Čtěte, než to smažou

Jak vznikají konspirační teorie? Snahy o vysvětlení toho, jak fungují takové sdílené folklorní představy, často zůstávaly na půli cesty, především kvůli obtížné orientaci v rozsáhlých souborech dat a nedostatečně exaktním badatelským přístupům, převzatým z humanitních, ale překvapivě často i přírodních věd. Určitý pokrok slibují postupy takzvané počítačové folkloristiky.

V současnosti až nezvykle populární konspirační teorie považují etnologové za součást moderního městského folkloru. Konspirační teorie je považována za finální vývojové stadium fámy, kterou můžeme definovat jako neověřenou zprávu o aktuálních tématech společenského zájmu, popřípadě její komplikovanější formy, takzvané městské legendy (současné pověsti) – domněle skutečného příběhu z každodenního života s konkrétním aktérem (typicky „kamarádem kamaráda“). Teorie spiknutí dodávají jednotlivým nesouvisejícím fámám a městským legendám širší kontext tím, že je propojují do ideologicky (i když často nepříliš logicky) soudržného celku. Tato dílčí vyprávění tak jejich autoři uměle zasazují do pokřiveného obrazu světa s nepřirozeně přehnaným vztahem příčin a následků (hypertrofovaná kauzalita), ve kterém se téměř nic neodehrává pouhou náhodou („Náhoda? Nemyslím si.“). Dříve izolované fámy a městské legendy pak jejich příjemci chápou v rámci této postmoderní mytologie jako konkrétní dílky pomyslné skládačky: dílčí „potvrzení“ předem existující představy o hyperkauzálním fungování světa.

Odborníci na moderní folklor v posledních desetiletích detailně popsali hlavní témata a motivy konspiračních teorií, jejich snadné překračování jazykových hranic související s jejich mezinárodní až globální povahou a simultánní tendencí přizpůsobovat se lokálním a regionálním specifikům. Množství badatelů se zamýšlelo i nad jejich společenskými funkcemi a kulturním významem. Zjistili, že podstata konspirativního myšlení, tedy víra v zákeřného vnitřního nepřítele, který škodí společnosti zevnitř, je antropologickou univerzálií, kterou sdílejí všechny lidské kultury. Podobně univerzální je i představa, podle které se nic na světě neděje náhodou – ta stojí v podloží nejen konspiračních teorií, ale i pověr a magického myšlení vůbec.

Konspirační teorie mají i svou historickou dimenzi. Některé jejich oblíbené motivy jako unášení a zabíjení dětí nějakou zlovolnou skupinou, které známe z dnešních konspirací, mají své předobrazy již ve starověku, kdy si je lidé vyprávěli o prvních křesťanech a později židech. Zlatý věk konspiračních teorií nastal ale až s nástupem masových komunikačních médií – televize, internetu a v nejvýraznější míře pak Webu 2.0 a elektronických sociálních sítí. Prozatím se ale nepodařilo najít uspokojivou odpověď na zásadní otázky – pomocí jakých mechanismů konspirační teorie vznikají a jaké vlastnosti některým z nich pomáhají projít výběrem tak, že v ústním podání a na internetu přežijí nejdéle. Souvisí to s jejich společenskou aktuálností, nebo snad reakcí na vágně definovaného ducha doby (Zeitgeist)? Při hledání odpovědí je namístě rekapitulovat základní koncepty, pomocí kterých se badatelé v minulosti snažili popsat ezoterické mechanismy fungování folklorních textů.