Křiváci a poctivci

Do hotelové haly v jednom velkém světovém městě vchází pohledná dívka. Rozhlédne se, a když spatří recepci, bez váhání k ní zamíří. „Dobrý den, na ulici za rohem jsem našla tohle.“ Při těch slovech na přepážku pokládá pánskou peněženku a posouvá ji směrem k recepčnímu. „Někdo to musel ztratit,“ pokračuje naléhavě. „Můžete se o to prosím postarat? Já bohužel spěchám.“ Dívka mizí a recepční je sám s peněženkou, ke které nemusel vydat žádný doklad o převzetí. Co udělá?

Anonymita velkých měst byla vždy vnímána jako protiklad rustikální idyly vesnic a maloměst, kde žijí sousedé, kteří se znají, pomáhají si a s nadšením budují komunitu. Města z tohoto srovnání vycházela jako prostor bezcitné a lhostejné masy.

Učebnicovým – byť, jak se ukáže za chvíli, zavádějícím – příkladem městské otrlosti je okradení, znásilnění a vražda Kitty Genovesové 13. března 1964 v New Yorku. Název slavného článku v deníku New York Times o útoku na mladou barmanku netřeba ani příliš rozvádět: „37 lidí,¹⁾ kteří viděli vraždu, nezavolalo policii; apatie při ubodání ženy z obvodu Queens inspektora šokovala“. Mladou ženu napadl recidivista Winston Moseley loveckým nožem ve dvou po sobě následujících útocích. Přes půl hodiny utíkala, skrývala se a bojovala o život. Ač volala o pomoc v silně obydlené čtvrti, nikdo jí nepomohl ani nezavolal policii.

Případ je uváděn v každé učebnici sociální psychologie jako důsledek anonymity a odcizení. Dle této perspektivy v městech častěji potkáváme neznámé osoby, s nimiž nás nepojí silnější emoční vazby. Empatii proto často přebije apatie. Svědek jakéhokoliv přečinu totiž doufá, že z masy lidí zasáhne někdo jiný. Ať již věří, že druzí budou v řešení situace schopnější nebo že alibisticky přenese odpovědnost na ně, motivace pomoci bližnímu je tatam. Podobná apatie byla v reakci na případ Genovesové pojmenována jako efekt přihlížejícího – lidé nejsou ochotni nabídnout či uskutečnit pomoc neznámému člověku, jsou-li v okolí další osoby. Křiváci s tím rovněž počítají, vědí, že pravděpodobnost zásahu, jejich rozpoznání či dopadení je v silně obydlených oblastech mnohem nižší, a jsou proto nakloněnější ke zločinům. [1]

Realita města přesto tak děsivá není. Metropole mají sice vyšší kriminalitu než města a ta jsou horší než venkovské oblasti, hlavní důvod však nespočívá v tom, že by obecně lidé ve městech byli zkaženější a k sobě řádově apatičtější. Spíš platí, že ve městech se kriminalita prostě víc vyplatí. Žije v nich více zámožných či jinak atraktivních osob, působí tam bohaté firmy a to přitahuje jedince připravené porušovat zákon. [1]

I nedávné přezkoumání vraždy barmanky Genovesové ukazuje, že novinový článek o městské apatii v mnohém lhal a učebnice psychologie a populární literatura jej přebraly nekriticky. [2] Nikdo z „opovrženíhodných přihlížejících“ nemohl vidět celou sekvenci událostí a z fragmentu pozorování, že se v noci dva lidé honí či na sebe křičí nebo se perou, nešlo odvodit, že probíhá vražda (jejíž dokonání nemohl vidět nikdo). Navíc minimálně jeden člověk zasáhl a na útočníka křičel. Rovněž alespoň dva lidé policii volali (a je vhodné si uvědomit, že v šedesátých letech v USA nefungovaly univerzální tísňové linky, občané museli volat na konkrétní policejní oddělení). Jedna žena navíc šla zjistit, co se děje. Umírající Kitty Genovesovou poté objímala, dokud nepřijeli zdravotníci – leč mladou ženu s probodnutými plícemi už nezachránili.

Pokud by platilo, že vysoká hustota obyvatel souvisí s nezájmem o druhé či dokonce vyšší agresivitou vůči nim, mělo by být nejlidnatější město světa – japonské Tokio (s průměrnou hustotou 48 596 obyvatel na km²) – asi osmnáctkrát nebezpečnější než Praha (ve které by při stejné hustotě zalidnění žilo 24 milionů obyvatel). Opak je ale pravdou. Japonské hlavní město v roce 2019 opětovně zvítězilo v žebříčku 60 nejbezpečnějších měst světa, který sestavuje časopis The Economist na základě 57 kritérií.²⁾Snímek volné dílo, CC0

Kdo pomůže napadené ženě