Má hlava je včelín

Dospívání, aneb psychické a fyzické „zrání“ s sebou nese i značné riziko chaosu v hlavě. Co se v ní odehrává ve věku, kdy jsme vystaveni těm nejdramatičtějším fyzickým i psychickým podnětům? Do počátku minulého století se tomuto období vývoje nevěnovala téměř žádná pozornost. Jednoduše se předpokládalo, že v jistém věku se z dítěte stává dospělý. Pak se však začal pohled na dospívání měnit.

V hlavách dospívajících se odehrávají neuvěřitelné věci. Tedy i v tělech, ale hlava velí. Ne každý zvládne období dospívání jako úspěšnou cestu k dospělosti ve smyslu zralosti, sebeuvědomění, začlenění se do společnosti. Mnozí mladí lidé v tomto období naopak propadnou depresím nebo jiným psychickým poruchám, drogové závislosti, sebevražedným sklonům, kriminalitě, vydají se vstříc předčasnému sexu a jeho negativním důsledkům pro další vývoj osobnosti.

Ve vědě jsou pojmy puberta či adolescence kupodivu relativně nové, zkoumání hormonálních, neurologických i psychologických aspektů „dospívání“ (ale i psychosociálního a společenského kontextu, který rovněž hraje významnou roli) pokročilo teprve v poslední době. Například některé geny, které spouštějí činnost pohlavních žláz, byly odhaleny relativně nedávno, stále se vynořují nové poznatky o mechanismech, které se v lidském těle v daném období odehrávají. Ale stejně tak neustávají ani debaty psychologů o tom, kdy lze člověka považovat za dospělého, kdy je jeho vývoj završen, co ovlivňuje zralost a dospělost člověka.

Dítě, pak dospělý

Z psychologického hlediska si problematika dospívání až do počátku minulého století ve většině světa nezasloužila valnou pozornost. Jednoduše se předpokládalo, že v jistém oficiálně stanoveném věku se z dítěte stává dospělý. Možná byl v tomto ohledu moderní západní svět dlouho „zkostnatělejší“ než „domorodé národy“, které své dospívající podrobovaly zkouškám dospělosti, stanovovaly alespoň nějaká kritéria, jimž bylo zapotřebí dostát, aby se dotyčný mohl považovat za dospělého.

Tím spíš stojí za to připomenout některé teorie, které nabídly západnímu světu podněty k hlubšímu pohledu na „přeměnu dítěte v dospělého“, a daly tak základy vývojové psychologii.

K fenoménu adolescence přivedl moderní vědu počátkem 20. století americký psycholog G. Stanley Hall svými teoriemi a výzkumy, které shrnul v průkopnické publikaci Adolescence (1904), a stal se tak prvním akademickým vědcem zkoumajícím toto téma. Byl to bezesporu záslužný průlom, na druhé straně mu dnes někteří vyčítají, že byl až přespříliš inspirován Charlesem Darwinem a dospívání chápal převážně jako „opakování“ evolučního vývoje. Přesto mnohé Hallovy poznatky a tvrzení jsou nepoměrně širší než by odpovídalo úzce darwinovskému pohledu. Dlužno dodat, že ve své době byl pionýrem mezioborovým – patřil k prvním, kteří připoutali pozornost endokrinologů, neurologů, psychiatrů.

Adolescence jako „nové zrození“, nebo varující „křivka zoufalství“?

Podle Halla je lidský vývoj sice převážně určován přírodou, ale v adolescenci (v jeho pojetí zahrnuje i pubertu, tedy věk od zhruba jedenácti let) nastává spíš doba individuální proměny z hlediska psychického. Během tohoto „nespoutaného, zákonů nedbajícího období“ jsou adolescenti zvýšeně citliví, nevázaní, uvědomují si sami sebe, konfrontují se se sebou i se svým okolím.

Velký vliv mělo na tohoto vědce hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) mladých německých umělců v 18. století, jež prosazovalo naprostou svobodu výrazu a jež Hall považoval za ilustrativní vyjádření dospívání. To obnáší stadium emocionálního zmatku a vzpoury, kdy se chování pohybuje od trudnomyslnosti, introvertní uzavřenosti až po nevázané riskování, touze po silných citech a nových dojmech. Uvědomění si vlastního já a okolního prostředí se zvyšuje, někdy ku prospěchu adaptace, někdy k patologickým reakcím.

Současné výzkumy potvrzují Hallova tvrzení (včetně klasických učebnic psychologie, v tuzemsku se shoduje s jeho závěry například významný odborník na vývojovou psychologii Rudolf Kohoutek, mnozí jeho kolegové a následovníci, kteří si všímají sklonů k depresi, sebevraždám v době dospívání).

Hall prezentoval „křivku zoufalství“, která začíná v 11 letech, vrcholí v 15, pak stabilně do 23 let klesá. Vývojová psychologie souhlasí i s tím, že podstatnými důvody deprese v době dospívání bývá zvýšená kritičnost k sobě i jiným, pocit selhání nebo marného hledání hlubších vztahů. Poněkud básnicky řečeno je podle Halla adolescence stav, kdy v lidské duši navzájem zápasí o nadvládu nejlepší a nejhorší, zničující impulsy.

I s tím moderní psychologie souhlasí. I když málokteří autoři používají tak vznešené termíny jako Hall pro situace, kdy jedinec své dospívání „zvládne“: Dítě se podle něj poté vynořuje jako dospělý jedinec, jako kultivovanější bytost „vyššího řádu“. Adolescence je (může být) novým „zrozením“.

Krize identity

Termínem „krize identity“ se zapsal v druhé polovině 20. století do dějin psychologie a psychiatrie Erik Erikson. Tento německý imigrant se v USA stal představitelem vývojové psychologie a prvním dětským psychoanalytikem.

Určil osm stadií vývoje osobnosti, přičemž období dospívání do 18 let připisuje ve shodě se současnými teoriemi především hledání identity. Následující etapu až do třiceti let spojuje se zvládnutím pocitu vnitřní jednoty, nalezení harmonie mezi potřebnou mírou intimity, která může hrozit sociální izolací, a naopak vyhovující mírou budování úzkých vztahů.

Eriksonova teorie koreluje se současnými studiemi, které předkládají verze a polemiky ohledně doby, kdy vlastně dospíváme, jinak řečeno, kdy jsme „hotovými jedinci“. Tato hranice se i z mezioborového hlediska stále posouvá. „Naše hlava“ totiž vesměs hledá „dospělost“ v širokém slova smyslu snad ještě složitěji a déle, než trvá hormonálního dospívání a jeho těsně navazující důsledky.

Dospělý ve čtyřiceti?

Stadii dospělosti se v řadě svých uznávaných populárně psychologických titulů zabývá americká spisovatelka Gail Sheehyové – v češtině vyšla její kniha Průvodce dospělostí, s Eriksonovou teorií do značné míry polemizuje zejména v publikaci New Passages, 1996. Podle Sheehyové si současní dospělí „protahují“ dospívání dokonce až do třiceti až čtyřiceti let, tedy o zhruba deset let déle, než definuje Erikson.

Tendenci k „mama-hotelům“ a další důkazy „nedospělosti“ „dětí“ v relativně zralém věku ostatně vidíme často kolem sebe. Mimo jiné to svědčí o tom, jak důležité jsou pro období dospívání a zrání psychosociální faktory. Jednodušeji řečeno, ve společnosti, kde jsou jednoznačněji a přísněji stanovená pravidla a požadavky, se jim více přizpůsobuje i většina dospívajících. Naopak současná západní, nadmíru tolerantní a liberální společnost, která akceptuje různé dříve „nestandardní“ projevy v mnoha ohledech, nahrává i tendencím „dospět, teprve až se mi zachce“.

Teorie více inteligencí? Každá se ale vyvíjí jinak

V období puberty a adolescence se nemění jen tělo, ale „dospívá“ i naše inteligence. V tomto smyslu vnesl rozruch do převládajícího pojetí inteligence americký psycholog Howard Gardner, profesor Harvardské univerzity. V knize Frames of Mind (1983, česky Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí, 1990, 1999) rozdělil inteligenci na sedm (později osm) typů (např. inteligence matematická, hudební, prostorová…).

Tématu dospívání, zejména jeho fází, se v této souvislosti týkají formy takzvané personální inteligence. Gardner ji dělí na intrapersonální a interpersonální. Právě ty se rozvíjejí, na rozdíl od ostatních, především až v době dospívání. Shodně s jinými autory, kteří ale nehovoří o typu inteligence, jde o rozvoj poznání sám sebe, hledání odpovídajících vztahů, orientaci v sociálních vazbách a podobně, jinak řečeno nalezení vlastní identity i způsob fungování v širší společnosti.

Dopady patologického vývoje obou typů personální inteligence jsou dramatičtější než poruchy „jiných inteligencí“, protože vedou k asociálnímu chování, poruchám sebeovládání, nedostatečné adaptaci vůči sociálním nárokům. Při jejich vysokém skóre mají nositelé naopak šanci získat značný profit pro vlastní pocit sebevědomí, sebeuspokojení, schopnost správně se orientovat v sociálním světě.

Intrapersonální inteligenci tvoří schopnost najít přístup k vlastnímu citovému životu – poznat rozsah vlastních citů, rozlišovat jejich druhy, umět je pojmenovat, porozumět vlastnímu chování a umět ho řídit. Tento typ inteligence dle Gardnera se rozvíjí od dětských pocitů „libosti a bolesti“ až na nejvyšší úroveň, schopnost odhalovat velmi rozmanité soubory vlastních pocitů, již dosahujeme mnohem později.

Interpersonální inteligence spočívá ve schopnosti rozlišovat mezi náladami, temperamenty, motivacemi a záměry jiných lidí. Takovou schopnost si může do značné míry začít osvojovat malé dítě, ale potřeba a umění ji rozvinout přichází později. V době dospívání je to jakýsi „vývojově daný úkol“, ale kdo ho v tomto období dokáže zvládnout, tudíž, není to spíš úkol pro celý život? Kdy se jedná o typy inteligence, a kdy o celoživotní hledání správných cest k porozumění sobě samému i svému okolí?

Gardnerova jistě podnětná teorie je v jistém ohledu až příliš široká: Má pravdu, svým způsobem „dospíváme“ po celý život. To by ale nemělo zastínit odborný zájem o to, co se v naší hlavě odehrává ve věku, kdy jsme vystaveni těm nejdramatičtějším fyzickým i psychickým podnětům.

Naše hlava jakožto nositel morálky

I morálka nám v hlavě „zavádí“ principy, které se zakotvují (nebo nezakotvují) během dětství, ale významně zejména během dospívání. Může to ale trvat dlouho. I „morální dospění“ má svou vlastní teorii, jež vychází z práce Lawrence Kohlberga.

Kohlberg ve druhé polovině 20. století definoval šest stadií vývoje morálky od dětství do dospělosti.  V roce 1956 zahájil výzkum zahrnující 72 chlapců ve věku 10 až 16 let, předkládal jim příklady s morálními dilematy, pak vývoj jejich postojů sledoval dvacet let.

Dospěl k následujícímu: pro první dvě (předkonvenční) stádia je typická snaha vyhnout se trestu; dostat odměnu.

V dalších dvou „konvenčních“ stadiích, probíhajících od dospívání do rané dospělosti, hledáme podle něj soulad s tím, co ostatní považují za správné, včetně souladu se zákony a „sociálním řádem“. Nejdříve v prvním období „hodný kluk/hodná holka“ je naším cílem někoho potěšit, pomoci; ve druhém (zákona a pořádku) dáváme rovnítko mezi „být hodný“ a respektovat autoritu, zákon, pravidla, přičemž věříme, že tím chráníme a podporujeme společnost.

V dalším stádiu se posouváme za konformitu – této úrovně podle Kohlebrga však dosáhne jen 10 – 15 procent lidí. Ve fázi společenské smlouvy a práv člověka uznáváme autority, ale zastáváme kritičtější pohled, ne všechny zákony a pravidla vidíme jako správné…; poslední období pak zahrnuje svědomí i občanská neposlušnost v zájmu rovných práv a spravedlnosti. Kohlbergova koncepce odpovídá všeobecně uznávaným principům vývojové psychologie.

Neurologie, endokrinologie, psychologie… a ještě sociální prostředí

Shrneme-li předchozí text, vyplývá z něj: Zatímco v neurologii jsou odpovědi na to, co se odehrává v naší hlavě během dospívání, jasně doložitelné fyziologickými procesy, i když i tam nelze vyloučit nové objevy a zjištění, psychologické hledisko je o poznání méně jednoznačné.

Navíc je nutno brát v úvahu sociální klima, přístup společnosti. I ty určují, jak se dospívající dokážou více či méně úspěšně začlenit, podle nich je tato fáze života více či méně komplikovaná pro ně samotné i jejich okolí. Jinak řečeno, společnost do značné míry určuje, jakým pravidlům se musí „dospělý“ podřídit, jak dlouho jsme ochotni tolerovat, že taková pravidla nerespektuje. Otázkou je, co se ve společnosti stává „normou“, běžným jevem. A zejména, zda je to pro zúčastněné jedince správné. Například mamahotely: stávají se běžným jevem, ale můžeme je označit za pozitivní jev…?