Kde začíná a končí nádor?

Rakovina je velmi široký pojem, pod kterým se skrývá velké množství onemocnění s podobnou charakteristikou. Stejně tak samotný tumor netvoří pouze izolované nádorové buňky. Naopak, plasticita a schopnost aktivně modulovat okolní tkáň je typická vlastnost maligních buněk. Pro úspěšnou bitvu s rakovinou bude muset budoucí léčba cílit také na tyto komplexní mechanismy.

Jednou z hlavních překážek v účinné léčbě rakoviny a trvalé eliminaci nádorových buněk je rozvoj terapeutické rezistence. I přes velmi slibné výsledky iniciální léčby se velké procento nádorů opět rozroste a přejde až do agresivní a mnohdy fatální metastatické formy. Je známo mnoho mechanismů terapeutické rezistence zahrnující jak autonomní genetické procesy uvnitř nádorových buněk, tak vnější procesy způsobené vlivem komplexního nádorového mikroprostředí.

Navíc je stále zřejmější, že nádory se nechovají jako jednotná masa homogenních maligních buněk, ale spíše jako složité plnohodnotné „orgány“, dynamicky se vyvíjející v čase a prostoru. Pro přežití, progresi a zejména lékovou rezistenci nádorů je naprosto zásadní úzká a nepřetržitá komunikace rakovinných buněk s okolní zdravou tkání.

Přenos informací a signálů probíhá jak směrem od podpůrných buněk k nádoru, tak i samotný tumor aktivně ovlivňuje své okolí. Velmi dobře jsou popsány způsoby mezibuněčné komunikace, zahrnující přímý kontakt buněk či sekreci různých typů molekul a malých váčků. Díky nejnovějším vědeckým objevům byl tento seznam komunikačních prostředků rozšířen o další pozoruhodný mechanismus, založený na sdílení mitochondrií, což jsou vnitrobuněčné organely, které byly dlouhou dobu považovány za integrální a neoddělitelný element každé lidské buňky.

Sdílené mitochondrie

Na počátku příběhu, který začíná přepisovat učebnice biologie a medicíny, byl na první pohled velmi podivný experiment. Před více než deseti lety provedl tým Darwina Prockopa z Texaské univerzity pokus, jehož cílem bylo zjistit, zda jsou lidské buňky schopny modulovat opravné mechanismy u poškozených buněk. Z toho důvodu autoři smíchali lidské mezenchymální kmenové buňky a buněčnou linii s uměle narušenými mitochondriemi. Po několika dnech zjistili, že poškozená buněčná linie se nejen plně zotavila, ale navíc trvale získala zcela funkční mitochondrie. Přestože to bylo zcela nečekané pozorování, dávalo smysl, že infuze mitochondrií by mohla napomoci v resuscitaci téměř umírajících buněk.