S rozumem v koncích?

Podle amerického sociobiologa Edwarda O. Wilsona „skutečný problém lidstva tkví v tom, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a božské technologie“.¹⁾ Cítíme, že svět okolo nás se neustále zrychluje, vzdálenosti zkracují, slovy Václava Bělohradského jsme společností informační hojnosti a nadbytku.²⁾ Na jaký typ znalostí se lidé v této konstelaci spoléhají, aby bezpečně propluli mořem nejistot a globálních výzev?

Dnes a denně čelíme prostřednictvím mediálních titulků narativům krize³⁾ – před lety šlo o krizi migrační, krizi sanitární způsobenou globálním šířením viru SARS-CoV-2 nahrazuje bezpečnostní hrozba rozšíření válečné agrese Ruska a s tím související krize energetická. Oteplování oceánů, tání ledovců, stoupající hladina moří, vymírání druhů a další změny životního prostředí na pozadí toho všeho ohrožují život, jak jej známe. Velmi snadno proto nabýváme pocitu, že svět se vymkl jakékoliv kontrole a spěje k svému zániku.

V atmosféře ohrožení se řada lidí uchyluje k tomu, co zná. Jednou z těchto zdánlivých jistot je také tzv. zdravý selský rozum – pro jednoho lék, pro druhého hrozba. Je překážkou na cestě ven ze současných krizí? Nebo může být i součástí řešení? Odkud vlastně potřeba opřít se o toto dnes adorované vědění pramení?

Kresba Ivan Steiger

Politická historie pojmu

Zdravý selský rozum, resp. jeho analogie v dalších evropských jazycích (např. buon senso, common sense, sentido común, chłopski rozum, Hausverstand, józan ész), má velice zajímavou historii. Jeho kořeny nalezneme již v antice, kdy označoval schopnost jedince interpretovat podněty přijímané ostatními smysly (sensus communis). Byl to tedy jakýsi integrující šestý smysl.

Obsah pojmu se začal posouvat zejména v souvislosti s emancipací intelektuálů od náboženské i světské autority v průběhu 18. století. Gens de lettres postulovali schopnost běžných lidí kompetentně činit praktická i morální rozhodnutí. Rozšířili tak protestantskou revoluci v interpretaci Bible bez zprostředkování knězem na všechny aspekty života. Ačkoliv to takto sami nezamýšleli, zasadili semínka antiintelektualismu a kritiky expertního vědění. A mimoděk také připravili půdu pro demokratické revoluce druhé poloviny 18. století.

Zdravý selský rozum se stal skutečným politickým programem díky stejnojmenné eseji Thomase Paina, publikované v tehdy ještě britské Pensylvánii v lednu 1776. V ní postavil svou obhajobu radikálního pojetí demokracie právě na zdravém (selském) rozumu „obyčejného člověka“. Vysoká popularita této eseje významně podpořila tamější hnutí za nezávislost a republikánské a demokratické směřování nového státu. Od této chvíle se zdravý selský rozum stal klíčovou součástí legitimity demokratických států, postavené na předpokladu rovnosti a intelektuální i mravní adekvátnosti všech občanů. Revoluční síly ve Francii to krátce nato ve svém Prohlášení práv člověka a občana pouze potvrdily.⁴⁾

Zdravý selský rozum se měl stát společným a sjednocujícím prvkem celé společnosti. Za to, že své očekávané roli minimálního společného základu nakonec nedostál, může jeho obsahová nedefinovatelnost. Předpoklad univerzální schopnosti kompetentně a autonomně rozhodovat lze jen stěží oddělit od konkrétních, časově i místně specifických představ o světě, které činí věci „zřejmé“ a „samozřejmé“. V demokratických státech se tak brzy objevily protichůdné interpretace zdravého selského rozumu a politici se začali předhánět v tom, kdo bude jeho autentičtější představitel. Pojem, který měl původně spojovat, začal rozdělovat. Přesto je však podle některých politických filozofů bez něj moderní demokracie nemyslitelná. Například Hannah Arendtová pokládala zdravý rozum dokonce za základ, mízu „opravdové“ demokracie. Zároveň viděla a uznala, že filozofie a zdravý rozum jsou spolu často ve válce.⁵⁾

Andrej Babiš (ANO) svoji politickou kariéru začal vzýváním zdravého rozumu, aby ukázal, že není politik. Václav Klaus mladší (Trikolóra) si na obranu zdravého rozumu založil politickou stranu, podobně jako svého času Petr Hannig, neúspěšný kandidát na prezidenta, který ji přímo pojmenoval jako Stranu zdravého rozumu (aby se později přejmenovala na ROZUMNÍ – stop migraci a diktátu EU).⁶⁾ Zdravý rozum je oblíbeným argumentem nejen Tomia Okamury,⁷⁾ ale třeba i premiéra Petra Fialy.⁸⁾ Zdravého rozumu se zkrátka dovolává každý.⁹⁾

Jako kulturní systém

Ačkoliv se koncept zdravého selského rozumu bytostně pojí s vývojem evropského politického myšlení, americký antropolog Clifford Geertz¹⁰⁾ již před mnoha lety poukázal na to, že analogie tohoto typu legitimizace vědění nalezneme ve všech kulturách světa. Podle Geertze je zdravý selský rozum organizovaným kulturním systémem, který se vyznačuje určitými společnými charakteristikami. Jsou to přirozenost („vždycky to tak bylo“ nebo „je to proti přírodě“), praktičnost („k čemu to je?“), zjevnost („konečně to říká tak, jak to je“), nemetodičnost („zkus sfouknout svíčku s nasazenou rouškou“ × „větry jsou cítit i přes roušku“) a univerzálnost („každý trochu rozumný to přece musí vidět“). Zatímco náboženství odvíjí svou autoritu od zjevení a věda z vědecké metody, zdravý selský rozum stojí na předpokladu, že svou autoritu nepotřebuje nijak obhajovat, protože ho potvrzuje sám život. Svět „tak, jak je“ je zdrojem této autority.

Podle Geertze je zdravý selský rozum totalizujícím rámcem myšlení a žádné náboženství není tak dogmatické, žádná věda tak ambiciózní a žádná filozofie tak všezahrnující. Zdravý rozum se totiž vztahuje jen k sobě samému: člověk se odvolává na zdravý rozum, aby ospravedlnil zdravý rozum.¹¹⁾ Dává pocit síly i těm, kterým je kompetentnost elitářskými společenskými stereotypy a strukturami upírána. Proti zdravému selskému rozumu se proto neargumentuje snadno. O to důležitější je jeho charakter, význam a funkci co nejlépe poznat a pochopit. Brexit či zvolení Donalda Trumpa byly šokem jen pro ty, kdo nebrali zdravý selský rozum vážně.

Proč je důležité míti antropologii či etnologii

„Známé, právě proto, že je známé, je právě z toho důvodu neznámé.“¹²⁾

Tuto přezíravost si tváří v tvář společenským výzvám současného světa nemůžeme dovolit. Přispět k porozumění zdravému selskému rozumu jsou ze všech společenských věd nejlépe připravené antropologie a etnologie. Antropologii dokonce můžeme charakterizovat jako srovnávací studium zdravého rozumu.¹³⁾ Tak jako se historikové ohlížejí zpět do minulosti, antropologové spíše zkoumají charakter a podoby lokálního vědění na konkrétních místech, aby pomocí vypozorovaného jednání problematizovali zažité představy o přirozenosti a nevyhnutelnosti stavu věcí, kulturu nevyjímaje.¹⁴⁾ Archeolog Robert Dunnell¹⁵⁾ poznamenává, že zdravý rozum na sebe bere podobu kultury – určuje, co je hodné pozornosti, pravidla pro utváření smyslu, a dokonce i to, co tvoří smysl samotný.

Antropologové a etnologové prostřednictvím srovnávacího přístupu poukazují na to, že zdravý rozum není napříč různými sociokulturními skupinami jednotný. Z relativistické a empirické perspektivy antropologie jsou nároky na univerzální racionalitu samy o sobě jen místní formou zdravého rozumu. Zdravý rozum tedy není univerzální, ale bere na sebe různé formy v různých dobách a kulturních prostředích.

Jako předmět výzkumu

Antropology preferovaná metoda etnografického terénního výzkumu realizovaného prostřednictvím rozhovorů a zúčastněného pozorování se k identifikaci místních forem zdravého rozumu v současném světě hodí obzvláště dobře.¹⁶⁾ Ukazuje to řada studií týkajících se současných globálních výzev 21. století. Ať už jde o zkoumání lokálního vědění v adaptaci na klimatické změny v polárních oblastech,¹⁷⁾ odporu k šetrnějším způsobům vytápění domácností v Austrálii,¹⁸⁾ vnímání klimatických změn v Evropě,¹⁹⁾ vlivu sociálního kontextu a lokální znalosti a zkušenosti na vnímání epidemie SARS-CoV-19 v USA²⁰⁾ nebo zdrojů silně protimigračních nálad a s nimi související „kultury strachu“.²¹⁾ Poslední zmíněný výzkum ukazuje, že odmítání ilegalizovaných migrantů bylo nejsilnější v postkomunistických zemích. To ovšem neznamená, že jde o společnosti výrazně rasistické či xenofobní, nýbrž se v tomto zjištění obnažuje nedůvěra vůči státním institucím, které si podle významné části společnosti s nově příchozími nedokážou poradit. Sama totiž čelí žité realitě nezájmu a zneuznání.

Různé světy, jedna planeta

Proklamace zdravého rozumu proto automaticky neodsuzujeme jako antivědecké pojetí a výklad světa, spíše v nich hledáme střípky toho, jak se lidé snaží pochopit svou existenci a mírnit svou ontologickou nejistotu. Je třeba věnovat pozornost tomu, jak lidé rozumí světu a jak organizují své vědění o něm, o těch druhých a o sobě samých do smysluplných kategorií, kauzálních vztahů a významových celků. Jak poznamenal nedávno zesnulý francouzský sociolog a filozof vědy Bruno Latour: „rozhořčovat se nad tím, že lidé ‚věří alternativním faktům‘, není k ničemu, když ve skutečnosti žijí v alternativních světech.“²²⁾ Kolika problémům bylo možné se například v covidové době vyhnout, kdyby se vláda a vědci seriózně zajímali o myšlení lidí?

Doporučení pro politickou praxi tak spočívá ve velkorysejším naslouchání „obyčejným lidem“.²³⁾ To však není výzvou k populismu. Jen je třeba brát zdravý selský rozum vážně, zohledňovat ho v komunikaci a přípravě veřejných politik a skrze vzdělávací systém pozvolna kultivovat. Je, bude a musí být jedním z pilířů demokracie. Expertokracie není alternativou, nýbrž dystopií.²⁴⁾

Článek je jedním z výstupů výzkumné aktivity Zdravý selský rozum v čase globálních výzev, podpořené z programu Strategie AV21 Odolná společnost v 21. století. Text vznikl také s podporou dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace RVO: 68378076 – Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.