Kůň a člověk
Domestikace koně zásadně změnila mobilitu, ekonomiku a válečné strategie člověka, čímž podstatně ovlivnila jeho dějiny. S ohledem na význam v lidské historii a kultuře je kůň v hledáčku badatelů z různých oborů, vč. historiků, archeologů, archeozoologů a archeogenetiků. Kde jsou počátky domácích koní a jaká je historie jejich domestikace?
Kůň lidem usnadnil dálkové cesty a vojenské expanze, významně tak podpořil šíření různých inovací, myšlenek, jazyků, kultury, ale i infekčních nemocí. Zmiňme například doručování zpráv v Mongolské říši, kde mohli poslové za pomoci střídání koní urazit až 300 km za den – to je mobilita předtím nemyslitelná. V různých indoevropských tradicích byl kůň také předmětem různých rituálů a zároveň byl prestižním zvířetem, měl proto i symbolickou roli. Jeho využití k práci a jízdě přetrvalo, zejména v rozvojových zemích, do 3. tisíciletí a svůj význam má i jeho dnešní sportovní, relaxační a terapeutické využívání.
V dnešní době je domácí kůň, co se velikosti týká, považován za nejvariabilnější druh po psovi – srovnejte plemena shire a percheron o váze přes tunu a výšce přes dva metry v kohoutku s plemeny falabella a thumbelina s 20–30 kg a 40–70 cm. Tato variabilita je výsledkem tisíce let trvající domestikace a později cílené selekce.
Domestikace je složitý, postupný a rozmanitý proces s několika předstupni, od ochočování jednotlivých zvířat, převzetí kontroly nad reprodukcí až po vlastní domestikaci druhu či jeho určité populace. Bylo popsáno několik modelů domestikace, přičemž nejranější stadia je většinou obtížné osteologicky rozpoznat. Domestikace equidů a především jejich využívání je úzce spojeno s ovládáním pomocí udidla nebo jeho dřívějších alternativ a s různými technickými inovacemi. Patrně nejstarší historicky zachycený způsob ovládání jsou nosní kroužky dodnes používané u býků a velbloudů.
Les koním nesvědčí
Koně jsou primárně stepní zvířata přizpůsobená k životu v otevřených travnatých biotopech. Tyto adaptace zahrnují lokomoční aparát (např. dlouhá metapodia umožňující rychlý běh), přizpůsobení ke spásání a trávení obtížně stravitelných travních porostů (např. vysoké korunky zubů, které se s věkem vlivem abrazivní složky obsažené v trávě poměrně rychle obrušují), smysly a chování uzpůsobené bezlesé krajině. Není divu, že se areály divokých equidů překrývaly a překrývají s bezlesými biomy, jako je mamutí step (stepní tundra) doby ledové nebo holocenní stepi a savany, v případě polooslů a oslů i polopouště a pouště. Určitě také není náhodou, že poslední divoce žijící populace koní byly zastiženy ve stepích: tarpan na Ukrajině a kůň Převalského v džungarských stepích.
Při posuzování ekologických a geografických souvislostí je třeba vzít v potaz také lidský vliv a zároveň ekologickou valenci koní. Specializace na stepní prostředí například nevylučuje možnost úspěšného přežívání i v jiných biotopech (viz např. exmoorské poníky žijící na blatech jihozápadní Anglie nebo camargské koně v mokřinách jižní Francie). Přesto výskyt a početnost koní poměrně dobře kopíruje holocenní vývoj přírody a krajiny od bezlesí na sklonku doby ledové, která skončila před 11 700 lety, až po klimaxové lesy středního holocénu, kdy byl ústup otevřených ploch doprovázen i ústupem koní. Redukují se dříve početné populace známé z konce pleistocénu, např. z lokalit solutréenských a magdalénských lovců (u nás Hadí jeskyně, Pekárna, Hostim), ale i z mezolitických lokalit (jihomoravské lokality Smolín), a dominanci přebírají lesní druhy (z kopytníků např. pratur, jelen, prase, srnec).
Nicméně i ve střední a západní Evropě divocí koně místy zcela jistě přežívají až do příchodu prvních zemědělců, což u nás znamená do poloviny 6. tisíciletí př. n. l. Dokládá to patrně i několik málo koňských kostí nalezených v kontextu staršího neolitu v České republice.
Otázka způsobu přetrvání koní v prostředí s převládajícím biomem temperátního listnatého lesa není zcela dořešena. Dlouhodobé přežívání koní v suboptimálním lesním ekosystému totiž významně limituje vhodná potravní nabídka a predátoři, zejména vlk, který je v tomto prostředí ve výhodě. Protože šance dlouhodobého přetrvání přímo v zalesněném prostředí se zdá být málo pravděpodobná, koně nejspíš přežívali v různých otevřených nebo polootevřených biotopech. Proto dává smysl hledat původ koní domácích ve východních stepích, odkud také máme početné koňské kosti i z pozdějších fází holocénu, např. z eneolitických lokalit. To ale problém původu nezjednodušuje; jen oblast tzv. eurasijské stepi je velmi rozsáhlá – od východní Asie po Panonskou pánev (obr. 3).
Artefakty, kosti i DNA
K tradičním zdrojům informací o domestikaci koní patří zachovalé artefakty, vyobrazení, písemné prameny, závěry lingvistických studií a různá osteologická pozorování na paleontologických a archeologických nálezech kostí a zubů. Co se artefaktů týká, aktuálně lze s uzděním spolehlivě spojovat až nálezy z doby bronzové, zatímco kostěné artefakty z pozdní doby kamenné (eneolitu), pocházející z různých míst Eurasie a dříve považované za součásti koňských postrojů, dnes nejsou přijímány. Ve skutečnosti z období před koncem 3. tisíciletí př. n. l. nemáme spolehlivé písemné, ikonografické či artefaktuální důkazy o tom, že koně byli zapřaháni.