i

Aktuální číslo:

2022/1

Téma měsíce:

Světlo

Olomoucké výrečkobraní

 |  6. 12. 2021
 |  Vesmír 100, 766, 2021/12

Četba je zpravidla bezpečný koníček. Až do chvíle, než se jejím prostřednictvím stanete osobně aktéry detektivního příběhu. Pak vám v žilách koluje nebývalé množství adrenalinu při honbě za prchavými nočními „duchy“.

Koncem dubna 2021 se v ptačí databázi Avif1) opět objevilo pozorování výrečka malého (Otus scops) v Olomouci. Výreček se prý „ozýval z jihovýchodu“, tak jako loni. Záznam je mi krajně podezřelý. Pták, který u nás nežije, se podle něj zatoulal možná až stovky kilometrů mimo svůj pravidelný areál, navíc dva roky po sobě na totožné místo. S pochybami nejsem sám. Další uživatel avifu má dojem, že kdosi chodí po Olomouci s reproduktorem a hlas výrečka pouští ze záznamu.

Něco by na tom být mohlo. Loňského výrečka několik lidí slyšelo, fotografii však nepořídil nikdo. Byl to ale letos opravdu výreček? Dokázalo by lidské ucho na pozadí bezpočtu městských zvuků bezpečně rozpoznat, co je zdrojem jednoduchého pískání? Těžko. A nahrávku bezpečně ne. Se značnými pochybami a očekáváním neúspěchu vyrážím s autorem letošního záznamu do terénu.

Ticho na lokalitě, kde by se měl výreček ozývat, nevěstí nic dobrého. Zkoušíme proto krátkou přehrávku hlasu. Pokud je zdrojem zvuků hlášených na avifu skutečně samec výrečka, měl by teď, na počátku hnízdní sezony, ochotně odpovědět intenzivním teritoriálním voláním. Z mého reproduktoru se line „ťú… ťú… ťú…“, a když záznam po dvaceti vteřinách vypínám, „ťú… ťú… ťú…“ pokračuje!

V místě, odkud jde zvuk, ve tmě rozeznáváme dvě postavy, které upřeně hledí do korun stromů – zjevně také hledají výrečka. Riziko akustické záměny je reálné.2) Jenomže zdroj melodického pískání se přesunul rychlostí, která vylučuje, že by šlo o další hledače výrečka vybavené reproduktorem. Teď už jen získat fotografii jako finální důkaz. Najít výrečka je však kvůli jeho dokonalému kryptickému zbarvení prakticky nemožné i za denního světla, natož teď v noci.

Výreček nespolupracuje. Opakovaně přelétá mezi neprůhlednými korunami borovic, až si krátce sedá na ještě neolistěný strom. Jediným výsledkem je fotografie rozostřené boule na větvi, která na dalším snímku téže části stromu chybí – v tomhle uvidí výrečka jen „věřící“.

Samcův „břichomluvecký“ akustický projev se navíc i díky odrazům od okolních prosklených budov nese každou chvíli z jiného směru (není divu, že tento efekt někteří ptáci přímo využívají pro zesílení údernosti své akustické produkce: Vesmír 94, 414, 2015/7). Pro ilustraci: o tři týdny později jdu výrečka, tou dobou už docela navštěvovanou atrakci hanácké metropole, ukázat svým bývalým studentům, toužícím ho spatřit. Čekáme v parčíku, výreček se začíná spontánně ozývat, všichni se zvedají a… vyrážejí třemi různými směry.

Volání zní chvílemi přesvědčivě jako hlasy dvou jedinců. I při dalších honbách na výrečky, až do pozdního léta, opakovaně narážíme na problém, jak rozlišit, kolik ptáků vlastně volá. A zní druhý hlas jinak proto, že je to jiný samec? Nebo samice? Téměř ve všech případech vyjde najevo, že správná je jiná varianta: jde o zkreslený odraz jednoho hlasu.

Po půlhodině pronásledování ptačího ducha si začínáme zoufat. Zvuk už se nenese ze stromů, ale odkudsi shora, ze tmy. Nedává to smysl – někde přece musí sedět… Využíváme zjištění, že směr zvuku může být úplně jinde, než nám naše zmatené smysly naznačují, a pozornost zaměřujeme na opačnou stranu ulice. Na budově školy je nějaká „boulička“. Byla tam i před chvílí? V dalekohledu i hledáčku fotoaparátu je tak málo světla, že nelze říci, nač koukáme.

Beru fotoaparát. Vzdálenost ke střeše školy jen odhaduji podle nedaleké lampy, která by snad mohla být stejně daleko. Cvaknu spouští, přeostřím, cvaknu, přeostřím… tucet fotek prázdného větráku. Jenomže pískání ze střechy nepřestává. Do hledáčku umisťuji druhý větrací otvor. Cvak, mírně přeostřit, cvak, mírně přeostřit… tucet fotek větráku a na jediné z nich ostrý výreček.

Nemůžu uvěřit. Ačkoliv jsem toho večera do terénu vyrazil s pocitem, že ostatní pozorovatelé se mýlí, pomýlen jsem byl já. Nakonec: mýlit se je někdy skvělé.

Tím mám celou kauzu „Olomoucký noční duch“ za uzavřenou. Kdybych jen tušil…

Kde je doma mikrosova

Výreček malý (Otus scops) je po kulíškovi nejmenším (Glaucidium passerinum) druhou nejmenší sovou, kterou u nás můžeme potkat. No, potkat… Z většiny sezón nemáme záznamy, až v poslední dekádě počet ročně pozorovaných jedinců překročil počet prstů na ruce. Poslední dvě staletí sice množství pozorování stále roste, přesto je šance na setkání s výrečkem vysloveně zanedbatelná. Sám jsem se loni během sezóny 17krát vypravil do oblasti nejčastějších záznamů výrečka. Obvykle jsem tam i přespal a naslouchal. Výrečka jsem nezaznamenal spontánně ani jednou. Setkal jsem se s ním jen díky odchytu na hlasovou provokaci.

Není tedy divu, že o ptácích, kteří na jarním tahu zabloudí až k nám, se dozvíme nejčastěji z odchytu na přehrávku hlasu, sami se zpravidla spontánně neozývají. Doložené hnízdění bylo do letoška jediné, skoro čtvrt století staré (1998), navíc na našem území doslova o fous: stačilo, aby si tehdejší pár vybral místo o 4 km dál, a druh by byl u nás dosud hnízdně nedoložen. Následující hnízdění výrečků jsme znali už jen ze slovenské strany naší hranice.

A u toho by asi i zůstalo, kdybych fotografii z našeho nočního putování olomouckými ulicemi nezveřejnil a kdyby nenásledovalo to, co popisuji v závěru tohoto článku. Výsledkem každopádně bylo doložení hned dvou hnízdění výrečka přímo v rušném centru Olomouce, daleko od právě zmíněných jižních hranic, kde bychom ho čekali. Odtud máme nejvíc záznamů, souvisle, za několik let, navíc se tam někteří ptáci zdržovali celé týdny či měsíce (téměř všechny ostatní záznamy z Česka jsou typu „jeden večer zapískal a byl pryč“, případně odchyty tichých zatoulanců na playback).

Nyní vidíte 24 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie, Ornitologie

O autorovi

Tomáš Grim

Prof. RNDr. Tomáš Grim, Ph.D., (*1973) vystudoval zoologii. V současné době se věnuje ptáčkaření na volné noze. Je spoluautorem a spolueditorem první slovenské Ornitologické príručky a spoluautorem knihy o kukačce, která vyšla ve čtyřech jazycích a získala cenu „Nejlepší ptačí kniha roku 2017“. Osobní stránky: www.tomasgrim.cz
Grim Tomáš

Doporučujeme

Prasečí ledviny pracují v lidském těle

Prasečí ledviny pracují v lidském těle audiovideo

Jaroslav Petr  |  23. 1. 2022
Vědci a lékaři z Alabamské univerzity transplantovali ledviny geneticky modifikovaného prasete pacientovi, který byl pět dní ve stádiu mozkové...
Konec dějin a vize budoucnosti

Konec dějin a vize budoucnosti

Eva Bobůrková  |  3. 1. 2022
Setkali jsme se nedlouho po listopadových oslavách. Výročí sametové revoluce je pro leckoho příležitostí k zamyšlení nad stavem dnešní...
Mobilis in mobili?

Mobilis in mobili? uzamčeno

Ondřej Bábek  |  3. 1. 2022
Na konci druhé dekády 21. století si vědy o Zemi bez větších ovací a ve vší skromnosti připomněly padesáté narozeniny teorie tektoniky...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné