Opeřený lakmusový papírek zemědělské politiky

Jak se „povedlo“, že jen před pár desetiletími nejběžnější druh naší sovy dnes balancuje na hranici propasti s varovnou dopravní značkou „Pozor, extinkce!“?

Populace sýčka obecného (Athene noctua) na území ČR dnes čítá pouhých 130 hnízdících párů. Většina jeho malých, izolovaných subpopulací se soustředí v severozápadních Čechách. Ani tam ho však není snadné najít. O tom jsem se přesvědčil loni – při kontrole jedenácti dříve „tutových“ teritorií sýčka obecného na Litoměřicku jsme ho s kolegou nenašli ani v jednom (fotografie je z jiné lokality).

O kritické situaci této sympatické mikrosovičky u nás svědčí i to, že text a snímek Tomáš Grim dlouhodobě udržitelná populace sýčka potřebuje téměř řádově větší početnost, než je ta stávající celorepubliková: podle výzkumů by měla životaschopná populace zahrnovat nejméně 1000 jedinců. Tuto temnou perspektivu prosvětluje projekt, na němž se podílejí Česká společnost ornitologická a Ústav biologie obratlovců AV ČR pod vedením Martina Šálka. Ukázkový přístup, kdy se optimálně snoubí výzkum, ochrana i popularizace obou. O čemž se můžete přesvědčit ve speciálním vydání časopisu Ptačí svět, které je věnováno Ptákovi roku 2018, sýčkovi obecnému.¹⁾

Díky podpoře stylů hospodaření příznivých pro sýčky i jiné organismy (např. pásové seče luk), poskytování hnízdních budek (např. v místech nedostupných pro predátory) a omezování smrtelných rizik (např. nezakrytých nádob na sběr dešťové vody) se sovám začíná dařit. Loňský rok byl obzvláště příznivý. Rovné tři čtvrtiny z loni nalezených 95 mláďat přišly na svět v budkách. Což jen podtrhuje, že sýčci se u nás bez lidské pomoci zatím neobejdou.