Když vím, kde jsem

Příroda nadělila lidem a zvířatům kromě jiného schopnost orientovat se v terénu. Někomu více, někomu méně a každému trochu jiným způsobem. Mnohá zvířata jsou na tom daleko lépe než lidé. Některá z nich se například umějí orientovat podle magnetického pole Země. To se sice lidé také naučili, jen si k tomu museli vyrobit pomůcku – kompas. Ten je však jen jedním z mnoha přístrojů, které nám slouží k orientaci.

Někteří lidé se orientují lépe než jiní. Když procházíte určitou trasu jedním směrem, dokážete bez problémů najít cestu zpět, nebo se vám svět při zpáteční cestě otočí a jste úplně ztraceni? A co třeba pohled na mapu? Potřebujete si ji vždy obrátit ve směru své cesty, nebo dokážete jít bez problémů podle mapy otočené „vzhůru nohama“ a stále správně vnímat, co je vlevo a co vpravo? Nikdo asi nepochybuje o tom, že schopnost dobré orientace v území je důležitá.

Dobrou zprávou je, že tato dovednost se dá docela dobře trénovat. Tou špatnou je, že většinou děláme všechno pro to, abychom ji ztratili. Především dnes používáme všudypřítomnou elektronickou navigaci. Pokud se necháme navigovat na místo a zpět, často vlastně ani nevíme, kde jsme byli. Tím, že se soustředíme pouze na povely „na příští křižovatce jeďte doleva“, zcela ztrácíme přehled o tom, kde se v prostoru nacházíme. Kdybychom museli sledovat trasu v mapě, věděli bychom mnohem lépe, kterým směrem jsme jeli, a dokázali bychom trasu zpětně rekonstruovat.