Klimatická změna a mezinárodní právo

Zatím poslední ročník klimatického summitu COP 27 v Egyptě nebyl komentován jako příliš úspěšný. Od uzavření Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu uplynulo již 30 let. Během té doby vznikaly mnohé právní úpravy zacílené na snižování emisí skleníkových plynů, přesto tyto emise globálně stále rostou – ještě ani nezačaly klesat. To vypadá jako naprosté fiasko mezinárodního klimatického práva. Proč je v řešení klimatické změny tak slabé a jaké dopady to má a proč má zároveň stále smysl se snažit o jeho pokroky, byť malé a postupné?

Na problém klimatické změny a jejích dopadů upozorňují vědci již řadu desetiletí. Zatím poslední, Šestá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC)¹⁾ i nedávné články klimatických vědců však poukazují na to, že vývoj globálního oteplování je ještě nepříznivější a rychlejší, než odborníci dříve předpokládali, že se v řadě oblastí blížíme k dosažení bodů zlomu nebo že udržení globálního oteplení pod hranicí 1,5 °C je už jen obtížně dosažitelné, pokud vůbec.²⁾ Zároveň nám věda dává poměrně jasné odpovědi na otázku, co je potřeba změnit, abychom globální oteplování zastavili: je třeba zásadně snížit emise skleníkových plynů, které člověk produkuje, tedy zejména přestat spalovat fosilní zdroje a dekarbonizovat energetiku, průmysl, dopravu a zemědělství, a dále je třeba maximálně chránit přírodu a biodiverzitu před jejich ničením a úbytkem, aby mohly dále napomáhat lidskému snažení o redukce emisí skleníkových plynů. Jako příklad je možno uvést vstřebávání a vázání uhlíku lesními porosty, viz také Vesmír 88, 496, 2009/7, které je v případě zdravých lesů pro celkovou bilanci uhlíku velmi pozitivní, avšak decimuje-li lesy kůrovcová kalamita tak jako v ČR v posledních letech, lesy se stanou z pohlcovačů uhlíku naopak jejich producentem.

Ekologičtí aktivisté vystoupili 15. června 2022 na podporu správní žaloby, kterou podal spolek Klimatická žaloba ČR na českou vládu k řešení klimatické krize. Na snímku míří aktivisté k budově soudu, kde své shromáždění rozpustili.Snímek Antonín Havlík, Právo, Profimedia

Víme, co dělat

Je tedy patrné, že problém je ještě vážnější, než jsme si mysleli před pár lety, a zároveň víme, co máme dělat. Příslušné změny je třeba co možná nejvíc urychlit a je třeba, aby byly vedeny a řízeny státy a regulovány právem, protože musí jít o změny zásadní, až celospolečenské. Například přechod od tradiční energetiky, založené na výrobě elektřiny spalováním uhlí nebo plynu, k energetice decentralizované, založené na obnovitelných zdrojích od velkých skupin větrníků až po solární panely na střechách rodinných domů, představuje obrovskou výzvu sahající do řady odvětví. Například ukončení těžby uhlí znamená ztrátu zaměstnání pro osoby, které v odvětví pracovaly, problém pro regiony, jejichž prosperita byla na uhelném odvětví založena, pro státní rozpočet, z něhož možná budou muset být kompenzovány uhelné společnosti, pokud jim stát přikáže ukončit provoz dříve, než jim původními povoleními dovolil. Zásadní navýšení obnovitelných zdrojů pak znamená nutnost legislativních úprav, které umožní jejich masivní instalaci a podpoří například dotacemi jejich zavádění i pro bytové a rodinné domy, a znamená i řešit stabilitu energetické soustavy a další související prvky. Směřování těchto změn se zdá již více méně mimo pochybnost, i když po zahájení ruské agrese na Ukrajině se ozývaly hlasy, že nastalá situace může Evropu odvrátit od tzv. Zelené dohody. Dnes víme, že energetická krize přechod k obnovitelným zdrojům spíše urychlí.