Vidíte to také?

Už desátým rokem se ve Vesmíru pravidelně střídají tři základní barvy – modrá, zelená, žlutá. Na webu je doplňuje červená, kterou jsme v tištěném časopise během té doby použili jedinkrát, a to v květnu 2021, kdy jsme slavili 150 let Vesmíru. Nyní tak činíme podruhé. Věnovat hlavní téma červené barvě a ladit přitom časopis do žluté, která byla na řadě, by nám přišlo poněkud schizofrenní.

Za volbu červené barvy bych se rád omluvil té části našich čtenářek a čtenářů, kteří si toto číslo užijí méně než ostatní. Vzhledem k nákladu, v němž Vesmír vychází, a odhadovanému počtu zájemců, jimž se dostane do rukou, má omluva směřuje především k mužským čtenářům. Text v obrázku¹⁾ na této stránce nebude čitelný zhruba pro jednoho muže ze sta. Protanopie (porucha barvocitu, při níž člověk nevnímá červenou barvu) má recesivní dědičnost a příslušný gen sedí na chromozomu X. Muž s mutací v genu pro opsin citlivý na červenou část spektra má proto smůlu. Stejnou mutací postižená žena má zálohu na druhém ze svých chromozomů X a barevné spektrum vidí v celé šíři. Aby se u ženy protanopie projevila, musela by mít nefunkční obě kopie genu. Prevalence této poruchy u žen se proto v Evropě uvádí mezi 0,02 až 0,05 %. To znamená, že pokud čtenářky Vesmíru představují v tomto ohledu reprezentativní vzorek české ženské populace (v některých jiných ohledech se od průměru bezesporu odlišují), problém s přečtením textu na obrázku mají jednotky z nich. (Jste tu? Pokud ano, budeme rádi, ozvete-li se nám.)

Pro astronomy je červená prostě jen elektromagnetické záření v rozsahu vlnových délek, které lidské oko vnímá jako červené tóny, tedy zhruba 625 až 740 nanometrů. Měření vlnových délek a intenzity zachyceného záření astronomům pomáhá porozumět dění v blízkém i vzdáleném vesmíru. Většinu čtenářů v této souvislosti nejspíše napadne rudý posuv, případně rudí obři nebo červení trpaslíci. Článek Soni Ehlerové se však zaměřuje na jiný jev – červenání světla hvězd prodírajícího se na cestě k Zemi prachovými mračny. Aktualita Lukáše Taberyho zůstává v naší sluneční soustavě a věnuje se novým poznatkům o rudé barvě Marsu.

Ale jakmile se z vesmíru a od jeho fyzikálních zákonitostí přesuneme do živé přírody, příběh se komplikuje. Do hry vstupují evoluční mechanismy, ekologické vztahy a etologické souvislosti. Existence nejrůznějších odstínů červené v živé přírodě má proximátní i ultimátní příčiny, pestré biochemické pozadí a adaptivní význam. Tu pomáhá při hledání potravy, tam s obranou před predátory, jinde zase hraje důležitou roli v pohlavním výběru… Červené v živé přírodě se věnují články Ivy Pekárkové a Jaroslava Petra.

Iva Pekárková se dotýká i další roviny, tedy způsobů, jimiž červenou barvu interpretujeme my lidé. Do hry vstupují kulturní vlivy, skrze něž červená nabírá bezpočet symbolických významů sahajících od základních lidských emocí přes magické a rituální role po politiku. Ty jsou proměnlivé v čase i prostoru a závisí na kontextu. Pokud červenou zahlédneme třeba jen letmo periferním pohledem, její vnímání se bude nejspíš lišit podle toho, zda se tak stane v supermarketu mezi regály se sladkými limonádami, 14. února v květinářství, nebo na demonstraci sympatizantů KSČM. Kulturním aspektům vnímání červené v minulosti i v současnosti se věnují příspěvky Jana Turka a Martina Soukupa.

Příjemné červnové červené čtení!