Bobky z pravěku

Tři, dva, jedna ... teď! Do detailu naplánovaná a několikrát „nasucho“ odzkoušená akce se rozbíhá. Každý z vědců ví, co a kdy má dělat, přesto je atmosféra napjatá. Čas je omezený, nikdo nesmí udělat chybu, jinak se znehodnotí těžko dostupný a drahý pokusný materiál. Paleontologická laboratoř národního muzea je připravena jako operační sál. Pacient je mrtvý, ale je připraven posloužit vědeckému výzkumu.

Vylévání spirálního střeva současného žraloka kvůli srovnání ke studiu fosilních koprolitů. Národní muzeum, 2013.Snímek Alena Zikmundová

Jedna pracovnice drží vypitvané a několikrát vypláchnuté tlusté střevo žraloka z Atlantského oceánu. Její kolega do střeva velikou injekcí vtlačuje čerstvě rozmíchanou alabastrovou sádru. Ne moc rychle, aby se střevo tlakem neprotrhlo, ale ne pomalu, aby sádra nevytvrdla ještě před dokončením. Do spirály zatočený vnitřek se vyplňuje bílou hmotou a splihlé střevo se nafukuje a získává tvar.

Druhá kolegyně drží dolní část a střevo jednosměrně masíruje, jako když se plní klobása, a vytlačuje tím vzduchové bubliny. Poslední citlivé doplnění, svorky, podvázat, opláchnout a naplněné střevo už visí na závěsu. Sádrová hmota je do minuty tuhá a za tři dny je výlitek suchý.

Vypadá jako neobyčejně dlouhý spirálovitě vinutý exkrement, podobný těm, které se nacházejí v 90 milionů let starých usazeninách české křídy. Je známo, že jsou zkamenělým vnitřkem střeva křídových žraloků. A proto se vědci těší, až budou moci křídové fosilie s připraveným výlitkem porovnat. Tento dává dobrou představu, jak zkamenělé výkaly vznikaly, z jaké části střeva pocházejí i jak velcí byli žraloci, kteří nám ony nevábné fosilie zanechali.

Tak trochu jiné fosilie

Pod pojmem fosilie si člověk běžně představí zkamenělinu stromové přesličky, trilobita, amonita, dinosaura nebo mamuta. Paleontologie však zkoumá také nepřímé stopy po životě těchto organismů, a dokonce i zkamenělé bobky – koprolity. Tyto zdánlivě nepotřebné konečné produkty metabolismu mohou být bohatým zdrojem informací o životě prehistorických zvířat i o prostředí, ve kterém se zachovaly. Bez nadsázky si nejeden paleontolog může na koprolitech založit kariéru, celoživotně se zabývat prafekáliemi, a bude se stále mít v čem „hrabat“.

Název koprolit je složen z řeckých slov kopros (výkal) a lithos (kámen). Zní to jednoduše – „zkamenělý výkal“, ale tak jednoduché to zdaleka není. Výkalem se rozumí zbytky tráveniny, které byly vyloučeny z těla řitním otvorem. Ale mezi koprolity se v praxi řadí i zkamenělé výplně střev, když se zbytkové produkty vůbec nedostaly ven. Vědci proto mají propracované názvosloví vymezující kololity, intestinelity, enterospirolity, koprolity, latrinity... podle toho, v jaké části traktu nebo kde mimo něj trávenina zkameněla.

Ale omezme množství paleovulgarismů a zjednodušeně dále používejme pouze tradiční „koprolit“. Ať tak, či onak, výkal nebo nevábná výplň střeva se stane koprolitem tím, že dojde k litifikaci, tedy zkamenění.

Novověké dějiny koprolitů

Už od konce 17. století shromažďovali sběratelé různé šiškovité útvary, které nacházeli společně s tradičními zkamenělinami živočichů. Nazývali je „bezoárové kameny“, ale jejich původ neznali. Některé spirální útvary považovali za zkamenělé jedlové šišky.