Kolik váží lidská duše

Nesmrtelná lidská duše je teologický koncept, v jehož reálnou existenci můžeme a nemusíme věřit. Mezi kriticky myslícími lidmi nicméně panuje shoda na tom, že duše není hmotný objekt popsatelný a změřitelný metodami exaktních věd. Jistý americký lékař to ale svého času viděl jinak.

Duncan Macdougall provozoval na počátku 20. století lékařskou praxi v Haverhillu v Massachusetts. Vedle péče o pacienty však měl i vědecké ambice. A předmětem jeho zájmu byla právě lidská duše, o jejíž hmotné podstatě byl přesvědčen. Pokud taková duše v okamžiku smrti opustí tělo, mělo by se to projevit na jeho hmotnosti. I zrodil se experiment…

Macdougall nechal sestrojit obří váhy, na něž se vešla celá postel. Vážily údajně s přesností ± 5,6 gramu. Poté přesvědčil šest umírajících pacientů, aby je mohl, až se přiblíží jejich poslední hodinka, na tuto postel uložit. Během roku 1906 všech šest pacientů zemřelo a Macdougall s kolegy při tom bedlivě sledovali ručičku vah.

V březnu 1907 o pokusech informoval deník The New York Times, odborný článek Hypothesis concerning soul substance lékař publikoval v květnu téhož roku souběžně v časopisech Journal of the American Society for Psychical Research a American Medicine (PDF orig. článku). Ale poměřováno dnešními nároky na vědeckou publikaci byl i tento článek spíše nezávaznou rozprávkou – chybí v něm jak detailní popis použitých metod, tak přehledný souhrn výsledků, o jejich statistickém vyhodnocení ani nemluvě.

Úvodní stránka originálního článku Duncana Macdougalla

První pacient zemřel na tuberkulózu. Okamžitě poté, co vydechl naposledy, poklesla hmotnost jeho těla o 21 gramů. Příčinou podle autora pokusu nemohl být odpar z dechu a zpocené kůže – k němu docházelo průběžně ještě za pacientova života rychlostí asi 0,5 gramu za minutu. V okamžiku smrti se hmotnost propadla výrazněji a skokově.

Svěrače nepovolily. A kdyby ano, moč i exkrementy by zůstaly na posteli, a váha by je tedy zaznamenala. Nemohlo se tedy jednat o únik zbytkového vzduchu z plic? Asistent prý do mrtvého těla foukal tolik vzduchu, kolik jen dokázal, pak ho zase z plic vytlačoval, nic z toho nemělo na hmotnost vliv.

Druhý a třetí pacient zemřeli také na tuberkulózu. I u nich lékaři zaznamenali v okamžiku smrti pokles hmotnosti (v obou případech o 14 gramů). Jenomže tentokrát úbytek po několika minutách pokračoval (o 43, resp. o 28 gramů). Znamená to snad, že si duše balila svých pět švestek postupně?

Další oběť tuberkulózy ztratila v okamžiku smrti 10 gramů, ale poté se tělo vrátilo na svou původní hmotnost. Jako by se duše rozhodla pro návrat – bohužel život se tím onomu nešťastníkovi nevrátil.

U ženy umírající v diabetickém komatu bylo prý měření narušeno a nelze ho brát vážně. A poslední pacient zemřel dříve, než lékaři stihli nastavit váhu.

Následoval pokus s patnácti psy, u nichž Macdougall žádnou měřitelnou změnu hmotnosti nezaznamenal. Potěšilo ho to, protože zvířata, jak známo, žádnou duši nemají.

„Experimentálně jsme ukázali, že v okamžiku smrti lidské tělo opouští substance, kterou je možno zvážit,“ napsal Macdougall triumfálně.

Dobová kritika, dnešní pousmání

V jednom z časopisů, v nichž Duncan Macdougall své výsledky publikoval, se následně rozproudila debata. Kromě autora prvotní studie v ní byl aktivní především Augustus P. Clarke, který reprezentoval dobové kritiky Macdugallových závěrů. Namítal, že vysvětlení může spočívat v náhlém nárůstu teploty v okamžiku smrti. Ten je způsoben tím, že krev přestane být ochlazována vdechovaným vzduchem. Výsledkem je zvýšené pocení a úbytek hmotnosti. Proto také u psů k žádné změně nedošlo – ochlazují se jazykem, nikoli pocením.

Macdougall v dalším čísle namítl, že bez krevního oběhu se krev nemá jak dostat ke kůži a ohřát ji. Diskuse pokračovala až do prosincového čísla a obě strany sporu zůstaly na svých pozicích.

Dnes nám nezbývá než pokrčit rameny. Macdougall pracoval s příliš malým vzorkem na to, aby ze svých výsledků mohl cokoli vyvozovat. Z šesti pacientů použil data pouze od čtyř. A jen u jednoho zaznamenal zřetelný pokles hmotnosti v okamžiku smrti, který by snad šlo spojit s duší opouštějící tělo. U dalších dvou pacientů hmotnost klesala i po smrti a u jednoho byl počáteční pokles kompenzován pozdějším nárůstem. Proč z tohoto nesourodého balíku dat vybrat právě prvního pacienta? Jen proto, že nejlépe vyhovuje počáteční hypotéze?

Váhy navíc nebyly dostatečně přesné a rovněž o laboratorních podmínkách nelze z článku nic jistého říci. Nevíme tedy, zda autor pečlivě odfiltroval všechny možné interference měření. O netrivialitě úkolu poznat přesný okamžik smrti ani nemluvě. (Bavíme se o okamžiku, kdy se zastaví srdce? Nebo kdy aktivita mozkových neuronů poklesne k nule?) To vše jsou důvody, proč dnes vědecká komunita nebere Macdougallovy výsledky o nic vážněji než různá pozorování spiritistů.