Vlny úpadku a vzestupu hospodářství

Předmoderní ekonomiku, jejíž fundament tvořila technologicky nerozvinutá zemědělská malovýroba, ohrožovaly především klimatické výkyvy. Navzdory mnohdy fatálním důsledkům takových změn pro obyvatelstvo stěží nalezneme v odborné literatuře před pozdním 18. stoletím pokusy o teoretické uchopení krizí a hospodářského cyklu. Teprve s nástupem moderního modelu ekonomického systému, vzešlého z první průmyslové revoluce, se objevily samotné podmínky možnosti existence ekonomické krize tak, jak si ji představujeme dnes.

Nemožnost propuknutí krize

V merkantilistické literatuře raného novověku maximálně nalezneme rozličná doporučení, jak vést domácí hospodářství i národní ekonomiku v obdobích cyklického nedostatku. Ostatně ani klasická politická ekonomie, jež se začala formovat na britských ostrovech v posledních dekádách „století rozumu“, pro ekonomické cykly neměla valného pochopení. Tím, jak osvícenské myšlení o společnosti bylo ovládáno inspiracemi převzatými z úspěšně se rozvíjejících přírodních věd, ovládla ekonomickou teorii z newtonovské fyziky převzatá představa možnosti existence systémové rovnováhy. Tu posléze stvrdil Jean Baptiste Say formulací zákona trhů, že nabídka vždy nutně vytvoří objemem odpovídající poptávku. Nadvýroba zboží, typický rys moderních cyklických krizí, se sice i podle Sayovy teorie mohla reálně objevit, ale nevyplývala ze strukturálních charakteristik ekonomiky, nýbrž ryze ze subjektivních příčin: výrobci neznali dostatečně trhy, pro které vyrábějí, a proto vyrobili zboží, pro něž nebyl dostatečný odbyt.

Takové subjektivistické chápání krize z nadvýroby mělo pochopitelně důsledky i pro porozumění nezaměstnanosti. Dělníci byli nezaměstnaní ze subjektivního selhání buď výrobce, který neznal trhy, zkrachoval a oni ztratili práci, pak se ovšem jednalo jen o dočasnou frikční nezaměstnanost, nebo z důvodu selhání svého, protože jsou ovládáni leností. Víra v tendenci trhu automaticky se navracet k rovnováze ve spojení s tímto přesvědčením vystavovala každého, kdo delší dobu nepracoval, podezření, že se mu jednoduše pracovat nechce. V tomto myšlenkovém kontextu jsou pak srozumitelné razantní zásahy státní moci v 19. století proti nezaměstnaným, jako byly třeba rakouské protitulácké zákony z let 1873 a 1885 nebo anglické nové chudinské zákonodárství z roku 1834, jež jako jedinou formu veřejné podpory připouštělo práci v donucovací pracovně (tzv. workhousu). Společenské uznání nedobrovolné delší nezaměstnanosti přišlo teprve poté, kdy s její existencí Evropa získala dostatečně silnou zkušenost – tu přinesla velká hospodářská krize po roce 1873, táhnoucí se až hluboko do osmdesátých let.