Podivné chutě mločíků jeskynních

Změna jídelníčku je dosti komplikovaný proces, který u živočichů zahrnuje jak behaviorální, tak anatomické i fyziologické adaptace. Před časem jsme ve Vesmíru představili lejnožrouty, kteří se rozhodli nehledat v tropickém deštném lese špatně dostupné a rychle se rozkládající exkrementy, ale změnit strategii z koprofagie na predaci (Vesmír 88, 215, 2009/4). Koprofagie je přitom rozšířená hlavně mezi bezobratlými, podstatně vzácnější je u ryb, plazů, ptáků i savců. Exkrementy jsou přitom součástí jídelníčku buď všežravců (ryby kaložrouti, prasata, psi), či běžněji býložravců. Býložravci je konzumují kvůli vyššímu obsahu nestrávené rostlinné hmoty, proto se u nich poměrně často objevuje i autokoprofagie neboli pojídání vlastních výkalů. Například morčata či králíci konzumují měkké bobky zvané cékotrofy, které tvoří ve slepém střevu z přijaté píce; druhá várka už jsou tvrdé bobky, které nemá cenu žrát. Pomocí allokoprofagie je naproti tomu možné obohatit vlastní střevní mikroflóru. Když sníte výkal bližního svého, můžete jeho bakteriemi obohatit svůj mikrobiom. Lékařskou alternativou je transplantace stolice (Vesmír 93, 622, 2014/11). Komu se exkrementy eklují, může zvolit kanibalismus (Vesmír 94, 605, 2015/11).