Biodiverzita střední Evropy a kvartérní paleozoologie

Povaha a zdroje biodiverzity, přirozené rozmanitosti přírody, se v posledních desetiletích oprávněně staly centrálním tématem organismální biologie. V dnešním výzkumu této problematiky se bohatě uplatňují především nejaktuálnější metodické možnosti současné vědy – molekulární biologie, komplexní analýza rozsáhlých databází a složité interpretační a matematické modely. Sběr empirických dat a pracné hledání přímých dokladů o historii současné biodiverzity k hlavnímu proudu těchto výzkumů nepatří. O to potřebnější je nezastupitelnost tohoto přístupu si alespoň občas připomenout. Životní jubileum Vojena Ložka je k tomu ideální příležitostí.

Více než sedmdesát let intenzivní vědecké aktivity jubilanta s celou plejádou pilířových objevů, ilustrujících historický rozměr středoevropské biodiverzity, skýtá současně poučení, co je třeba při studiu této problematiky důsledně respektovat. Připomenout tu lze třeba ohled k interdisciplinární povaze předmětu, nutnost souběžné aplikace neontologických i paleontologických hledisek. Patrně hlavním poselstvím Ložkova působení je ovšem to, že určujícím úběžníkem přírodovědeckého zájmu a klíčovým zdrojem poučení musí být příroda sama ve svých konkrétních projevech. Ty jsou totiž invariantní vůči kolotání výkladových, ideologických a metodických schémat různých čítankových pravd a školních pouček. Poznatky umožňující překročit jejich rámec lze získat jedině z přírody. Tento výměr se pokusím doložit na dvou příkladech.

Jádrové oblasti biodiverzity

Jádrovými oblastmi středoevropské biodiverzity jsou hory (obr. 1). V této souvislosti se tradičně hovoří o tzv. oreálním fenoménu: krajina s širokým rozpětím nadmořských výšek je členitější, vytváří široké spektrum mikroklimatických situací a pestrou mozaiku abiotických podmínek intenzivně obměňovaných vlivem erozních a sedimentačních procesů. Nejvýraznějším příkladem jedinečnosti horského fenoménu jsou zejména poměry alpínského a niválního pásma – chladného bezlesí nad horní hranicí lesa (ve střední Evropě 1550–1800 m n. m.). To představuje sice jen necelá 3 % plochy evropského kontinentu, ale žije tu více než 2500 druhů cévnatých rostlin (přes 20 % evropské flóry). Podobné je to u řady skupin bezobratlých živočichů a obratlovců. [1] Většinou jde o formy úzce vázané na toto prostředí, často endemity. Přes 17 % flóry Alp tvoří endemické druhy alpínské zóny.