Růst či nerůst

Ekonomický růst je jedním ze zásadních témat ekonomické vědy od jejích počátků. Můžeme za ně označit dílo skotského ekonoma Adama Smitha Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, vydané v roce 1776. Podle tohoto zakladatele klasické politické ekonomie je zdrojem hospodářského růstu dělba práce mezi lidmi a specializace, která se může prohlubovat s velikostí trhu. Během téměř 250 let od vydání této knihy naše poznání o ekonomickém růstu dále vzrostlo.

Moderní makroekonomie se obvykle dělí na dvě základní oblasti. Vedle teorie hospodářského cyklu, která zkoumá zejména příčiny ekonomických krizí, je to právě teorie ekonomického růstu, jež se zaměřuje na otázku, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé. Obě větve makroekonomie jsou dnes propojeny, jelikož modelový aparát teorií hospodářského růstu se postupně stal základem i pro výzkum hospodářských kolísání.

Ekonomie chápe hospodářský růst jako zvyšování životní úrovně obyvatel. Pro její měření ekonomové postupně definovali a zpřesnili ukazatel známý jako hrubý domácí produkt (HDP), či lépe hrubý domácí produkt na hlavu. HDP zachycuje hodnotu finálního zboží a služeb, které se vyrobí na určitém území za určitý časový úsek. Výpočet HDP zahrnuje jak hodnotu nově vyrobených automobilů, elektroniky, nebo knih, tak nově postavených domů. HDP měří i hodnotu finálních služeb, jako jsou promítané filmy a divadelní představení, masáže nebo cestovatelské přednášky. Z mnoha důvodů jde o ukazatel nepřesný, ale pro účely teorie i empirie nadmíru užitečný.

Ekonomové se snaží vysvětlit růst hrubého domácího produktu na hlavu v čase a jeho rozdíly mezi zeměmi. Dále se pokoušejí objasnit důvody a možné typy hospodářských politik, které mohou vést k postupnému snižování rozdílu v HDP na hlavu mezi zeměmi. Jde o jedno z nejdůležitějších a zároveň nejsložitějších témat ekonomické vědy.

Hrubý domácí produkt na hlavu rostl v posledních dvou staletích nejrychleji ve skupině čtyř zemí, zahrnující USA, Kanadu, Austrálii a Nový Zéland. Údaje jsou upraveny o rozdíly v životních nákladech v jednotlivých zemích a o inflaci a udávají se v konstantních mezinárodních dolarech z roku 2011.Zdroj dat Maddison Project Database 2020 (Bolt a van Zanden, 2020), graf OurWorldInData.org, CC-BY 4.0, upraveno

Modely ekonomického růstu

Ekonomie je společenskou vědou, jejíž teorie zrcadlí reálný svět. Z důvodu nekonečné složitosti světa, ve kterém žijeme, konstruuje ekonomie jeho zjednodušené obrazy známé jako ekonomické modely. Jedním ze zásadních je i model ekonomického růstu, jehož základní podobu formuloval v padesátých letech 20. století americký ekonom Robert M. Solow.¹⁾

Ve své základní formě popisuje Solowův model chování tržní ekonomiky, v níž existují konkurenční trhy a volná tvorba cen. Jako každý základní model lze i tento postupně rozšiřovat a analýzu komplikovat, avšak nejprve popišme vhledy ekonomické teorie postavené na jeho jednoduché verzi. Podle modelu existují tři hlavní důvody, proč roste množství zboží a služeb, které je schopna ekonomika vyprodukovat: akumulace kapitálu, technologický pokrok a růst pracovní síly, přičemž pouze první dva důvody vedou k růstu HDP na hlavu.

Hrubý domácí produkt nabývá formy spotřebních a investičních (kapitálových) statků, jež ekonomie dělí na zboží a služby. Adam Smith zdůrazňoval, že jediným a konečným cílem našich produkčních procesů je spotřeba. Jinými slovy, kapitálové statky, které mají například formu strojů, budov, zařízení apod., jsou pouhým prostředkem pro tvorbu konečných spotřebních statků.

Zdrojem pro akumulaci kapitálu jsou úspory, které lidé tvoří ze svého důchodu, jenž má zejména formu mzdy, tedy důchodu z práce, a úroku, tedy důchodu z vlastnictví kapitálu.²⁾ Úspory znamenají odložení současné spotřeby s cílem získat spotřební statky v budoucnosti. Tyto úspory jsou zdrojem pro investice firem do fyzického (reálného) kapitálu, jenž má formu strojů, budov či materiálů (a v širším pojetí i například softwaru). Čím větší je objem fyzického kapitálu v ekonomice, tím větší produkci může vytvořit.