Kudy a kam ptáci létají

Kroužkování volně žijících ptáků pro sledování jejich migrace se používá od roku 1899. Nálezy okroužkovaných jedinců sice přinesly mnoho cenných informací, přesto i po sto letech zůstává více otázek než odpovědí. Nevýhodou kroužkování je zejména absence údajů o pohybu jedince mezi místy označení a nálezu. U skrytě žijících druhů nebo druhů zimujících v řídce osídlených oblastech je navíc návratnost velice nízká a pohybuje se v jednotkách promile. Sledovat jedince průběžně během migrace můžeme až v posledních 35 letech, a to díky satelitním vysílačům, jejichž hmotnost se podařilo z počátečních 170 g snížit na 5 g.

Vysílač by neměl přesáhnout 3 % tělesné hmotnosti, proto jsme dnes schopni sledovat ptáky do velikosti kukačky obecné. Pro většinu druhů, zejména drobných pěvců, ale satelitní telemetrie stále není použitelná. Řešení přineslo možná překvapivě studium migrace mořských ptáků, zejména albatrosů. Pro rozsáhlejší výzkum bylo potřeba vyvinout levné sledovací zařízení, které by mělo dlouhou životnost. 

Vznikl geolokátor (viz rámeček), který způsobil ve výzkumu ptačí migrace revoluci. Miniaturní elektronické zařízení umístěné jako batůžek na hřbet ptáka ukládá data do paměti, čímž má jen minimální nároky na energii, a tedy velikost baterie. Jeho hmotnost se proto může pohybovat v pouhých desetinách gramu. Nevýhodou je ale nutnost opětovného odchycení jedince. To není problém u albatrosů, kteří nejsou plaší, jsou dlouhověcí a věrní hnízdišti. K ptákovi sedícímu na vejcích výzkumník jednoduše přijde, zvedne ho, sundá geolokátor a uloží data. U drobných pěvců však přesun v rámci lesa, byť o jeden kilometr, většinou znamená ztrátu zařízení, a tím i cenných dat. I přes tuto komplikaci geolokátory přinesly za posledních 10 let mnoho nových a často překvapivých poznatků o dálkové migraci ptáků.