i

Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Kolik váží lidská duše

 |  5. 1. 2016
 |  Téma: Hlava

Nesmrtelná lidská duše je teologický koncept, v jehož reálnou existenci můžeme a nemusíme věřit. Mezi kriticky myslícími lidmi nicméně panuje shoda na tom, že duše není hmotný objekt popsatelný a změřitelný metodami exaktních věd. Jistý americký lékař to ale svého času viděl jinak.

Duncan Macdougall provozoval na počátku 20. století lékařskou praxi v Haverhillu v Massachusetts. Vedle péče o pacienty však měl i vědecké ambice. A předmětem jeho zájmu byla právě lidská duše, o jejíž hmotné podstatě byl přesvědčen. Pokud taková duše v okamžiku smrti opustí tělo, mělo by se to projevit na jeho hmotnosti. I zrodil se experiment…

Macdougall nechal sestrojit obří váhy, na něž se vešla celá postel. Vážily údajně s přesností ± 5,6 gramu. Poté přesvědčil šest umírajících pacientů, aby je mohl, až se přiblíží jejich poslední hodinka, na tuto postel uložit. Během roku 1906 všech šest pacientů zemřelo a Macdougall s kolegy při tom bedlivě sledovali ručičku vah.

V březnu 1907 o pokusech informoval deník The New York Times, odborný článek Hypothesis concerning soul substance lékař publikoval v květnu téhož roku souběžně v časopisech Journal of the American Society for Psychical Research a American Medicine (PDF orig. článku). Ale poměřováno dnešními nároky na vědeckou publikaci byl i tento článek spíše nezávaznou rozprávkou – chybí v něm jak detailní popis použitých metod, tak přehledný souhrn výsledků, o jejich statistickém vyhodnocení ani nemluvě.

První pacient zemřel na tuberkulózu. Okamžitě poté, co vydechl naposledy, poklesla hmotnost jeho těla o 21 gramů. Příčinou podle autora pokusu nemohl být odpar z dechu a zpocené kůže – k němu docházelo průběžně ještě za pacientova života rychlostí asi 0,5 gramu za minutu. V okamžiku smrti se hmotnost propadla výrazněji a skokově.

Svěrače nepovolily. A kdyby ano, moč i exkrementy by zůstaly na posteli, a váha by je tedy zaznamenala. Nemohlo se tedy jednat o únik zbytkového vzduchu z plic? Asistent prý do mrtvého těla foukal tolik vzduchu, kolik jen dokázal, pak ho zase z plic vytlačoval, nic z toho nemělo na hmotnost vliv.

Druhý a třetí pacient zemřeli také na tuberkulózu. I u nich lékaři zaznamenali v okamžiku smrti pokles hmotnosti (v obou případech o 14 gramů). Jenomže tentokrát úbytek po několika minutách pokračoval (o 43, resp. o 28 gramů). Znamená to snad, že si duše balila svých pět švestek postupně?

Další oběť tuberkulózy ztratila v okamžiku smrti 10 gramů, ale poté se tělo vrátilo na svou původní hmotnost. Jako by se duše rozhodla pro návrat – bohužel život se tím onomu nešťastníkovi nevrátil.

U ženy umírající v diabetickém komatu bylo prý měření narušeno a nelze ho brát vážně. A poslední pacient zemřel dříve, než lékaři stihli nastavit váhu.

Následoval pokus s patnácti psy, u nichž Macdougall žádnou měřitelnou změnu hmotnosti nezaznamenal. Potěšilo ho to, protože zvířata, jak známo, žádnou duši nemají.

„Experimentálně jsme ukázali, že v okamžiku smrti lidské tělo opouští substance, kterou je možno zvážit,“ napsal Macdougall triumfálně.

Dobová kritika, dnešní pousmání

V jednom z časopisů, v nichž Duncan Macdougall své výsledky publikoval, se následně rozproudila debata. Kromě autora prvotní studie v ní byl aktivní především Augustus P. Clarke, který reprezentoval dobové kritiky Macdugallových závěrů. Namítal, že vysvětlení může spočívat v náhlém nárůstu teploty v okamžiku smrti. Ten je způsoben tím, že krev přestane být ochlazována vdechovaným vzduchem. Výsledkem je zvýšené pocení a úbytek hmotnosti. Proto také u psů k žádné změně nedošlo – ochlazují se jazykem, nikoli pocením.

Macdougall v dalším čísle namítl, že bez krevního oběhu se krev nemá jak dostat ke kůži a ohřát ji. Diskuse pokračovala až do prosincového čísla a obě strany sporu zůstaly na svých pozicích.

Dnes nám nezbývá než pokrčit rameny. Macdougall pracoval s příliš malým vzorkem na to, aby ze svých výsledků mohl cokoli vyvozovat. Z šesti pacientů použil data pouze od čtyř. A jen u jednoho zaznamenal zřetelný pokles hmotnosti v okamžiku smrti, který by snad šlo spojit s duší opouštějící tělo. U dalších dvou pacientů hmotnost klesala i po smrti a u jednoho byl počáteční pokles kompenzován pozdějším nárůstem. Proč z tohoto nesourodého balíku dat vybrat právě prvního pacienta? Jen proto, že nejlépe vyhovuje počáteční hypotéze?

Váhy navíc nebyly dostatečně přesné a rovněž o laboratorních podmínkách nelze z článku nic jistého říci. Nevíme tedy, zda autor pečlivě odfiltroval všechny možné interference měření. O netrivialitě úkolu poznat přesný okamžik smrti ani nemluvě. (Bavíme se o okamžiku, kdy se zastaví srdce? Nebo kdy aktivita mozkových neuronů poklesne k nule?) To vše jsou důvody, proč dnes vědecká komunita nebere Macdougallovy výsledky o nic vážněji než různá pozorování spiritistů.

TÉMA MĚSÍCE: Hlava
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

Ondřej Vrtiška

Mgr. Ondřej Vrtiška (*1976) je původním vzděláním biolog se specializací na hydrobiologii (PřF UK), utekl z oborů žurnalistika a kulturní antropologie (obojí FSV UK). Od r. 2001 pracuje jako vědecký novinář, na téma „věda v médiích“ přednáší pro vědce i pro laickou veřejnost. Z úžasu nevycházející pozorovatel memetické vichřice. Občas napíná plachty, občas staví větrolam.
Vrtiška Ondřej

Další články k tématu

Život bez hlavy

Hlava je pro nás obratlovce bezesporu zásadní částí těla, která ale nemusí být vlastní mnohým jiným skupinám živočichů. Jedním z nich je i...

Hlas předpoví nemocuzamčeno

Volá o pomoc, ale ústa jako by jí slepil med. Neznámý na nic nečeká, bere její dceru za vlasy a táhne ji pryč. To v ní vzedmulo ohromnou sílu....

Inteligentní bydlení pro schizofrenikyuzamčeno

Inteligentní domy a byty reagují na potřeby uživatele, zvyšují komfort, bezpečí, snižují spotřebu energie… Ale mohou také pomoci zlepšit kvalitu...

Eye trackinguzamčeno

Lidské oko je jedním z nejdůležitějších smyslových orgánů. Samo slovní spojení „podívat se na něco“ není pouze apelem k zaměření pohledu kamsi,...

Epileptické záchvaty a věštění z křišťálové kouleuzamčeno

Epilepsie je nejčastější chronické onemocnění centrálního mozkové hemisféry. nervového systému, které je charakterizované výskytem spontánních...

Hlava – to nejcennější, co máme

Těžko hledat slovo s větším množstvím významů, než kolik jich nese hlava. Ať již magnetofonové, motorové či hlavy států, nesčetná slovní spojení s...

Transplantace tváře. A co přijde pak?

Již sedm transplantací obličeje má na kontě Bohdan Pomahač, úspěšný plastický chirurg českého původu. Ve Spojených státech provedl zákrok jako...

Má hlava je včelín

Dospívání, aneb psychické a fyzické „zrání“ s sebou nese i značné riziko chaosu v hlavě. Co se v ní odehrává ve věku, kdy jsme vystaveni těm...

Vášeň a železná panna

Věda zálibou, vášní, posedlostí… Kam až lze dojít v touze po poznání? Jaká je jeho cena? A jaká odměna? Badatelovo vítězství bývá často draze...

O čem hovoří barevné hlavy želv

Želvy byly donedávna vnímány jako obrněné němé chodící kameny, sic vybavené dokonalou schopností adaptace pro přežívání, avšak s velmi omezeným...

Želví hlava – enigma evoluční biologie

Nejvýznamnější evoluční novinkou želv je krunýř. Podle něj a žeber umístěných nad lopatkami a spolu s páteří srostlými s krunýřem lze jednoznačně...

Vědění - brzda radosti?

Opravdu vědci snáze podléhají smutku? Pokud ano, proč?  Je důvod v palčivém vědomí věčné neúplnosti lidského poznání? Nebo v pochybnostech  o jeho...

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné