Fenomén Ložek

Už jen matně si vzpomínám na okamžik na prahu osmdesátých let, kdy můj biologicky vzdělaný dědeček s téměř posvátnou úctou poprvé vyslovil jméno Vojena Ložka a ze své zoologické knihovny vylovil jakousi knihu v nevábně hnědém přebalu. Snad nejzáhadnější knihu, kterou jsem do té doby držel v ruce. Jejímu textu jsem téměř nerozuměl a z nekvalitních černobílých fotografií se na mne šklebily hromady hlíny s odhozenými lopatami a krumpáči (jak jsem to tehdy jako asi devítiletý kluk vnímal), rozbité skořápky šneků, zvířecí zuby a tabulky připomínající svými klikyháky křivek a podivnými exotickými jmény horoskopy.

Ta kniha tenkrát rozhodně nepatřila k mému nejoblíbenějšímu čtení. Někdy se ale přihodí, že z kamene zavrženého se stane kámen úhelný.

Snad nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že Ložkova kniha Příroda ve čtvrtohorách (Academia, Praha 1973) patří v českém prostředí mezi nejvlivnější přírodovědecké práce druhé poloviny 20. století. V době vydání bezmála padesátiletý autor byl v předcházejících dvou desetiletích nepochybnou vůdčí osobností bádání, které významnou měrou přispělo k rozšíření metodických nástrojů poznávání bezprostřední geologické minulosti a které stálo v počátcích pozdějších horkých diskusí o globálních klimatických změnách a o dynamických přístupech v ochraně přírody. Na tom nic nezmění ani fakt, že světovou slávu, bezesporu zaslouženou, sklízeli spíše Ložkovi někdejší spolupracovníci – nejvíce asi nedávno zesnulý Jiří Kukla, kterého teprve americká emigrace z dusného normalizačního Československa postavila do centra světového vědeckého dění na tomto poli.

Ložek osobně a často ve spolupráci s kolegy geology, pedology, zoology, botaniky a archeology systematicky prozkoumával rozmanité typy čtvrtohorních záznamů ve spraších, jeskyních, převisech, nivách, svahových sedimentech, jezerech a prameništích a se zaujetím až fanatickým bádal nad jejich fosilním biologickým obsahem. Přitom neopomíjel ani z tehdejšího pohledu okrajové a spíše nezajímavé (alespoň pro většinu geologů) postglaciální (holocenní) záznamy. Tento aspekt jeho práce se později ukázal jako mimořádně důležitý, protože položil solidní základy poznání bezprostředních kořenů naší současnosti a podstatnou měrou obohatil diskuse na poli praktické konzervační biologie. Ložek, velký milovník a znalec přírody, přitom nepohrdá ani člověkem a jeho kulturou, jak bývalo a dodnes bývá zvykem u řady přírodovědců a ochranářů – byť se k tomu sotvakdy explicitně přiznají.

Vojen Ložek letos slaví devadesátku. Přesto je každé setkání s ním svěží, jako když se potkáte s čerstvě okouzleným studentem. Souvislá a vždy naprosto věcná a krásná řeč, vášnivé zaujetí pro zákoutí světa, který nás obklopuje. Ložek nementoruje, a i když vás pravděpodobně nepustí ke slovu, nelze ho podezřívat z toho, že by se viděl jako pupek nějakého vesmíru. Vojen Ložek je především Velký Vypravěč, jak o něm jednou napsal Václav Cílek na stránkách tohoto časopisu. Je básníkem světa, průzračným médiem jeho tajemství. Možná takového druhu, jaké někdy mívala stará Čína.

Následující blok článků Jiřího Sádla a spol. (Vesmír 94, 424, 2015/7), Lucie Juřičkové (Vesmír 94, 432, 2015/7), Ivana Horáčka (Vesmír 94, 434, 2015/7) a Václava Cílka (Vesmír 94, 440, 2015/7) autoři věnují Vojenovi Ložkovi k jeho jubileu. Článek „Spraše včera a dnes“ Jana Hoška a Ivana Horáčka se do vyhrazeného bloku již nevešel. Zařadíme ho do zářijového čísla.

Redakce