Barva krve, moci a života

Červená barva není ani trochu neutrální. Její vnímání člověkem má velmi široké rozpětí. Je pro nás barvou lásky a života, ale také krve, agresivity a komunismu. Symbolické užívání rudých barviv má kořeny hluboko v pravěku a svědčí o dlouhodobé oblibě této barvy.

V dětství jsem, tak jako mnoho dětí, miloval červenou barvu. V pražské tramvaji jsem chtěl sedět na červených, ne na šedých sedačkách, moje první školní aktovka musela mít červenou barvu a byl jsem rád, že bydlím na Červeném Vrchu. Dospělí už tak jednoznačnou afinitu k červené nemívají, a naopak si tuto barvu často spojují s agresivitou, pro některé má rudá i nepříjemné ideologické konotace (viz článek Ivy Pekárkové). Je to ale i barva, kterou lidstvo po tisíciletí používá jako součást svého symbolického chování, v magii, víře i estetice.

Ochre Pits v MacDonnell Ranges (Severní teritorium, Austrálie). Tyto vrstvy převrácené o 90° umožňují získávat celé spektrum barevných okrů. Lokalita je posvátným místem australských aboriginců a je státem chráněna.

Barevný svět pravěku

V jeskyni 13 B na Pinnacle Point na pobřeží Jižní Afriky byly v roce 2000 nalezeny doklady drcení a míchání červených pigmentů, které provozovali naši předkové před 170 000 až 40 000 lety. Zdá se tedy, že měli červenou barvu v oblibě ještě předtím, než opustili Afriku a začali osidlovat Eurasii. V pravěku lidé všech kontinentů (dávné Evropany nevyjímaje) škrábali a mleli okrovou hmotu, jílovitou látku načervenalou oxidy železa, aby obarvili svůj svět. Červené, bílé nebo žluté pigmenty lidé požívali k barvení svých těl a vlasů. Při malování pokožky nešlo ani zdaleka jen o nějakou estetickou manýru. Různé motivy a jejich barevné kombinace odpovídaly společenským a rituálním okolnostem, byly mnohdy odrazem vztahů a odznakem společenského statusu a genderové identity jejich nositelů.

Pigmenty z Ochre Pits, použité k ozdobě těla. Světlá pleť zjevně představuje nevýrazný podklad.

Červená, černá, žlutá a bílá byly první barvy, které lidé používali ve skalním umění mladého a pozdního paleolitu (40 tisíc až 8 tisíc let před Kristem). Červené (oxidy železa) a další odstíny okru představují nejdostupnější přírodní pigmenty. Jeskyně Lascaux v Dordogni nebo Altamira v Cantabrii jsou světově známé svými pozdně paleolitickými malbami, vytvořenými před více než 16 tisíci lety. Také zde je velmi realistické zobrazení býků a dalších postav ztvárněno v polychromii, která vychází především z použití červeného okru. Ještě ve 20. století červené skalní umění vytvářeli Sanové – lovci-sběrači v rozsáhlých oblastech jihu Afriky – nebo je dodnes tvoří původní obyvatelé Austrálie (obr. 6 a obr. 4). Ti dokonce zdroje okru chrání jako součást svého kulturního dědictví (viz Ochre Pits v MacDonnell Ranges v Severním teritoriu; obr. 1 a obr. 2).

Barva života i ve smrti

S červeným barvivem se opakovaně setkáváme v magických rituálech (obr. 5) a symbolice pohřebního ritu pravěkých kultur celého světa. Pohřby „lovců mamutů“ moravského gravettienu (před 30 až 25 tisíci lety) byly záměrně zasypávány červeným práškem (viz rekonstrukci pohřbu tří jedinců na obr. 3). Jedním z výkladů takového symbolického chování je snaha o obnovení barvy života mrtvých těl. Výklad této praxe ale asi bude poněkud komplexnější a obecně navazuje na magický a symbolický význam červené barvy. Podobně byly na počátku neolitu (7000 let před Kristem) na Předním východě v Jerichu (Palestina) na červeno barveny lebky předků a hlínou byly domodelované obličeje, které lidé používali jako jakési genealogické doklady své identity a původu. Také lebky předků uchovávané v interiérech obydlí v Çatalhöyük v Anatolii (kolem 6000 před Kristem) byly barveny na červeno, podobně jako rituální výjevy na stěnách těchto domů. Na počátku 3. tisíciletí před Kristem používali příslušníci jámové kultury na Ukrajině červený okr k barvení ostatků svých mrtvých.

Rekonstrukce pohřbu tří jedinců DV 13–15 „lovců mamutů“ z moravského gravettienu v muzeu Anthropos. Obličeje a těla zemřelých byla posypána červeným barvivem.

Pozoruhodné nálezy z poslední doby pocházejí z lokality Valencina v Andalusii. Především u pohřbů významných žen (kněžek?) datovaných mezi lety 2900 a 2650 před Kristem byla v kostech zjištěna vysoká hladina rtuti. Jde o doklad barvení jejich těl cinabaritem neboli rumělkou (sulfidem rtuťnatým – HgS), ale zřejmě i přímé konzumace cinabaritu (požívaly nebo vdechovaly jej příslušnice společenské elity). Nejde ale o jediný známý příklad použití této červené substance. Geograficky i chronologicky vzdálený je případ tzv. rudé královny z mayského Palenque (6.–7. století po Kristu). V chrámu XIII archeologové v roce 1994 objevili hrobku významné ženy, jejíž tělo, bohatá pohřební výbava i celý sarkofág byly pokryty jemně mletým práškem rudého cinabaritu.

Emily Gap (Severní teritorium, Austrálie). Aboriginské motivy posvátných housenek na skalní stěně.

Červená barva v symbolech artefaktů

Oxidační výpal keramiky (za přístupu vzduchu) vede ve většině případů k jejímu cihlově červenému zbarvení. V některých obdobích pravěku a starověku šlo o pouhý výsledek pyrotechnologického postupu, jsou ale i kultury, které si na červeném designu nebo červeném malování povrchu nádob zakládaly. Za všechny uveďme příklad zvoncovitých pohárů (2500–2300 před Kristem, obr. 7), jejichž ceremoniální funkce byla spojena právě s kombinací červené a bílé výzdoby povrchu (viz Vesmír 102, 491, 2023/9). Zdá se, že červená barva byla v Evropě tohoto období symbolicky vysoce ceněna. Kamenné nátepní destičky, nalézané v hrobech společně se zvoncovitými poháry, představovaly prestižní symboly spojené s lukostřelbou a válečnictvím. Výjimečné případy destiček z červené či temně fialové horniny (například psamit) jsou zpravidla nejzdobenější a patří do nejbohatších elitních pohřebních výbav.

Červené barvivo jako magická součást výbavy černonožského šamana (Alberta, Kanada).

Svůj symbolický význam měly i rudě zbarvené textilie. Jedním z tradičně používaných přírodních barviv byla tzv. turecká červeň, získávaná z mořeny barvířské (Rubia tinctorum). Doklady barvení vláken bavlny mořenou pocházejí již z nálezů ze 3. tisíciletí před Kristem v Mohendžodaru (Pahorku mrtvých) v povodí Indu. Plinius Starší zmiňuje tuto rostlinu, kterou Římané nazývali rubia passiva, jako zdroj běžného červeného textilního barviva, jež užívali jako alternativu k vzácnějšímu barvivu z těl samiček červce klenutce (Kermes vermilio). Ve starém Římě byla purpurová barva tógy nebo alespoň jejích částí významným odznakem příslušnosti ke společenské elitě. Také jeden z nejvlivnějších týmů vozatajů na římském hipodromu – russati – užíval v symbolech rudou barvu a věhlas této barvy se přenášel i do dalších sfér společenského života a později v Konstantinopoli se barvy staly i vyjádřením politické orientace. Římští vojevůdci si během triumfálních pochodů Římem malovali obličej na červeno, aby symbolizovali své božské spojení a vyjadřovali moc a autoritu. Použití červeného barviva (vermilia a okru) bylo rovněž spojeno s nejvyšším bohem Jupiterem, ochráncem imperátora. Tato barva znamenala sílu, vítězství, válečné úspěchy a krev nepřátel.

Kamberg (Drakensberg, Jihoafrická republika). Antilopa losí, sanští lovci a mytické bytosti zobrazené v různých červených odstínech pod skalním převisem

V moderní historii máme od revolučního roku 1848 rudou barvu spojenou s dělnickým, proletářským a bolševickým politickým hnutím. Měli ji ale v oblibě také nacisté. Červená barva v mnoha zemích označuje levicovou politickou orientaci. V Číně symbolizuje štěstí, úspěch a dobro, je pokládána za životodárnou barvu, barvu mládí, léta a jihu. Jako barva hojnosti je zde spojena také s obálkami na odměny a peněžní dary.

Červená barva nabývala v lidské společnosti a dějinách různých významů. Nikdy však nebyla vnímána neutrálně a není tomu tak ani dnes.

Zvoncovité poháry (2500–2300 před Kristem) z Tišic u Mělníka.