice na ostrově Lokrum nedaleko Dubrovníku. Významný posun ve snaze získat vlastní výzkumné zázemí přinesly Němcovy osobní kontakty s bývalým rektorem Moskevské univerzity Michailem Michajlovičem Novikovem (1876–1965). Ten se po odchodu z Ruska usadil roku 1923 v Praze, kde založil Ruskou svobodnou univerzitu. Profesor Novikov byl zároveň i místopředsedou správní rady Ruské zoologické stanice ve VillefranchesurMer na francouzském pobřeží poblíž Nice. Tuto stanici založil roku 1886 Alexej A. Korotněv (1854–1915) z Kyjevské univerzity na místě původní ruské námořní základny. V období před první světovou válkou si pracoviště vydobylo slušné mezinárodní renomé. Navštívila ho řada významných vědců, například Ilja Mečnikov nebo Louis Agassiz. Z českých přírodovědců byl na stanici v letech 1898 až 1902 několikrát hostem profesor Antonín J. Frič (1832–1913), který zde navázal přátelský kontakt s profesorem Korotněvem a získal pozvání pro další české badatele. (Pozn. red.: Antonín Frič byl Němcovým předchůdcem ve vydávání Vesmíru, vedl časopis od roku 1872, Bohumil Němec na něj navázal v roce 1923 – viz Vesmír 100, 398, 2021/6.)
Do práce vědecké základny zasáhla první světová válka. V období po bolševické revoluci se pracoviště ocitlo bez prostředků. Z původního osazenstva zde po smrti profesora Korotněva zůstal pouze Michail M. Davidov s jedním asistentem. Stanici hrozil bezprostřední zánik. Díky iniciativě profesora Novikova byly prostory pracoviště ve Villefranche nabídnuty českým výzkumníkům a studentům. Do správní rady stanice byli přizváni Bohumil Němec jako zástupce Karlovy univerzity, Edward Babák (1873–1926), děkan Lékařské fakulty a pozdější rektor Masarykovy univerzity v Brně, a Zdeněk Bažant (1879–1953), tehdejší rektor ČVUT v Praze. Na projektu částečně spolupracoval i profesor Cori z Německé univerzity v Praze. Finanční prostředky na provoz poskytla Česká akademie věd a umění, která v letech 1923 až 1929 hradila 12 pracovních míst pro české vědce. Díky tomu stanici navštívilo ve dvacátých letech 20. století kolem stovky vědců a studentů, kteří se zde věnovali především biologickému výzkumu. Mezi nejaktivnější patřili především algologové. Silvestr Prát (1895–1990) navštívil základnu již roku 1923 a její možnosti pro biologický výzkum popsal v obšírné zprávě (Vesmír 1, 173–177, 1923/8–9). V rámci své odborné práce se zde věnoval buněčnému dělení u různých druhů mořských řas. Brněnští biologové ve Villefranche studovali především zelenou trubicovitou mořskou řasu lazuchu (lat. Caulerpa). Přestože dosahuje délky mnoha centimetrů, jde stále o jednobuněčný organismus. Významný objev zaznamenal Rudolf Dostál (1885–1973), který roku 1929 popsal její rozmnožovací orgány. Později u této řasy studoval pohyb chloroplastů a popsal nový druh Caulerpa ollivieri. Stanici ovšem navštěvovali také zájemci o další obory. Jako student zavítal do Villefranche i budoucí významný parazitolog Otto Jírovec (1907–1972), který se výzkumu mořských organismů věnoval i v pozdějším období.
S příchodem hospodářské krize se financování biologické stanice začalo komplikovat. Roku 1931 pak pracoviště převzala Pařížská univerzita, která ji pod názvem Oceánologická observatoř ve VillefranchesurMer provozuje dodnes. Přestože „česká“ mořská biologická stanice fungovala poměrně krátce, ve VillefranchesurMer na toto období dodnes vzpomínají. Pomoc z Československa totiž umožnila překonat svízelné období po první světové válce. Možná i díky tomu se našim odborníkům daří ztracené kontakty obnovovat. Dlouhodobou spolupráci s Villefranche navázal v devadesátých letech 20. století náš přední hydrobiolog Karel Šimek z Biologického centra v Českých Budějovicích. Společný projekt s mořskými optiky získali také pracovníci z Mikrobiologického ústavu z Třeboně. Ondřej Prášil a jeho studenti se na palubě francouzských výzkumných lodí zúčastnili i několika plaveb, při nichž studovali fotosyntézu mořských sinic a řas. Na pracovišti ve Villefranche byl také testován nový optický přístroj pro detekci fotosyntetických bakterií a řas, navržený autorem tohoto příspěvku.
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [409,73 kB]