Vývoj společnosti a cyklické vnímání času

Římský klub byl založen r. 1968 primárně z obav z vyčerpání přírodních zdrojů. Po necelých 50 letech k obavám přibyla hrozba klimatické změny. Jsme skutečně na rozhraní, jak naznačuje sborník stejného jména.¹⁾

Vnímání cyklicity, toho, že se určité fenomény jakoby vracejí v čase a svým způsobem opakují, je doložitelné, až kam sahají písemné památky, a tedy paměť nejstarších civilizací lidstva. Počínaje texty z 3. tisíciletí př. Kr. přes Starý zákon a biblického Josefa až po badatele Clémenta Juglara, Josepha Kitchina či Nikolaje Kondratěva.²⁾ Tyto cykly mohou být velmi krátké, trvající přibližně 40 měsíců (Kitchinův cyklus), zhruba sedmileté (slavné hubené a tlusté krávy z Josefova snu ve Starém zákoně) či o trochu delší než padesát let (Kondratěv). Myšlenka cyklů bývá považována za obstarožní a překonanou. To je podle mého názoru především důsledek – i když nejen – vlivu mainstreamového ekonomického paradigmatu, které proměnilo myšlenku lineárního vývoje ve smyslu neustále vyššího HDP v ideologii. Nutno dodat, že z historie není známa civilizace, která by nepřetržitě bez velkých poklesů rostla, žádný strom totiž neroste do nebe.

Hérakleitos z Efesu

Podle všeho se zdá, že vývoj civilizací má svá pravidla a jisté zákonitosti, které se objevují stále znovu, byť jejich konkrétní formy jsou pokaždé trochu jiné. Z nich je jedním z nejvýznamnějších jev, který jsem pojmenoval Hérakleitův princip.

O co jde? Hérakleitův princip odkazuje k jednoduchému faktu, že každá civilizace se svými specifickými projevy (zjednodušeně kulturou) je mimo pochybnost limitována nejen v prostoru, ale i v čase. Na základě komparativního studia civilizací je stále zřejmější, že právě ty faktory, které stojí u vzestupu daného společenského systému, jsou obvykle týmiž, které nakonec přivodí jeho krizi zjednodušeně nazývanou kolaps lépe řečeno významnou ztrátu složitosti, kdy systém již není schopen zajistit dostatek energie na udržení své stávající komplexity, a naopak mnohem více energie spotřebuje, než vyrobí. V přírodních vědách, pojem kolaps znamená skutečně vyhynutí a zkázu. Ve vývoji společností obvykle „jen“ o velký propad jeho složitosti. Po něm po určité době obvykle následuje etapa regenerace a nového vzestupu. Z toho také vyplývá pozorování druhé: pokud chceme porozumět tomu, proč se nějaký systém nachází v skutečné nebo zdánlivé krizi, je velkým omylem zabývat se pouze danou konečnou fází krize. Mnohem prospěšnější je se zaměřit na etapu, během které tento systém vznikal. Pokud identifikujeme faktory, které u tohoto vzniku a vzestupu stály, obvykle nalezneme klíč nezbytný k tomu, abychom porozuměli vlastní krizi.

Jako první se myšlenka vývoje jako cyklického procesu objevila s největší pravděpodobností u filozofa Hérakleita z Efesu, který žil přibližně v letech 540–480 př. Kr. Z jeho díla psaného k poctě bohyně Artemidy v Efesu se dochovaly pouze zlomky. Ve dvou z nich Hérakleitos říká: „Cesta nahoru-dolů, jedna a táž“ (zlomek B 60) a „Počátek a konec jsou na obvodu kruhu společné“ (zlomek B 103). Z těchto výroků pravděpodobně vyplývá, že vesmír a veškeré procesy v něm jsou cyklické a že po vyčerpání své trajektorie se vracejí do svého počátku. Pro Hérakleita hrála zásadní roli rovněž symbolika cesty, která může stoupat i klesat, ale stále je to táž cesta, kterou není možné ujít, aniž bychom se vyrovnali s tím, že se nepřetržitě proměňuje. V Hérakleitově filozofii byl významný i aspekt času, který mu pomáhal vyrovnat se s tím, že se sice po jisté době můžeme navrátit zpět do počátečního bodu či výchozího stavu, ale pokaždé je tento stav poněkud odlišný. To ostatně sám říká Hérakleitos, když hovoří o tom, že „Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky“ (zlomek B 91).