Lidé mohou bydlet všude, i v krajině s hrozbou. Někdy je k tomu vede nutnost, tlak prostředí, anebo tak jako v našem případě, je to náhoda, působivost a krása dané krajiny. Navzdory hrozbě řícení, záplav či sesuvu tu lidé žijí.

Krajina je povětšinou vnímána jako stabilní, a svým způsobem pasivní, i když pomalu se měnící pozadí lidského života. Ve společenských vědách se nicméně ke krajině přistupuje poněkud jinak. Krajina je chápána různě – jako palimpsest, způsob vidění, předmět politického vyjednávání, nebo třeba jako prostor, do kterého se propisují a z kterého čerpáme sady významů a představ o světě, jež nás obklopuje.¹⁾ Ve všech těchto případech je však krajina charakteristická určitou rolí, kterou zastává, a aktivitou, kterou vůči lidem vyvíjí. V krajině jako lidé vždy nějak jednáme, zároveň nás krajina k mnoha jednáním sama vybízí či se dokonce sama stává aktérem. V místech sesuvů a řícení se z krajiny stává mnohem silnější aktér a aktérství krajiny i její rozměr estetický, politický a významový se snadněji odkrývá. Na základě rozhovorů s obyvateli a představiteli dvou oblastí postižených sesuvy, říceními a záplavami chceme v náznaku odkrýt některé z charakteristik krajiny jako prostoru každodenního života i politického vyjednávání, kde sám prostor se stává významným aktérem.²⁾ Jak se v krajině s aktivní hrozbou žije? Jaký vztah k domovu a širší krajině si zde lidé budují a jak krajinu, hrozby, jež obsahuje, její krásu i svou každodennost v ní vnímají?

Nahlédneme do dvou naprosto odlišných krajin. Na jedné straně půjde o romantickou soutěsku s říčkou Kamenicí v Hřensku, na straně druhé o poklidně působící chatovou osadou v Polácích na břehu Nechranické přehrady. V obou těchto případech je krása krajiny spjatá s hrozbou: v prvním případě s řícením skal a záplavami, v druhém pak se sesuvem svahu. Navzdory hrozbě tu lidé žijí a cítí se zde doma.

Čas a hrozby

„Jsem člověk, který v té krajině žije, a vnímám, že ta krajina je z pískovce a pískovec je poměrně měkká hornina, do které eroze vyryla hluboké brázdy a kaňony… takže mi samozřejmě dochází, že když si člověk zabydlí hlubokou nestabilní rokli, jako je v okolí ústí Kamenice do Labe, tak tam notně k tomu řícení musí dojít,“ říká jeden z obyvatel Českého Švýcarska a odkazuje na čas, který se propisuje do krajiny prostřednictvím procesů, jež formují její materiální rovinu. Čas krajiny je relativní. Jinak ubíhá čas lidem, jinak rostlinám a dalším živočichům a jiné měřítko času mají geologické procesy.³⁾ Zároveň člověk vnímá jinak čas dlouhých geologických procesů a jinak zase čas náhlých zvratů záplav, řícení a sesuvů. V krajině se tyto různé časy, jež se zároveň různým aktérům jeví jako různě dynamické, proplétají. Mnohovrstevnatost času i dlouhodobost procesů, jež po fyzické stránce krajinu formují, s sebou přinášejí – zejména v krajině s hrozbou – povědomí určité nevyhnutelnosti, jež je s krajinou a plynutím času v ní spojena. Nejen, že v Hřensku „furt něco padá, to je neustále,“ ale „ono to [hlavně] padalo vždycky“ (obr. 1).

Hasičská zbrojnice a bariéry proti řícení v soutěsce říčky Kamenice, 2016.Snímek Karolína Pauknerová a Petr Gibas

I když krajina s hrozbou připomíná svoje aktérství – svou schopnost jednat vůči člověku i nezávisle na něm – s větším důrazem, než krajiny ostatní, pocit nevyhnutelnosti, který s sebou nese odkaz na „dlouhý“ čas geologických procesů sílu tohoto krajinného aktérství, schopnost krajiny zasáhnout do každodennosti života jejích obyvatel poněkud obrušuje. Koneckonců, „případů řícení [v Hřensku] bylo mraky. Tady není rok, aby někde něco nespadlo. Ale to je o zvyku. Voda je daleko nebezpečnější, voda a oheň jsou daleko nebezpečnější.“ Bleskové povodně na řece Kamenici ve Hřensku tak místní, právě pro jejich dynamiku, vnímají nejen jako mnohem silnější hrozbu, ale také jako mnohem silnější připomenutí skutečnosti, že krajina není jen pouhým pasivním pozadím lidského života, ale prostorem, který má vlastní schopnost do lidských životů zasáhnout s velkou silou. Řícení skal do krajiny patří nějak samozřejměji. Ačkoli samotné řícení může proběhnout bleskurychle, hrozba řícení je napojena na dlouhý čas v krajině a je vnímaná jako její nedílná součást. Povodně, které jsou prostorově ničivější a časově mnohem více ohraničené tak působí daleko hrozivěji a hůře se na ně zvyká – hůře se stanou vnímanou nedílnou součástí krajiny domova:

„Jak se na to koukají lidé? Zaprvé, celý život žiju tady pod skálami, ale už jsem si na to zvykl, i celá moje rodina. Máme tady už třetí generaci, a nikdo z nás neuvažoval, že bychom změnili místo. Nepamatuji se, že by se ze Hřenska někdo odstěhoval kvůli nebezpečí ze skal. Ale znám případy, kdy se odstěhovali kvůli vodě, protože víme, že ve Hřensku je pětiletá povodeň každý tři roky a stoletá každých sedm. Takže toho se tady lidi bojí nejvíc…“

Krása, každodennost, domov

Oba naše výzkumné terény leží v krásné, ale potenciálně nebezpečné krajině. Krása obou se liší. Na jedné straně jde o dramatickou krajinu, jejíž kouzlo je okamžitě zřejmé – úzká rokle s říčkou Kamenicí, na jejím břehu pásy domů, obklopené skalami, romantická krajina v pravém slova smyslu – a jako taková objevena v 19. století návštěvníky – turisty. V druhém případě, u Nechranické přehrady, nejde o dramatickou přírodní scenérii, ale o klidné místo na břehu vodní nádrže – o chatovou osadu vnímanou místními chataři (ale i návštěvníky) jako vhodné místo pro odpočinek od ruchu všedních dní. S prožitkem krásna zdejší krajiny souvisí nejen její vzhled – poklidná hladina přehrady, zelená stráň, výhledy – ale také fyzický čili tělesný prožitek odpočinku, rybaření, práce na zahradě a koupání. Proto tu také postupně vyrostla chatová a zahrádkářská osada, na svahu, který se, jak se ukázalo časem, sesouvá do přehrady.

Podobně jako řícení v Hřensku, i sesuv u Nechranické přehrady je vnímán jako napojený na dlouhý čas, protože „to trvá strašně dlouho, než se to někam hne. Léta. Ale prostě to cestuje,“ dokud nedojde k bodu zlomu a svah se (zase) o něco neposune a nevezme s sebou nějakou chatu. Osobní zážitky a zkušenosti – a emoce – jsou v krajině (nejen) s hrozbou propleteny se širším celkem prožitků a estetiky. Vidět to je na popisu osudu jedné z postižených obyvatelek osady, jak nám jej popsal zdejší starousedlík: “…ta paní, ta jednak je nemocná na srdce a samozřejmě jí to nedá, takže to je jasný, že ty emoce tam jsou. A jezdí tam, já nevím, od revoluce a nic se [za celou dobu] nestalo. A během čtyř měsíců chata pryč… Vychovali tam děti, [bylo to tam] perfektní, úplně ukázkový. Tam když se někdy šlo na procházku, fakt krásný. Jednak ten výhled, panoramata, jak se říká klasicky, pěkný, klid tam je, úžasný klid, no a teď tohle.“

Turnerovsky laděný (romantický) pohled na Nechranickou přehradu, 2017.Snímek Karolína Pauknerová a Petr Gibas

I v krajině s hrozbou se člověk postupem času zabydluje prostřednictvím práce a péče o domek či pozemek a s ním spojenými prožitky, které se na sebe vrství a zároveň se napojují na fyzické prostory a objekty – kupříkladu chatu, kterou nakonec zničí sesuv. U přehrady je příběh většiny chatařů podobný: „My jsme to tady koupili jenom jako holou zahradu, prostě jenom ten pozemek. Táta nebožtík to tady postavil s naší pomocí. Oplotil [a vystavěl]. Já bych tipoval těch 25 let [to bude].“ Prožitý čas a jeho „sedimentace“ – napojení na určité konkrétní prostory – má tendenci prodchnout krajinu určitými významy a utvořit v ní místo (či místa), kde se člověk cítí doma.

Součástí procesu zdomácnění v nějakém místě je právě i prožívání okolní krajiny, její postupné poznávání, estetické oceňování, propojování vlastních zážitku, zkušeností a prožitků s krajinou, a tím její zvýznamňování. Estetika a každodenní prožitky se propojují – jak říká jeden z chatařů, „hezky je tu. A vnoučata se tu vyblbnou. Hezký výhled je, no… Ale když fouká, tak fouká jako, když fičí, tak fičí.“ I vítr je součástí krajiny a její krásy. Z toho je zřejmé, že prožitek (krásy) krajiny nesouvisí jen s pohledem – krajina není jen otázkou zraku a hledění, výhledů, ale je utvářena a prožívána prostřednictvím všech dalších smyslů.⁴⁾ Krajina tak má i svou osobitou zvukovou rovinu, v Nechranicích je krajinou i poslouchání: „Všude tady, to je úplná ptačí oblast. To sedíme tady večer a posloucháme. Opravdu. To je neskutečný“. Koneckonců prožitek klidu – „víceméně sem utíkáme kvůli klidu a pohodě, protože jsme z Mostu, z panelákova, takže utíkáme do klidu a ten klid tu opravdu je“ – který je pro Nechranickou krajinu typický, je prožitkem „multisenzorickým“ – zahrnuje zklidnění ve všech smyslových rejstřících. Součástí krajiny a prožitku domova v ní se stává i prožitek intimity, jak svérázným způsobem naznačuje další z chatařů: „Tady je takový jako intimčo … Já večer se svlíknu do naha a jdu se vykoupat, úplně v pohodě, jo, venku, a vůbec nijak [to nevadí]… tady nikdo není.“

Krajina tak sice na fyzické či materiální rovině sestává z existujících prostor a objektů, její smysl a význam se nicméně utváří až prostřednictvím každodenních prožitků a zážitků – v Nechranicích to může být například „rybaření, rekreace“ – včetně těch spojených s hrozbou. Ty se propojují a utvářejí něco, čemu německá filozofka Angelika Krebs říká Stimmung – náladu, která prodchne v podobě atmosféry krajinu, na kterou pak (my lidé) na rovině prožitku a zkušenosti reagujeme tak, že se v ní, jakožto krásné a oceňované krajině, cítíme doma.⁵⁾

Smíření

Krajina jako součást – možná bychom ji mohli metaforicky označit za jakýsi „obal“ – domova, zejména ta s hrozbou, má i schopnost ustavenou vazbu, onen pocit domova, aktivně narušit. V případě povodní, řícení, nebo třeba sesuvu svahu, se krajina dočasně či trvale promění, po fyzické a materiální, ale i zkušenostní stránce, a přesto zůstane do určité míry stále stejná. Promění se některé její charakteristiky – chata se rozpadne, obří balvan zablokuje silnici – s nimi se nicméně nutně promění nejen každodenní život a praktiky i emoce, které ho provázejí, ale mnohdy i celková atmosféra, zejména v případě ztráty například oné chaty. Jak říká jeden starousedlík u Nechranic: „[Kdyby se to stalo mě, tak] ty emoce by asi byly úplně stejné. Protože ty lidi do toho vrazili nějakým způsobem svůj čas, elán, ty chaty tam jsou pěkné…“ Emoce, o kterých je řeč, zahrnují smutek, pocit ztráty, ale v některých případech, kdy je situace nevratná, i pocit bezmoci či beznaděje. Krajina nejen jako aktér spoluutváří naše vnímání světa kolem nás (na rovině prožitků a emocí), ale někdy nás může i donutit jednat. Přivázat chatu u Nechranic na „hupcuk“ a popotahovat ji s ujíždějícím svahem tak, aby zůstala zdánlivě na místě, pořídit si chatu na kolečkách – maringotku, nebo třeba se odstěhovat od Kamenice někam pryč.

Sesouvající se chata, 2017.Snímek Karolína Pauknerová a Petr Gibas

A přesto krajina svým způsobem zůstává stále stejná. „Jako tam to prostředí je klidný,“ pokračuje výše citovaný výrok, „ty výhledy jsou tam nádherný, i když je tam ta elektrárna vzadu, to uvidíte, ale prostě je to parádní.“ Do určité míry je to dáno stabilitou fyzických či materiálních charakteristik prostoru, které i přes lokální proměny, přetrvávají ve formě výhledů a celkového prostorového nastavení. Ale je to dáno i tím, že zkušenosti a zážitky z dlouhodobého obývání (práce, péče, každodennost na zahradě a v okolí) jsou spojeny s krajinou jako celkem i jejími prostorovými součástmi. Krajina si tak uchovává ono Stimmung – či bychom mohli říci, že skrze ono Stimmung se prostor kolem nás stává onou konkrétní krajinou, ve které se můžeme, třeba i jen dočasně, cítit doma. Krajina je tak proměnlivá i stabilní, aktér vstupující do našich životů, i jejich pozadí. A na krajině s hrozbou je toto dobře vidět.