Růst či nerůst

Ekonomický růst je jedním ze zásadních témat ekonomické vědy od jejích počátků. Můžeme za ně označit dílo skotského ekonoma Adama Smitha Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, vydané v roce 1776. Podle tohoto zakladatele klasické politické ekonomie je zdrojem hospodářského růstu dělba práce mezi lidmi a specializace, která se může prohlubovat s velikostí trhu. Během téměř 250 let od vydání této knihy naše poznání o ekonomickém růstu dále vzrostlo.

Moderní makroekonomie se obvykle dělí na dvě základní oblasti. Vedle teorie hospodářského cyklu, která zkoumá zejména příčiny ekonomických krizí, je to právě teorie ekonomického růstu, jež se zaměřuje na otázku, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé. Obě větve makroekonomie jsou dnes propojeny, jelikož modelový aparát teorií hospodářského růstu se postupně stal základem i pro výzkum hospodářských kolísání.

Ekonomie chápe hospodářský růst jako zvyšování životní úrovně obyvatel. Pro její měření ekonomové postupně definovali a zpřesnili ukazatel známý jako hrubý domácí produkt (HDP), či lépe hrubý domácí produkt na hlavu. HDP zachycuje hodnotu finálního zboží a služeb, které se vyrobí na určitém území za určitý časový úsek. Výpočet HDP zahrnuje jak hodnotu nově vyrobených automobilů, elektroniky, nebo knih, tak nově postavených domů. HDP měří i hodnotu finálních služeb, jako jsou promítané filmy a divadelní představení, masáže nebo cestovatelské přednášky. Z mnoha důvodů jde o ukazatel nepřesný, ale pro účely teorie i empirie nadmíru užitečný.

Ekonomové se snaží vysvětlit růst hrubého domácího produktu na hlavu v čase a jeho rozdíly mezi zeměmi. Dále se pokoušejí objasnit důvody a možné typy hospodářských politik, které mohou vést k postupnému snižování rozdílu v HDP na hlavu mezi zeměmi. Jde o jedno z nejdůležitějších a zároveň nejsložitějších témat ekonomické vědy.

Hrubý domácí produkt na hlavu rostl v posledních dvou staletích nejrychleji ve skupině čtyř zemí, zahrnující USA, Kanadu, Austrálii a Nový Zéland. Údaje jsou upraveny o rozdíly v životních nákladech v jednotlivých zemích a o inflaci a udávají se v konstantních mezinárodních dolarech z roku 2011.Zdroj dat Maddison Project Database 2020 (Bolt a van Zanden, 2020), graf OurWorldInData.org, CC-BY 4.0, upraveno

Modely ekonomického růstu

Ekonomie je společenskou vědou, jejíž teorie zrcadlí reálný svět. Z důvodu nekonečné složitosti světa, ve kterém žijeme, konstruuje ekonomie jeho zjednodušené obrazy známé jako ekonomické modely. Jedním ze zásadních je i model ekonomického růstu, jehož základní podobu formuloval v padesátých letech 20. století americký ekonom Robert M. Solow.¹⁾

Ve své základní formě popisuje Solowův model chování tržní ekonomiky, v níž existují konkurenční trhy a volná tvorba cen. Jako každý základní model lze i tento postupně rozšiřovat a analýzu komplikovat, avšak nejprve popišme vhledy ekonomické teorie postavené na jeho jednoduché verzi. Podle modelu existují tři hlavní důvody, proč roste množství zboží a služeb, které je schopna ekonomika vyprodukovat: akumulace kapitálu, technologický pokrok a růst pracovní síly, přičemž pouze první dva důvody vedou k růstu HDP na hlavu.

Hrubý domácí produkt nabývá formy spotřebních a investičních (kapitálových) statků, jež ekonomie dělí na zboží a služby. Adam Smith zdůrazňoval, že jediným a konečným cílem našich produkčních procesů je spotřeba. Jinými slovy, kapitálové statky, které mají například formu strojů, budov, zařízení apod., jsou pouhým prostředkem pro tvorbu konečných spotřebních statků.

Zdrojem pro akumulaci kapitálu jsou úspory, které lidé tvoří ze svého důchodu, jenž má zejména formu mzdy, tedy důchodu z práce, a úroku, tedy důchodu z vlastnictví kapitálu.²⁾ Úspory znamenají odložení současné spotřeby s cílem získat spotřební statky v budoucnosti. Tyto úspory jsou zdrojem pro investice firem do fyzického (reálného) kapitálu, jenž má formu strojů, budov či materiálů (a v širším pojetí i například softwaru). Čím větší je objem fyzického kapitálu v ekonomice, tím větší produkci může vytvořit.

Existuje zde tedy explicitní vztah „něco za něco“ (trade-off) v čase. Čím více budou lidé ochotni omezit dnešní spotřebu, tedy spořit, tím více budou moci firmy investovat do fyzického kapitálu a tím větší objem zboží a služeb bude schopna ekonomika v budoucnu vytvořit. Tento model popisuje chování tržní ekonomiky, kde není ekonomický růst nikým řízen či plánován, ale jde o důsledek spontánních sil. Základní forma této teorie předpokládá takové nastavení právního řádu a institucí, které poskytuje dostatečné pobídky k tomu, aby lidé spořili a firmy investovaly nejenom do fyzického kapitálu, ale také do vzdělání a technologií. Logickým rozšířením této teorie je analýza institucí, které zmíněné pobídky buď posilují, nebo naopak tlumí, a omezují tím ekonomický růst.

Pokud jsou vlastnická práva lidí rozumně chráněna a lze předpokládat, že akumulovaný kapitál jim nebude odcizen či znárodněn, je možné analyzovat účinky změny míry úspor, tedy poměru důchodu, který lidé spoří. Zvýší-li se míra úspor například z 15 % na 20 %, znamená to, že lidé odkládají více spotřeby do budoucnosti. V daném časovém úseku klesne poptávka lidí po současných spotřebních statcích a vzroste poptávka po budoucích spotřebních statcích. Větší množství úspor na finančních trzích sníží úrokovou míru. Při nižší úrokové míře se mnoho projektů stane ziskovými, což motivuje firmy zvýšit investice do strojů a dalších forem fyzického kapitálu. Postupná akumulace kapitálu povede k růstu HDP, a tím i objemu vyrobených spotřebních statků. Pokles úrokové míry je tak zásadním signálem toho, že si spotřebitelé v budoucnosti přejí více spotřebních statků. Firmy jsou schopny díky vyšším úsporám lidí více investovat do fyzického kapitálu a větší objem budoucích spotřebních statků vytvořit.

Naděje dožití při narození udává počet let, kterých by se novorozenec dožil, kdyby se po celý jeho život neměnily vzorce úmrtnosti převládající v době jeho narození.Graf Světová banka, CC BY 4.0, upraveno

Je možné se k trvalému růstu prospořit a proinvestovat?

Otázkou je, zda vyšší míra úspor může zažehnout ekonomický růst, který potrvá věčně. Základní model předpovídá, že to možné není. Pro toto tvrzení existují dva hlavní důvody. Zaprvé každá dodatečná jednotka fyzického kapitálu sice vyprodukuje větší objem zboží a služeb, ale od určitého bodu budou nejspíše tyto přírůstky produkce stále menší a menší. Ekonomové tento jev nazývají klesajícím mezním produktem kapitálu. Zadruhé fyzický kapitál se ve výrobě postupně opotřebovává. Je-li míra tohoto opotřebení například pět procent ročně, pak se každoročně znehodnotí pět strojů ze sta. Čím větší je objem fyzického kapitálu v ekonomice, tím větší část důchodů je nutné uspořit a následně investovat, aby byl daný objem kapitálu udržen. Větší objem kapitálu tedy sice umožňuje větší produkci, ale vyžaduje i vyšší amortizaci.

Díky klesajícímu meznímu produktu kapitálu a jeho konstantní míře opotřebení (například pět procent) nakonec celý systém dosáhne stavu, kdy investice do fyzického kapitálu pouze pokryjí jeho opotřebení a ekonomický růst se zastaví. Zastaví se i postupný růst produkce spotřebních statků. Ekonomové tento stav nazývají stálým stavem. Spotřeba sice bude vyšší než před zvýšením míry úspor, ale již dále neporoste. Zažehnutí dalšího kola ekonomického růstu by vyžadovalo opětovné zvýšení míry úspor, například z 15 na 20 %, které by mohlo v budoucnu vést k vyšší spotřebě na úkor omezení dnešní spotřeby.

Je zřejmé, že zvyšování míry úspor má své limity. Stoprocentní míra úspor by sice znamenala tvorbu gigantické kapitálové zásoby, obrovského HDP, avšak spotřeba by byla nulová. Celý HDP by měl formu investičních statků a byl by alokován na udržení této nesmírné kapitálové zásoby. Je tedy zřejmé, že v našem příkladu musí existovat míra úspor, někde mezi 25 % a 100 %, která povede k maximalizaci spotřeby ve stálém stavu.

Ekonomická teorie je schopna vypočítat, jak vysoká míra úspor by vedla k maximalizaci spotřeby ve stálém stavu. Tato míra úspor se označuje jako „zlaté pravidlo“ (golden rule). Podle empirických zkoumání spoří ekonomiky reálného světa méně, než je toto „zlaté pravidlo“. Jinými slovy, kdyby dnešní generace byla ochotna si utáhnout opasky a spořit více, mohla by příští generace dosáhnout maximální možné spotřeby. Teorie ekonomického růstu zkoumá, proč je v realitě míra úspor nižší než ono „zlaté pravidlo“. Jednou ze základních příčin je vrozená preference lidí upřednostňovat dnešní uspokojení potřeb před tím budoucím. Zmíněný fenomén se v ekonomii nazývá pozitivní časová preference či netrpělivost ve spotřebě. Způsobuje, že ekonomiky reálného světa akumulují méně kapitálu, než by odpovídalo bodu, v němž by byla maximalizována spotřeba.

Role technologického pokroku

Solowův model předpovídá, že akumulace kapitálu při dané míře úspor, například 20 %, má své limity, a ekonomika nakonec dosáhne svého stálého stavu, v němž HDP na hlavu ani spotřeba na hlavu již nerostou. V realitě však pozorujeme, že se HDP na hlavu postupně zvyšuje (obr. 1). Buď tedy země ještě svého stálého stavu nedosáhly, anebo existuje další důležitý motor ekonomického růstu vedle akumulace kapitálu. Tímto zdrojem může být technologický pokrok. Jeho modelování patří mezi nejsložitější problémy v ekonomické teorii.

Základní Solowův model předpokládá, že technologický pokrok existuje, a nakonec se stává hlavním motorem růstu životní úrovně lidí. Model však technologický pokrok nevysvětluje, považuje jej za takzvanou exogenní veličinu, která „padá jako mana z nebes“. Na tento nedostatek reagovala ekonomická teorie zejména v osmdesátých letech 20. století, kdy vznikaly příspěvky tzv. nové či endogenní teorie růstu, kde je technologický pokrok vysvětlen.

Nová teorie růstu zdůrazňuje, že nové technologie vyžadují investice stejně jako tvorba fyzického kapitálu, což vytváří další vztah „něco za něco“ (trade-off). Čím více zdrojů budeme dnes alokovat do výzkumu a vývoje, tím nižší bude produkce „klasického“ zboží a služeb. Inovace a vyšší technologický pokrok však umožní větší produkci v budoucnu. Nová teorie růstu navíc zdůrazňuje další formu kapitálu – lidský kapitál jako klíčový výrobní faktor. Tento má formu vzdělání, zkušeností a schopností lidí, stejně jako jejich zdraví. Stejné mechanismy, jaké byly odvozeny v Solowově modelu, je možné zkonstruovat v modelech s lidským kapitálem. Zvyšování vzdělání vyžaduje úspory a následné investice, což omezuje dnešní spotřebu ve prospěch vyšší produkce v budoucnu a větší budoucí spotřeby.

Občané států s vyšším hrubým domácím produktem (HDP) na hlavu mají většinou naději na delší život. Graf ukazuje stav k roku 2018, kdy mělo Česko naději dožití při narození 79 let a HDP na hlavu ve výši 30 749 dolarů.* V době vzniku samostatné republiky roku 1993 tyto hodnoty představovaly 72,9 roku a 12 974 dolarů.

*) HDP na hlavu je měřen v mezinárodních dolarech za rok 2011, což koriguje inflaci a cenové rozdíly mezi jednotlivými zeměmi.

Zdroj dat Maddison Project Database, 2020; UN WPP, 2022; Zijdeman et al., 2015; graf OurWorldInData.org, CC BY 4.0

Ekonomický růst a instituce

Jak jsme naznačili, základní modely ekonomického růstu, ať už Solowova typu či nové teorie, zpravidla předpokládají existenci vhodného institucionálního prostředí, které je příznivé pro spoření a investice do lidského a fyzického kapitálu. Institucemi se zde rozumějí „pravidla hry,“ jako jsou zákony, normy či konvence, které regulují lidské interakce. Přední současní ekonomové Američan tureckého původu Daron Acemoğlu a Brit James Robinson ukazují, jak může být ekonomický růst podvázán, pokud instituce nefungují správně. Právě ve správném fungování institucí spatřují hlavní aspekt hospodářského růstu, mnohem důležitější než například geografickou polohu, přístup k přírodním zdrojům či kulturu dané země.

Rozlišují mezi extraktivními a inkluzivními institucemi. Extraktivní instituce považují za zhoubné, jelikož podvazují ekonomický růst a umožňují jedné skupině lidí přerozdělovat bohatství od jiných skupin ve svůj prospěch. Jako příklad lze uvést vztahy v otrokářských či feudálních společnostech, ale i v socialistických zemích, kde pracovní síla nebyla svobodná, ale lidé byli nuceni pracovat ve prospěch svého pána, feudála, či strany. Nemohli si svobodně nalézt povolání, čímž pracovní trh efektivně nefungoval a daná struktura ekonomiky byla do určité míry zmražena. Extraktivní instituce dále vedou k odcizování akumulovaného majetku, ať již feudálem či ve formě zestátnění, což dále podvazuje motivace pracovat, spořit, investovat a inovovat. Naopak inkluzivní instituce umožňují širokou spoluúčast společnosti na tvorbě bohatství a politickém rozhodování. Jsou to instituce, které garantují vlastnická práva, vynucují plnění smluv a umožňují volný vstup do odvětví. Takovéto instituce dle Acemoğlua a Robinsona generovaly ekonomický růst v posledních 200 letech zejména v západních zemích a těch zemích, které západní formy institucí postupně přejaly.

Rozdíl mezi extraktivními a inkluzivními institucemi neodpovídá nutně rozdílu mezi velkou a malou vládou. Extraktivní instituce zahrnují jak autoritářské režimy, tak tradiční společnosti, kde společenské normy znemožňují růst prosperity a konzervují chudobu. Acemoğlu a Robinson zdůrazňují, že stát musí být natolik silný, aby garantoval vlastnická práva a vymáhal plnění smluv, ale nesmí být příliš silný, aby se nestal státem „vykořisťovatelským“. Zkoumají, jak silný stát musí být, aby byla zajištěna prosperita. Všímají si, že role státu v západních zemích ve 20. století rostla, aniž by vznikly autoritářské režimy, které by ekonomický růst zastavily. Důvodem podle nich je, že s mocí státu sílila i role občanské společnosti, která může mocenské tendence státu vyvažovat. Pokud má stát příliš navrch, může vzniknout autoritářský režim, který brzdí společenské motory růstu. Pokud má navrch občanská společnost, může to podle Acemoğlua a Robinsona vést k oslabení role státu. Lokální elity pak mohou posílit svou moc na úkor zbytku společnosti. Země budou prosperovat, pokud se nachází v „úzkém koridoru“, ve kterém je moc státu a občanské společnosti v rovnováze.

Ekonomický růst a životní prostředí

Ekonomický růst je často spojován či obviňován z ničení životního prostředí, zvyšování rozdílu mezi lidmi a z dalších negativních jevů. Někteří tak požadují zastavení ekonomického růstu v rámci hnutí nerůstu. Podle dat však pozorujeme, že v procesu hospodářského růstu nebohatne pouze jedna skupina, ale postupně rostou důchody celé populace. Dále je zřejmé, že životní prostředí zejména v západních zemích je v řadě ohledů lepší, než bylo před dvěma sty lety. Lidé pijí čistší vodu, dýchají čistší vzduch, mají delší život, novorozenecká úmrtnost poklesla téměř k nule, západní země netrápí hladomory. Navíc lidé tráví více času ve škole, mimo pracovní proces, užívají si delšího života v penzi, méně pracují v zemědělství a užívají si více volného času (obr. 2 až 4). To vše přinesl ekonomický růst.

Průměrný Čech stráví každoročně v pracovní době o 422 hodin více než průměrný Němec. Dlouhodobý vývoj počtu odpracovaných hodin na pracujícího vypovídá o tom, že pracujeme méně než v minulosti, a můžeme si tak užívat více volného času. Údaje před rokem 1950 vypovídají pouze o pracovnících zaměstnaných na plný úvazek ve výrobě (nezemědělské činnosti). Počínaje rokem 1950 křivky zobrazují odhad celkového počtu odpracovaných hodin v ekonomice, který je založený na údajích národních statistických úřadů. Poznámka: Graf vychází z údajů Hubermana a Minnse (2007), rozšířených pomocí aktualizovaného ročníku PWT 9.1 (2019) využívajícího stejné podklady. Srovnání mezi zeměmi je omezené kvůli rozdílům v měření.Graf OurWorldInData.org, CC BY 4.0

Problém ničení životního prostředí, v ekonomii známý jako negativní externalita, je spíše spojen s nedostatečným vymezením vlastnických práv. Ekonomický růst, který je umožněn kvalitním vymezením vlastnických práv, přinesl možnost „koupit“ si více lepšího životního prostředí, jak sledujeme i v datech. Jeho ničení je pozorováno zejména v zemích a oblastech, kde nejsou vlastnická práva dobře vymezena. Tropické pralesy nejsou vlastněny a mohou být ničeny bez kompenzace, oceány bez explicitních vlastníků jsou znečišťovány a zahlcovány plasty, vzduch je otravován zplodinami v těch zemích, kde soudy nedostatečně chrání práva lidí (viz též Vesmír 102, 83, 2023/2). Řešením těchto problémů je tedy posílení institucionálního rámce a lepší vymezení vlastnických práv, které omezí generování negativních externalit spíše, než umělé pokusy na zastavení ekonomického růstu. Naopak silný institucionální rámec umožňuje solidní ekonomický růst a tvorbu zdrojů a technologií, které je možné alokovat na zlepšování životního prostředí, omezování chudoby a podporu filantropických projektů nejrůznějšího charakteru. Nízké tempo ekonomického růstu a ničení životního prostředí tedy mají stejné řešení: kvalitní ekonomické a politické instituce.

Z pohledu ekonomie nejsou ekonomický růst a zvyšování blahobytu, včetně lepšího životního prostředí, v rozporu. Podle hnutí nerůstu je mezi těmito dvěma cíli vztah „něco za něco“ (trade-off). Představitelé tohoto proudu tvrdí, že zlepšení životního prostředí vyžaduje zastavení ekonomického růstu. Lze usuzovat, že stoupenci tohoto hnutí se spíše zaměřují na to, jak vzácné zdroje a statky rozdělit mezi různé cíle, než na to, jak jejich množství zvyšovat či snižovat. Nejsou spokojeni s tím, jak stávající tržní a demokratické procesy rozdělují vzácné výrobní faktory, a navrhují vyčlenit menší množství zdrojů na, z jejich pohledu, „méně užitečné“ statky, jako jsou automobily, letadla či velkokapacitní zemědělská produkce. Navrhují přidělit více vzácných zdrojů na veřejné služby a sociální a environmentální cíle. Otázka, jak rozdělovat vzácné zdroje v ekonomice, je spjata se samotnou definicí ekonomie jako vědy. Je zřejmé, že určité rozdělení zdrojů vede k vyššímu ekonomickému růstu než jiné. Ekonomická věda je však neposuzuje pouze s ohledem na ekonomický růst. Konečným kritériem jsou preference lidí, které odrážejí jejich hodnoty, jež mohou nabývat i podob jiných, než je materiální blahobyt. Hnutí nerůstu a standardní ekonomie v tomto nejsou v rozporu.

Hnutí nerůstu zdůrazňuje, že ekonomický růst nadměrně spotřebovává zdroje, včetně neobnovitelných. To je však pouze jedna strana mince. Druhou stranou je skutečnost, že větší objem produkce, vyrobený z těchto zdrojů, umožňuje dosažení většího množství cílů, včetně sociálních a environmentálních. Technologický pokrok jako hlavní motor hospodářského růstu umožňuje efektivněji využívat existující zdroje a nalézat a zapojovat ve výrobních procesech zdroje nové. Vede tedy primárně spíše k intenzivnímu než extenzivnímu růstu. Je založený na inovacích a objevování spíše než na využívání existujících zdrojů ve stále větším množství. Takovýto typ růstu nejenže zvětšuje množství statků, které uspokojují naše potřeby, ale také umožňuje tyto statky vyrábět šetrněji k životnímu prostředí.

Musí ekonomiky růst ?

Ačkoliv ekonomie zkoumá příčiny ekonomického růstu, z její analýzy nevyplývají žádné normativní důsledky ohledně otázky, zda je růst žádoucí či nikoliv. Stejný model může pro svoji analýzu použít jak podporovatel, tak odpůrce ekonomického růstu. V realitě se však lidé nerozhodují zda a jakým tempem, by měla ekonomika růst. Lidé uspokojují své potřeby, ať už skrze individuální volby nebo různé organizace či stát. Tyto volby mají ve svém důsledku dopad na ekonomický růst, avšak ekonomická analýza nepodřizuje lidská přání růstovému imperativu. Ekonomie nepřikazuje lidem, co mají chtít. Preference lidí považuje za dané a nijak je nehodnotí. Pouze zkoumá důsledky jejich voleb a schopnost různých institucionálních uspořádání tyto potřeby uspokojovat.

Stejně jako ekonomická analýza, ani politické instituce svobodné společnosti nenadřazují ekonomický růst lidským přáním. Politická rozhodnutí, ač nedokonale, zrcadlí preference jedinců ve společnosti. Ekonomický růst je jen jedním z cílů, které tato rozhodnutí berou v úvahu. Pravdou je, že růst úzce souvisí se schopností lidí své potřeby uspokojovat, ať už mají tyto potřeby jakýkoliv charakter. Ekonomický růst vysvobodil značnou část lidstva z nutnosti bojovat o holé přežití a umožnil jim vést spokojenější životy. To však neznamená, že lidé musejí ekonomický růst požadovat za všech okolností. Lidé vždy a všude porovnávají ekonomickou prosperitu s jinými cíli. Politické a ekonomické instituce ve svobodných společnostech toto balancování zohledňují. Stejně tak jej zohledňuje i ekonomická věda.