Olomoucké výrečkobraní

Četba je zpravidla bezpečný koníček. Až do chvíle, než se jejím prostřednictvím stanete osobně aktéry detektivního příběhu. Pak vám v žilách koluje nebývalé množství adrenalinu při honbě za prchavými nočními „duchy“.

Koncem dubna 2021 se v ptačí databázi Avif¹⁾ opět objevilo pozorování výrečka malého (Otus scops) v Olomouci. Výreček se prý „ozýval z jihovýchodu“, tak jako loni. Záznam je mi krajně podezřelý. Pták, který u nás nežije, se podle něj zatoulal možná až stovky kilometrů mimo svůj pravidelný areál, navíc dva roky po sobě na totožné místo. S pochybami nejsem sám. Další uživatel avifu má dojem, že kdosi chodí po Olomouci s reproduktorem a hlas výrečka pouští ze záznamu.

Něco by na tom být mohlo. Loňského výrečka několik lidí slyšelo, fotografii však nepořídil nikdo. Byl to ale letos opravdu výreček? Dokázalo by lidské ucho na pozadí bezpočtu městských zvuků bezpečně rozpoznat, co je zdrojem jednoduchého pískání? Těžko. A nahrávku bezpečně ne. Se značnými pochybami a očekáváním neúspěchu vyrážím s autorem letošního záznamu do terénu.

Ticho na lokalitě, kde by se měl výreček ozývat, nevěstí nic dobrého. Zkoušíme proto krátkou přehrávku hlasu. Pokud je zdrojem zvuků hlášených na avifu skutečně samec výrečka, měl by teď, na počátku hnízdní sezony, ochotně odpovědět intenzivním teritoriálním voláním. Z mého reproduktoru se line „ťú… ťú… ťú…“, a když záznam po dvaceti vteřinách vypínám, „ťú… ťú… ťú…“ pokračuje!

V místě, odkud jde zvuk, ve tmě rozeznáváme dvě postavy, které upřeně hledí do korun stromů – zjevně také hledají výrečka. Riziko akustické záměny je reálné.²⁾ Jenomže zdroj melodického pískání se přesunul rychlostí, která vylučuje, že by šlo o další hledače výrečka vybavené reproduktorem. Teď už jen získat fotografii jako finální důkaz. Najít výrečka je však kvůli jeho dokonalému kryptickému zbarvení prakticky nemožné i za denního světla, natož teď v noci.

Výreček nespolupracuje. Opakovaně přelétá mezi neprůhlednými korunami borovic, až si krátce sedá na ještě neolistěný strom. Jediným výsledkem je fotografie rozostřené boule na větvi, která na dalším snímku téže části stromu chybí – v tomhle uvidí výrečka jen „věřící“.

Samcův „břichomluvecký“ akustický projev se navíc i díky odrazům od okolních prosklených budov nese každou chvíli z jiného směru (není divu, že tento efekt někteří ptáci přímo využívají pro zesílení údernosti své akustické produkce: Vesmír 94, 414, 2015/7). Pro ilustraci: o tři týdny později jdu výrečka, tou dobou už docela navštěvovanou atrakci hanácké metropole, ukázat svým bývalým studentům, toužícím ho spatřit. Čekáme v parčíku, výreček se začíná spontánně ozývat, všichni se zvedají a… vyrážejí třemi různými směry.

Volání zní chvílemi přesvědčivě jako hlasy dvou jedinců. I při dalších honbách na výrečky, až do pozdního léta, opakovaně narážíme na problém, jak rozlišit, kolik ptáků vlastně volá. A zní druhý hlas jinak proto, že je to jiný samec? Nebo samice? Téměř ve všech případech vyjde najevo, že správná je jiná varianta: jde o zkreslený odraz jednoho hlasu.

Po půlhodině pronásledování ptačího ducha si začínáme zoufat. Zvuk už se nenese ze stromů, ale odkudsi shora, ze tmy. Nedává to smysl – někde přece musí sedět… Využíváme zjištění, že směr zvuku může být úplně jinde, než nám naše zmatené smysly naznačují, a pozornost zaměřujeme na opačnou stranu ulice. Na budově školy je nějaká „boulička“. Byla tam i před chvílí? V dalekohledu i hledáčku fotoaparátu je tak málo světla, že nelze říci, nač koukáme.

Beru fotoaparát. Vzdálenost ke střeše školy jen odhaduji podle nedaleké lampy, která by snad mohla být stejně daleko. Cvaknu spouští, přeostřím, cvaknu, přeostřím… tucet fotek prázdného větráku. Jenomže pískání ze střechy nepřestává. Do hledáčku umisťuji druhý větrací otvor. Cvak, mírně přeostřit, cvak, mírně přeostřit… tucet fotek větráku a na jediné z nich ostrý výreček.

Nemůžu uvěřit. Ačkoliv jsem toho večera do terénu vyrazil s pocitem, že ostatní pozorovatelé se mýlí, pomýlen jsem byl já. Nakonec: mýlit se je někdy skvělé.

Tím mám celou kauzu „Olomoucký noční duch“ za uzavřenou. Kdybych jen tušil…

První důkaz, že tajemné letošní pískání na olomouckém sídlišti není vtipálek nebo ptáčkař reprodukující nahrávky hlasu u nás vzácného výrečka malého (Otus scops).Snímek Tomáš Grim

Kde je doma mikrosova

První mládě výrečka malého úspěšně vyvedené v městském prostředí v Česku, ve svém typickém biotopu: rozvolněná zástavba a parková městská zeleň.Snímek Tomáš Grim

Výreček malý (Otus scops) je po kulíškovi nejmenším (Glaucidium passerinum) druhou nejmenší sovou, kterou u nás můžeme potkat. No, potkat… Z většiny sezón nemáme záznamy, až v poslední dekádě počet ročně pozorovaných jedinců překročil počet prstů na ruce. Poslední dvě staletí sice množství pozorování stále roste, přesto je šance na setkání s výrečkem vysloveně zanedbatelná. Sám jsem se loni během sezóny 17krát vypravil do oblasti nejčastějších záznamů výrečka. Obvykle jsem tam i přespal a naslouchal. Výrečka jsem nezaznamenal spontánně ani jednou. Setkal jsem se s ním jen díky odchytu na hlasovou provokaci.

Není tedy divu, že o ptácích, kteří na jarním tahu zabloudí až k nám, se dozvíme nejčastěji z odchytu na přehrávku hlasu, sami se zpravidla spontánně neozývají. Doložené hnízdění bylo do letoška jediné, skoro čtvrt století staré (1998), navíc na našem území doslova o fous: stačilo, aby si tehdejší pár vybral místo o 4 km dál, a druh by byl u nás dosud hnízdně nedoložen. Následující hnízdění výrečků jsme znali už jen ze slovenské strany naší hranice.

A u toho by asi i zůstalo, kdybych fotografii z našeho nočního putování olomouckými ulicemi nezveřejnil a kdyby nenásledovalo to, co popisuji v závěru tohoto článku. Výsledkem každopádně bylo doložení hned dvou hnízdění výrečka přímo v rušném centru Olomouce, daleko od právě zmíněných jižních hranic, kde bychom ho čekali. Odtud máme nejvíc záznamů, souvisle, za několik let, navíc se tam někteří ptáci zdržovali celé týdny či měsíce (téměř všechny ostatní záznamy z Česka jsou typu „jeden večer zapískal a byl pryč“, případně odchyty tichých zatoulanců na playback).

Nám nejbližší lokality, kde výrečci v posledních dekádách alespoň jednou vyhnízdili, jsou Piešťany a Oravice na Slovensku a Forchtenstein v Rakousku (120, 180 a 220 km vzdušnou čarou od Olomouce). I tyto lokality jsou však anomální, nejsou součástí pravidelného areálu výrečka. Leží totiž daleko na sever od míst, kde má výreček stabilní výskyt a nezanedbatelnou hnízdní hustotu, tedy od středního Maďarska: právě publikovaný maďarský hnízdní atlas udává 1600 až 4300 hnízdících párů výrečka. Odhad celé slovenské i rakouské populace je v obou zemích pouhých pár desítek párů. Co z toho plyne?

Začněme u sýčka obecného (Athene noctua). Aby se jeho populace dokázala dlouhodobě udržet, musí mít nejméně 1000 jedinců (Vesmír 100, 148, 2021/3). To je skoro řádově víc než jeho skutečná populace na našem území. A také důvod, proč je u nás sýček na Červeném seznamu ptáků České republiky veden jako „kriticky ohrožený“ a proč bývá osud české populace popisován slovy „na pokraji vyhynutí“.

Zveřejněný odhad hnízdní populace výrečka na Slovensku je poloviční oproti odhadu české populace sýčka (40–80 vs. 130– 140 párů). Pokud platí pro výrečka podobná populační omezení jako pro tělesně a ekologicky celkem podobného sýčka (u nás čistě synantropního druhu, který hnízdí prakticky výlučně v budovách, včetně panelových sídlišť), nemusí být slovenská populace výrečka ani samoudržitelná. Těžko tedy říci, zda ji můžeme považovat za součást stabilního areálu: u našich východních sousedů sice výreček hnízdí už několik desetiletí, ale nejspíš se neudržuje jen vlastními silami, nýbrž i díky „přelivu“ jedinců z pravidelného (tedy populačně samoudržitelného) areálu v Maďarsku. Pro Rakousko by to mělo platit podobně: letošní, dosud nezveřejněný odhad populace je 90–120 párů. Zajímavá hypotéza k testování.

Tři vteřiny expozice tento výreček rodič doslova ustál.Snímek Tomáš Grim

Proč pulzují areály

I u výrečka malého, jako každého zástupce světové fauny a flóry, okraj jím osídlené oblasti „pulzuje“. Střídají se lokální osídlení (kolonizace) a vyhynutí (extinkce), tedy rozšiřování (expanze) a smršťování (kontrakce) areálu. Proč? Jeho okraj – u jakéhokoli organismu – hraničí s oblastí, kde už se žít nedá. Jak se ale podmínky mění, najednou žít o fous dál lze. Jenomže se tam dlouhodobě udrží jen málo jedinců. S očekávatelnými následky… Proto jsou hranice každého areálu, jak stabilního, tak expandujícího, vždy nestálé, proměnlivé.

Výreček na okraji svého rozšíření, včetně kterékoliv oblasti střední Evropy, tedy jen ilustruje standardní jev, kterému neuteče žádný druh na Zemi (viz Živu 5/2021). Naší pozornosti však „pulzace“ areálu zpravidla unikne, protože být přesně na okraji areálu je samozřejmě mnohem méně pravděpodobné než být uvnitř areálu (nebo mimo něj) a nic nevidět.

V případě výrečka v Česku se udála pulzace areálu v podobě nejextrémnější. V roce 1998, kdy u nás poprvé prokazatelně zahnízdil, došlo ke kolonizaci. Velikost doložené hnízdní populace byla nejmenší možná – jeden pár. Další skoro čtvrt století nebylo prokázáno žádné hnízdění – nastala tedy okamžitá extinkce (a ústup areálu těsně za hranici na slovenskou stranu, kde výrečci nadále hnízdili). Letos je potvrzeno hnízdění dvou párů, tedy znovuosídlení. Co přinese příští rok? To do velké míry závisí na tom, nakolik se zopakuje, co k objevu obou olomouckých hnízd přispělo nejvíce a co popisuji ve druhé polovině článku.

Proč k nám výreček „dopulzoval“? Výreček je pták teplomilný, hnízdící od jižní Evropy po střední Asii a zimující jižně od Sahary, v Sahelu. Sklouznout bez seriózní analýzy k ukvapenému závěru, že za jeho šířením stojí globální změna klimatu, je snadné. Zvláště pokud, jak bývá v podobných úvahách zvykem, zameteme pod koberec kontext: např. druhy, které se šíří opačným směrem, než by měly, kdyby je hnalo „oteplovaní“, ať už ve směru šíření na jih (např. polák chocholačka, hohol severní či husice nilská), či do nižších nadmořských výšek (jako čápi bílí, kteří u nás za poslední století a půl hnízdí v průměrně stále nižších nadmořských výškách). Ty nám připomínají známou mantru „korelace není kauzalita“ a dokládají, že za změnami rozšíření organismů stojí nespočet jiných vlivů, které jsou často silnější než změny klimatu.

Přesto si dovolím tipovat, že šíření výrečků s teplotou může souviset. Města jsou malé tropy (jak jsem si dovolil zjednodušit jinde: Vesmír 100, 227, 2021/4). A výreček je synantropizovaný pták už ve své domovině (ostatně, kde potkáte ve Středomoří výrečka? – v kempu nad vaším stanem). Nelze přehlédnout, že na Slovensku je velká část výskytů i hnízdění doložena právě z obcí (převážně menších). A všechna tři česká hnízdění, i mnoho předešlých nehnízdních záznamů, jsou opět ze zástavby. První hnízdění v roce 1998 „bylo na dvoře vedle stodoly, kde spávali čtyři dědinští psíci,“ jak mě informuje nálezce Petr Pavelčík. Obě hnízdění z roku 2021 jsou z centra většího města; obě teritoria zahrnovala hlučné zahrádky restaurací. Takto si místa k hnízdění neurbanizovaní ptáci rozhodně nevybírají.

Je proto téměř jisté, že výrečci šířící se na Slovensko i k nám jsou z podstatné části příslušníci synantropních jižnějších populací. Jediný v zahraničí předtím okroužkovaný výreček odchycený v ČR se skutečně vylíhl ve městě, v Bojnici na Slovensku. Jeho rodiče tam vyhnízdili mezi zámkem, koupalištěm a parkovištěm; vzhledem k těsnému sousedství těchto epicenter lidské aktivity rušnější místo aby pohledali.

Šířením na sever by výrečci mohli využívat narůstající urbanizaci krajiny a s ní spojené „ztropičťování“ městského prostředí. Snadno tak může vzniknout klamný dojem, že za šířením výrečka stojí (jen) „změna klimatu“. Mimochodem co přesně by mělo na změně klimatu výrečky hnát na sever? Teplotní komfort je slabé lákadlo, zvláště když se stoupajícími teplotami potravní nabídka nestoupá – vinou korelovaných změn v zemědělství a následné celoevropské „genocidy hmyzu“ naopak klesá. Proč tedy výrečci jdou na sever zčásti zástavbou, kde je hmyzu všeobecně ještě méně než mimo ni? Nelze vyloučit, že šíření je nevýhodný důsledek biotopových preferencí výrečků, kteří se vylíhli v jižních městech a vytlačili slabší příslušníky svého druhu neschopné konkurence do méně příznivých severnějších oblastí. Nebo to jsou, jak se tradičně uvažuje, jedinci, kteří se na tahu jen zatoulali, a jak říkají Angličané: „přestřelili“ („overshooting migrants“). Jenže to jsou jen mé dohady. Je to téma spíše na diplomovou práci či disertaci, nejlépe založenou i na molekulárních datech.

Anebo je významná role urbanizace jen metodický artefakt. Šalebný dojem daný tím, že ve městech lze výrečka dohledat snáze než v okolní zemědělské krajině. Jenže ve vhodných biotopech mimo města, kde se navíc hlas neztratí v městském ruchu, se pohybuje řada ornitologů, ptáčkařů, myslivců, chatařů a chalupářů (které by zaujalo nezvyklé pískání, zvuk by nahráli a veřejně se zeptali; soví hlasy jsou jedny z nejčastějších důvodů pro takové dotazy). Navíc i ve městě je při soustavném a cíleném úsilí doložit hnízdění „nočního ducha“ náročný oříšek. Po letošních zkušenostech bych se vůbec nedivil, kdyby u nás výrečků hnízdily desítky párů, přímo „pod nosem“ a nepozorovány. Ostatně stačilo velmi málo a žádný příběh, o kterém tu píši, by nebyl…

Charismatická občanská věda

Sovy jsou charismatické. Mikrosovy jsou megacharismatické (proslulé Lorenzovo schéma, tedy silný emocionální apel juvenilních znaků, včetně disproporčně velké hlavičky a očiček, na lidského pozorovatele, nelze obejít; viz také Vesmír 100, 284, 2021/5). Výreček malý je doslova k „uňuchňání“ a my jsme se, na rozdíl od některých předešlých pozorovatelů, rozhodli jeho výskyt nejenže netajit, ale aktivně o něm veřejnost informovat. Shoda obého v našem příběhu hraje zásadní roli: kdyby se v Olomouci jal hnízdit nějaký pěvčí UHP (univerzální hnědý pták), třeba některý z asijských budníčků, šířících se na západ, bude mít netajení takové novinky zanedbatelný účinek. Možná se přijede podívat několik fanatických ptáčkařů sbírajících raritní pozorování, twitcherů (Vesmír 87, 126, 2008/2), ale veřejnost to odzívá.

Právě díky v ptačí říši nevídanému charismatu sov (žádná jiná skupina ptáků nemá tak výsadní postavení v mytologii, historii i umění) se na tento nový přírůstek naší městské fauny přijely podívat stovky zájemců z celé republiky. To bylo pro další vývoj podstatné. Jako ptáčkař na volné noze (freebird) jsem se mohl dokumentaci olomouckých výrečků věnovat více než při běžném zaměstnaneckém poměru, přesto jsem do Olomouce nemohl dojíždět každý den. Jedině díky dlouhodobé pomoci dalších dobrovolných pozorovatelů, z nichž někteří ke konci sezóny dojížděli do Olomouce prakticky denně, máme z průběhu celého hnízdění detailní každodenní informace o tom, co výrečci dělali.

To je mimořádné. Achillovou patou všech městských ptačích studií je totiž prakticky úplná absence přesných dat o tom, kdy a jak který ptačí druh danou zástavbu kolonizoval (Vesmír 94, 414, 2015/7). Jde o zásadní údaj: doba, kterou měla daná populace k tomu, aby se na městské prostředí adaptovala, určuje míru přizpůsobení. Jenže i v lépe probádaných lokalitách, jako je např. Praha, jsou tyto údaje velmi děravé (u velké části druhů nevíme o stáří jejich městských populací vůbec nic) a navíc postrádají přesnost (údaje „přesné“ na plus minus několik dekád nejsou data, ale statistický šum).

V případě olomouckých výrečků je to naopak. Nejenže máme informace o načasování hnízdění a konkrétních lokalitách výskytu (doslova na úrovni jednotlivých ulic a domů), ale zdokumentovali a kvantifikovali jsme i hlasovou aktivitu, frekvenci krmení a složení potravy. K tomu se nám podařilo mláďata odchytit, změřit a okroužkovat. Vše přitom víme s přesností téměř na den – srovnejte s typickým popisem průběhu kolonizace jiných měst, kdekoli a kdykoli na světě: „vyskytuje se od začátku 20. století, ale snad hnízdil už ve století předešlém.“

Bez přispění laiků by se nám možná hnízdění vůbec nepodařilo doložit – ostatně i s pomocí veřejnosti obě hnízdění téměř unikla pozornosti.³⁾ Bez zájmu mých studentů bych se na lokalitu s prvním výrečkem už asi nevracel. Jen díky této akci se ukázalo, že výrečci jsou v Olomouci dva, na dvou lokalitách. Jen díky pozdějšímu hromadnému sledování výrečků podle předem dané metodiky (kterou jsme nazvali „výrečkobraní“), jehož se zúčastnilo přes 20 dobrovolníků, získaných díky výzvě na Facebooku, jsme měli jistotu, že ptáci jsou minimálně tři. Další výrečkobraní ukázalo, že nejde o tři samce (jak jsme si původně mysleli), ale o pár a solitérního samce. Pozorovatelka, která se o výrečcích dozvěděla z médií a šla se na „solitéra“ ze zvědavosti podívat, pak nahlásila, že viděla dva výrečky zároveň. Nebýt jí, neměli bychom ponětí, že v Olomouci hnízdí dva páry. Snížení hlasové aktivity samce na této lokalitě jsme totiž mylně považovali za jeho rezignaci na získání partnerky (a my rezignovali na další sledování); přitom se samec přestal ozývat právě v důsledku toho, že partnerku získal (i proto mohou hnízdění výrečků uniknout pozornosti překvapivě snadno). A nakonec: o přesném datu vyvedení prvních mláďat na obou hnízdech víme rovněž jen díky náhodným fotografům, kteří trefili ty správné dny, kdy si pravidelní pozorovatelé dali pauzu.

Očekávatelně nevyrušitelní

Fakt, že jsme výskyt výrečků netajili, měl i méně příjemnou stránku: zaznamenali jsme kritické poznámky, podle nichž zájemci výrečky poškodí nadměrným rušením.

Kritikové zjevně přehlédli, že obě hnízda byla umístěna tak, že se k nim nikdo nemohl přiblížit na méně než 20 m. Navíc zatímco pozorovatelů byly denně jednotky, standardní městský provoz přivedl do blízkosti hnízdních dutin desítky pejskařů, tisíce aut a tisíce chodců – každý den, ve dne v noci (nejde o žádné dohady či nadsazování – míru zmíněných tří typů rušení jsme kvantifikovali v našem předešlém výzkumu adaptací kosa černého na život ve městě). Tento přirozený ruch velkoměsta byl cca o tři řády intenzivnější, než aktivita pozorovatelů – a to mluvím jen o chodcích. A navíc trvalý.

Nesrovnatelně větším stresem je pro ptáky standardní ornitologický výzkum s kamerami dlouhodobě umístěnými přímo v hnízdní budce, které bývají denně kontrolovány. Ptáci se rutinně odchytávají, odebírá se jim krev nebo se do nich injikují hormony či jiné látky. Kroužkují se, osazují se vysílačkami či geolokátory – takové invazivní přístupy navíc netrvají pár hodin (jako když zpovzdálí sledujeme krmení na hnízdě), ale měsíce, roky a často do konce života daného jedince (Vesmír 97, 578, 2018/10). O přetínání nervů ve studiích ptačích smyslů nemluvě. Naopak náš výzkum byl, kromě okroužkování části mláďat po vyvedení, zcela bezkontaktní a jeho rušivý účinek, pokud vůbec nějaký, pouze krátkodobý.

Výrečkovi ve dne sedícímu na borovici nějakých sedm metrů od silnice u hotelu Flora nijak nevadil ani hlučný koncert, ohňostroj a mezinárodní cyklistický závod přímo „pod zobákem“ – ze svého posedu se ani nehnul. Stejně tak jako nerušil tamtéž úspěšně hnízdící kosy a holuby hřivnáče: kdyby všechny městské ptačí populace nevykazovaly „ochotu snášet trvalou a intenzivní přítomnost člověka,“ do města by v první řadě vůbec nešly (Vesmír 100, 227, 2021/4).

Obava z rušení městských ptáků je pouze naivní lidská projekce, založená na mylném předpokladu, že ptáci vnímají svět tak jako my. Nevnímají. Nejlépe to dokládá skutečnost, že obě první doložená městská hnízdění výrečka malého v Česku (v budově ZŠ Stupkova i v hotelu Flora v rušném centru Olomouce) skončila úspěšným vyvedením mláďat.

Fotogalerie obsahuje 34 snímky