Ctnostná jest, že ji nikdo nechtěl

Od České Lípy po Hamr na Jezeře a Bakov nad Jizerou můžete jít, aniž z borového lesa vystrčíte nos. Proč nebyla tato oblast nikdy zemědělsky kolonizována, má dost jednoduché vysvětlení v neúrodnosti místních půd. Místy jsou navíc skály a svahy a jinde zase suché bezvodé rokle a rašelinné pánve na úplné rovině, takže není naděje ani na studánku, natož třeba na mlýn. Proto ta krajina zůstala panenská čili na ocet. Casta est, quam nemo rogavit zněla původně Ovidiova hláška v nadpise (Amores, 1, 8, 43). Ale ještě jinak, v opačné genderové perspektivě: On by zájem o kolonizaci i byl, jenže ona se nikdy příliš kolonizovat nenechala. V raném středověku navíc byla součástí strategicky důležitého hvozdu a později byla velkou zásobárnou dřeva a prostorem k lovu či těžbě hornin.

Bory na Dokesku (čili na Bezdězsku, řeknou historici) jsou většinou monotónní stejnověké kultury s chudou druhovou skladbou: borovici lesní (Pinus sylvestris) podrůstá smrk (Picea abies) a hustý kožich borůvčí, někdy ještě s brusinkou, hasivkou orličí a metličkou křivolakou (Vaccinium myrtillus, V. vitisidaea, Pteridium aquilinum, Avenella flexuosa). V mokřadech se objevují ještě dvě další brusnice, a to vlochyně a klikva (Vaccinium uliginosum, V. oxycoccus). Borovice je prevít. Dokáže růst od suchých skalních spár až po rašeliny a od živinově nejchudších substrátů po vápence či hadce, nesnese jen přebytek organických živin a konkurenci jiných stromů. Ale i s tou se vyrovná svou náchylností k lesním požárům a schopností růst ze semen znova a jako o překot na vzniklých spáleništích nebo dnes na pasekách. Borovice pokaždé vstane z vlastního popela jako fénix, kdežto ostatní stromy to odskáčou. Takže borový les trvá stovky či tisíce let tak, že se průběžně obnovuje epizodami nestability během požárů, kácení lesa či hmyzích kalamit. Právě proto nám tu o samu dynamiku této obnovy tolik nejde, zajímavější budou těžší zásahy do lesního prostředí.