Odvážnému město přeje

Dejme tomu, že jste opeřenec, který se rozhodne kolonizovat město. Máte na své straně několik nesporných výhod: genetický a fyziologický potenciál měnit potravní návyky, velikost snůšky i počet hnízdních pokusů za sezonu. To vše je vám však k úspěšné urbanizaci málo platné, pokud postrádáte jednu klíčovou schopnost. Ochotu snášet trvalou a intenzivní přítomnost člověka.

Ve studiích zaměřených na chování, životní podmínky a evoluci najdeme celou paletu definic toho, co jsou to lokality městské, tedy jak se odlišují od oblastí neměstských (Vesmír 94, 414, 2015/7–8). Všechny definice města versus neměsta však zahrnují mnohonásobně navýšenou hustotu obyvatelstva. Města nakonec staví lidé, takže ostatní rozdíly jsou vlastně jen vedlejším produktem lidské přítomnosti.

Lze argumentovat, že právě trvalé rušení velkým množstvím lidí je také nejdůležitějším faktorem, kterému se musí původně neměstská fauna přizpůsobit. Ovšem na město lze pohlížet i jinak. Kupříkladu z pohledu klimatického jde o tepelný ostrov se zvýšenými srážkami. Proto bych si dovolil města zkratkovitě onálepkovat jako „malé tropy“. Sedí to nejen na příčiny, ale i důsledky postupné adaptace volně žijících druhů ptáků na život v městském prostředí (synurbanizace): hodnoty hnízdních parametrů ptáků ve městech se skutečně posouvají směrem k hodnotám typickým pro opeřence tropické (Vesmír 85, 462, 2006/8).

Rozdíl město–neměsto z hlediska teploty doložitelně mění reprodukční parametry ptačích populací. Teplotní rozdíl je však docela zanedbatelný – i v našem největším městě jde o pouhé 2,4 °C. Naopak rozdíly v hustotě obyvatelstva nepočítáme v jednotlivých procentech, ale v tisících či milionech procent.

Nejde jen o průměrné rozdíly, ale také o proměnlivost. Velkou variabilitu v teplotě, srážkách či potravní nabídce najdeme i mezi různými neměstskými lokalitami. Například celou škálu teplot, kterou naměříme ve městech, lze zjistit i mimo města. Z pohledu teploty tedy na ptačí urbanizaci není nic překvapivého – už ve svém původním prostředí, tedy mimo zástavbu, zakoušely ptačí populace stejné podmínky, jen časově posunuté (ve městě může být např. v únoru tak teplo jako v jeho okolí o měsíc později). Totéž platí pro jakékoli ostatní parametry. Kromě jediného.

Bojácní bez šance

V žádné neměstské lokalitě neexistuje tak silný a celoroční vliv rušení velkým množstvím lidí (z definice!). Prvním krokem ptačí populace na cestě do města tedy není adaptace (ať už fyziologická, či evoluční) na teplotu, srážky či potravní nabídku, ale na městský ruch.

Vezměme si první evropské kosy černé, kteří se koncem 18. století v Německu rozhodli strávit ve městě nejen zimu (zimování se všeobecně pokládá za první krok urbanizace v mírném pásu). Tito průkopníci zůstali i přes léto. Časem začali v zástavbě i hnízdit. Zakoušeli teploty, které se nijak nelišily od těch, které už znali a kterým se už přizpůsobili v lesích či spíše okolní zemědělské krajině (lesní ptáci města kolonizují nejspíše nikoli ze souvislých původních lesů, ale ze zemědělské krajiny, např. remízů, větrolamů, lesních plantáží a polních lesíků – budoucí ptačí měšťáci to mají zpravidla blíž, navíc jsou podmínkám odlišným od původních lesních přizpůsobeni předem; proto se jako protiklad urbánního používá nikoli lesní, ale rurální, tedy zemědělský).