Je libo zeleného tygra

Skoro půl života jsem červenou barvu těžko snášela. Připomínala mi totáč v Československu, komunisty, transparenty, které visely úplně na všem a hlásaly „Úkoly pětiletky splníme“, „Sovětský svaz – náš vzor“ a tak podobně, soudružku Řehánkovou, která u nás v baráku dělala „domovní důvěrnici“ a obden hučela do mé mámy, že musí svou matku (mou babičku) „vzdělat a vychovat v socialistických ideálech“, neboť se na kádrovém profilu rodiny nedobře odráží, že chodí do kostela.

Podobně jako mnozí jiní ptáci i faeton červenoocasý (Phaethon rubricaudatus) se řídí převážně zrakem a barvami. V čase námluv jsou pro něj důležitá jeho tenká červená ocasní pera. Na jejich délce závisí výběr partnera, ale volba není tak přímočará jako u jiných druhů. Samec s delšími ocasními pery je sice pro samičku atraktivnější, důležité však je i to, aby partnerova a partnerčina pera byla přibližně stejně dlouhá.

Snímek Pavel Hošek

Červená pro mě zkrátka symbolizovala nesvobodu spojenou s mučivými hodinami nesnesitelně nudných keců a tisíckrát opakovaných lží.

Po sametovce se můj odpor k té nešťastné barvě trochu zmírnil a některé její odstíny se mi dokonce začaly líbit. Ale ještě osm, možná deset let trvalo, než mě přestal rozčilovat ten, abych tak řekla, nejkomunističtější ze všech odstínů, na jaký jsem z dětství měla nehezké vzpomínky: sytě rudá barva žilní krve.

Nejsem zdaleka jediný člověk s barevným traumatem. Můj dávný přítel Raymond, plachý muž irského původu, má hrůzu z černé barvy. Chodil do katolické školy, kde musel při každém přestupku nastavit ruce a jeptišky zahalené do černých hábitů ho přes ně bily pravítkem. Lidí, kteří nemají rádi bílou, protože je v dětství děsily bílé pláště lékařů, znám několik.