Aktuální číslo:

2024/6

Téma měsíce:

Éčka

Obálka čísla

Proč je špatná paměť dobrá

 |  30. 10. 2023
 |  Vesmír 102, 634, 2023/11
 |  Téma: Zapomínání

Nedávno mi kamarádka poslala článek, v němž jakási profesorka s nádherným křestním jménem Lorraine (příjmení jsem zapomněl) vysvětluje zhoršené vybavování jména a pak i nějakého předmětu tím, že naše starší mozky jsou přeplněné znalostmi a vybrat mezi jejich množstvím dá víc práce. Moc mě potěšilo, že je to vlastně pozitivní, nikoliv lehká kognitivní dysfunkce.

Pro lepší pochopení přidávám jen stručnou informaci o některých aktivitách našeho mozku. Už se nehádáme, co je od přírody a co výchovou. Víme, že temperament je daný přírodou a z cholerika neuděláte flegmatika, ani kdybyste ho umlátili, zatímco charakter je výsledkem výchovy v nejširším smyslu. Funkčně převládá emoční oblast, která je mnohem starší, rychlejší a s širším záběrem než teprve pár milionů let stará oblast rozumová neboli kognitivní. Když šlápnete v autě na brzdu, trvá to zlomek vteřiny, než tato informace dojde do vědomí, tedy než si plně uvědomíte, proč jste brzdili.

Mnoho lidí si stěžuje, že špatně vypadá, a jen zlomek procenta někdy zauvažuje o tom, že špatně myslí. Většina z nás by vsadila sirotčí peníze na svou paměť, která je ze všech kognitivních funkcí nejméně spolehlivá. Existují sice výjimky – jedinci s fenomenální pamětí – a vzpomínky, které dvacet let zasuté se náhle vynoří. Jedna žena v Kalifornii si v roce 1990 náhle vzpomněla, jak před dvaceti roky její otec umlátil kamenem její jedenáctiletou spolužačku, když se ji předtím pokusil sexuálně zneužít. Vzpomínka se vynořila s halucinatorní živostí podstatných detailů a z nehody se stala vražda, ke které se vrah nakonec přiznal.

Pak proběhla světem hysterická epidemie vybavování dávných vzpomínek, která ale netrvala dlouho. Pravděpodobně proto, že výzkum prokázal, jak nevěrohodné mohou naše vzpomínky být a jak snadno se dají do mozku vložit vzpomínky falešné. Paměť mozku není totiž fotografický otisk nebo počítačové uložení. Vzpomínku je nutné pracně rekonstruovat z mnoha oblastí mozku, kde je uložena.

Falešné vzpomínky můžeme vytvořit. Například zajdeme za žijícími rodiči dvacetileté osoby a zeptáme se na některé významné okamžiky jejich dítěte v době, kdy mu bylo šest let (to je rok, kdy jdeme většinou do školy, a na který si proto lépe pamatujeme). Dozvíme se, že byli v zoo, jeli parníkem a dítě bylo poprvé v divadle na Kašpárkovi. Pak zajdeme za tím už značně odrostlým dítětem a řekneme mu, které okamžiky jeho rodiče uvedli. Přidáme ovšem falešnou vzpomínku navíc, např. že se dítě ztratilo v obchodním domě a bylo zachráněno pomocí místního rozhlasu, který navigoval hledající rodiče do ústředny pro jejich ztracené dítě.

Celé se to podniká v rámci nějakého vznešeného výzkumu, a tak svou oběť požádáte, aby se na tyto momenty rozpomněla a popsala co nejvíce detailů, pro které si přijdete za týden. Při návštěvě vzpomínky probíráte, požádáte vzpomínajícího, aby si je psal i kreslil, a tak to děláte týden co týden. Po šesti nedělích mu sdělíte, že jedna z těch vzpomínek je falešná, ale oběť je většinou hájí všechny. Když zpochybníte historku z obchodního domu, dostane se vám odpovědi, že si dobře pamatuje, jaký měl ten pán, co ho vedl do ústředny, kabát s divnými knoflíky a že byl plešatý. Tak zapracovala fantazie. Na tomto principu pracuje reklama i propaganda. Goebbels dobře věděl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Vyučil tak mnohou generaci politiků, včetně té současné.

„Současně se ale výrazně mění střevní mikrobiom, který vyrábí velkou část ,nervové chemie‘, jež se sice nedostává k mozku přímo, ale různými postranními mechanismy ho ovlivňuje.““

Mozek sám dobře ví, že pamatovat si všechno by působilo značné problémy (profesor Vondráček zmiňuje v celé literatuře jednoho takového nešťastníka), a proto spoustu spojů likviduje cíleně, některé prvky skládající paměťovou stopu však také hynou neplánovitě, a přestože se nové a čilé nervové buňky také (občas) rodí, tak ve výrazně větší míře ty starší hynou. Elegantně to popisují černokněžníci-vládci zobrazovacích metod: „Atrofie kůry odpovídá věku,“ což nás staříky neuráží.

Nejvíc za celý život se jedinec naučí během prvního roku života. Neuropsycholidi mají hezký slogan: Firing together is wiring together, což v překladu znamená, že neurony, které na nějakém úkolu spolupracují, se také spojují. A tak se mozek lidského mláděte snaží a spojů přibývá. Ve třech letech je jich opravdu hodně, a proto do mozku vtrhnou s nůžkami buňky zvané mikroglie a většinu těch spojů přestříhají. Dokonce i vědecky se to jmenuje prostřihování (pruning). Představuji si to tak, že dítěti se do tří let podařilo nashromáždit knihovnu, teď všechny knihy vyházeli, zůstaly tam z nich jenom obsahy. Současně se ale výrazně mění střevní mikrobiom, který vyrábí velkou část „nervové chemie“, jež se sice nedostává k mozku přímo, ale různými postranními mechanismy ho ovlivňuje. Vzpomínky z věku do tří let jsou zcela ojedinělé. Jedna moje známá, částečná autistka, tvrdí, že začala číst ve třech letech a její první rozluštěné slovo bylo mlékárna. Vždy se před ní stydím, protože já jsem se chytil až v pěti na toxické slovo tabák.

V šesti letech se objeví dospělá elektroencefalografická aktivita mozkové kůry a děti jdou do školy sbírat moudrost. Do začátku puberty, nyní už pod jménem adolescence, nasávají znalosti a dovednosti. Pak to začne. Je to ovšem mnohem víc než jen bombardování hormony, za něž to bylo považováno: do dvaceti let u děvčat a jednadvaceti u nás mužů (jsme pečlivější) probíhá další přestavba mozku s dalším prostřihováním, a tedy paměťovými ztrátami. Jedinec se intenzivně učí využívat toho, co do dvanácti nasál. Někdy je to cestou „pokus–omyl“, proto není divu, že „mládí na každém trnu kus srdce nechá“, jak zjistil a zapsal básník.

Po tomto procesu nastupuje období časné dospělosti, kdy se zdá učení novým věcem náročnější, na časné dětství se zapomíná a řada traumatických událostí se odsouvá do nevědomí neboli podvědomí. Tam sice nespí, ba někdy provádějí svým majitelům nepěkné věci tím, že ovlivňují jejich prožívání a jednání, občas až do oblasti neurotických poruch. Jde o to, jak bolestná naše zkušenost byla. Pamatuji si, jak nás vyhodili od zkoušky z patologické anatomie a jeden z filosoficky naladěných kolegů řekl: „Kdybychom se v mládí nedožili žádného fiaska, na co bychom vzpomínali na stará kolena?“ Tak do dneška s úsměvem vzpomínáme na tuto – tehdy klíčovou – situaci.

Jsou však mnohem horší zážitky z dětství (týrání, zneužití), které po celý život neztrácejí v nevědomí svůj hrůzný emoční doprovod a projevují se jako posttraumatická stresová porucha, výrazně ovlivňující kvalitu života. Pochopitelně během dalšího života prožíváme i jiné silné a život ohrožující zážitky, a pokud je jich mnoho anebo jsou intenzivní (válka, zemětřesení a jiné katastrofy), ukládají se podobně a stávají se také příčinou posttraumatické poruchy. V populaci je jich víc, než bychom ze života v civilizované společnosti předpokládali. Těžko odhadnout, jak s nimi zacházeli naši dávní předci; ti nedávní zachovali svá svědectví, většinou v krásné literatuře. Ale i tvrdí materialisté přiznají, že ze Šostakovičovy Leningradské symfonie je cítit bolest. Můžeme říct, že existuje paměť procedurální, týkající se našich aktivit (když se jednou naučím plavat, tak to většinou už nezapomenu), a paměť deklarativní, která ukládá vzpomínky, jež si můžeme slovně vybavit. Ty byly vštípeny buď mechanicky (malá násobilka), nebo logicky v podobě většího, ale srozumitelně složeného celku. Britský spisovatel James Hilton napsal, že je lepší naučit se římské císaře a zapomenout je, než se naučit vyrábět otravné plyny a nezapomenout to. Nicméně je třeba si uvědomit, že pokud si vědomě neopakujeme, 90 % naučeného za 24 hodin zapomeneme. Proto je chytré opakovat naučené hned příští den, a posílit tak paměťovou stopu.

V mozkové kůře máme svazky neuronů, z nichž každý si pamatuje něco jiného. Dejme tomu z výletu na parníku jeden registruje vodu v řece, jiný hudbu, další nejrůznější pachy nebo konverzaci s partnerkou a tak dál. Ve spánku tyto svazky posílají své zprávy do hipokampu, což je taková paměťová banka, kde sedí švadlenky a přišívají ke každému zlomku „visačky“ se značkou: výlet parníkem 26. června 2023. Pak je pošlou zpět a jednotlivé bloky si navzájem telefonují a v nejhlubším spánku, který navenek vypadá jako bezvědomí, přehrávají vše několikrát za sebou několikanásobnou rychlostí. Tím se konsoliduje paměťová stopa. Vybavení vzpomínky pak vyžaduje spolupráci všech zapojených prvků. Proto je kvalitní spánek pro paměť tak významný.

Je jasné, že spolupráce není vždy optimální, že některá místa jsou „obsazena“ jinou vzpomínkou, a tak se snadno spleteme. Během času některé stopy vyhasínají a při rekonstrukci buď chybějí, nebo jsou nahrazovány nepatřičnými prvky. Vynikajícím příkladem je Čapkův apokryf Římské legie.1) Jak říká Saturninův hrdina: Tak po létech zapomínáme, že kamna kouřila, a vzpomínáme na to, že hřála.

Koho bohové milují, umírá mlád, hlásá staré přísloví. Koho však milují více, uchovává si při bilancování prožitého života kladné vzpomínky, a na ty neblahé okolnosti nevzpomíná. V ještě lepším případě je úplně zapomněl. 

Poznámky

1) Dostupné na web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/35/kniha_apokryfu.pdf, s. 27.

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Zapomínání
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie

O autorovi

Radkin Honzák

MUDr. Radkin Honzák, CSc., (*1939) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK a v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny. Vydal mj. knihy Jak přežít léčení, Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, Psychosomatická prvouka, Čas psychopatů.
Honzák Radkin

Další články k tématu

Jak si pamatovat 10 000 fotekuzamčeno

Ke schopnosti rozlišit pravdu od lži potřebujeme dobře fungující paměť. Podněty z okolního světa do ní ukládáme pro okamžité nebo pozdější...

Otestujte si paměť

Pamatovat si viděné je zásadní schopnost, kterou naše mysl vykonává den co den. Jak to náš mozek dělá? Čemu věnujeme pozornost a co nám naopak...

Potkani pomáhají při studiu Alzheimerovy nemociuzamčeno

Co je původcem Alzheimerovy nemoci, je zatím stále nejasné. „Alzheimer“ tak zůstává jedním z největších strašáků lidstva. Odhaduje se, že globálně...

Aberantní sdružování proteinůuzamčeno

Alzheimerova choroba je devastující nemoc, která narušuje funkce mozku a způsobuje pokles takzvaných kognitivních funkcí – myšlení a paměti. Bývá...

Zapomenutá posvátná místa v české krajiněuzamčeno

Eneolitické dlouhé mohyly představují nejstarší pohřební monumenty v Evropě. Jsou o 1000 a více let starší než egyptské pyramidy a představují...

Doporučujeme

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Je to krutá a zatím nevyléčitelná nemoc. Amyotrofická laterální skleróza. Americká léková agentura FDA však nedávno schválila pro medicínskou...
(Ne)umělá sladidla

(Ne)umělá sladidla uzamčeno

Adam Obr  |  3. 6. 2024
Když loni v létě zařadilo WHO aspartam na seznam látek, které mají potenciál způsobovat rakovinu, dosáhla diskuse o škodlivosti nekalorických...
Příběhy řasových éček

Příběhy řasových éček

Richard Lhotský  |  3. 6. 2024
Přídatné látky v potravinách, familiárně přezdívané pro svůj kód éčka, vzbuzují u řady lidí obavy a strach. Přesto se mezi nimi najdou i látky...