Když pomoc zabíjí

Venčíme pejska a při tom najdeme opuštěné ptačí mládě. Jdeme mu na pomoc. Emočně silný moment – dost na to, abychom přehlédli, že našimi pokusy o „záchranu“ bezbranným opeřencům většinou škodíme.

Mláďata , která potkáte v parku a vyvolají ve vás potřebu je zachránit, totiž v naprosté většině nejsou ani „z hnízda vypadlá“, ani „opuštěná“. Že po vyvedení z hnízda během prvních dnů jen nemotorně hopkají, je zcela normální. A že rodičům trvá běžně půl hodiny, než najdou něco k snědku – a že to hledají někde jinde, než kde se nachází mládě – je v potravou chudém městském prostředí normální také. Vaše „záchrana“ mláděti jen ublíží.¹⁾

Ale z čeho plyne ona potřeba „zachraňovat“? Podívejte se na mopslíka, venčeného v parku. Hlavička vůči tělu neúměrně přerostlá, očička veliká, nožičky kratinké. To buclaté stvořeníčko se o sebe ani samo nepostará… Co nám to připomíná? Dítě, ovšem.

Že vzhled domácích mazlíčků není estetická libůstka, ale kopíruje dětské rysy, není žádná novinka. Tento zavedený fakt najdete v každé učebnici o chování zvířat (včetně lidí) přinejmenším půl století. Jádrem pudla je 70 let staré tzv. Lorenzovo schéma (podle Konrada Lorenze, spolunositele Nobelovy ceny za odstartování vědy o chování, etologie). Jedním ze základních etologických vhledů bylo, že různé prvky chování lze pochopit jako reakce na tzv. klíčové podněty. Malý konipásek žadoní. Jeho akustické („pípání“) a vizuální (výstelka zobáčku) klíčové podněty spouštějí pečovatelské chování konipasa rodiče (mládě zahřívá, krmí a brání). Prostý a zásadní princip „podnět → chování“ umí vysvětlit i chování, které na první pohled nedává žádný smysl. Konipas totiž může vlastní potomstvo ignorovat a krmit kukačku.