Jedenácté přikázání

V tomto roce se sice Vojen Ložek dožívá devadesáti let, ale myslím, že všechnu munici chvály jsme již vyplýtvali při jeho oslavách během minulých 40 let. Nevím, co bych nového po těch všech letech dodal k jeho zásluhám – to by bylo jako nosit plzáky španělské (Arion lusitanicus) na českou zahrádku.

Ale přesto je tady dosud nezpracované téma, a to je Vojen Ložek filozof. Pojďme si hned říct, že filozof je člověk, který se zabývá výkladem světa, nikoliv filozofií (jak si myslí filozofové). O tom, jak se díváme na svět, a o místě člověka v přírodě určitě řekl víc Charles Darwin než kdokoliv z moderních filozofů. Geologie 19. století odkryla čas, astronomie prostor a biologie evoluci. Změnilo se základní vnímání světa kolem nás. Studium geochemických cyklů či trofických pyramid nás přivedlo k vědomí provázanosti celých systémů a interakcí mezi zemí, mořem a atmosférou. Navíc tento proces věda ukazuje názorným způsobem třeba jako putování molekuly oxidu uhličitého z pomíjivého biologického těla do prchavé atmosféry a odtud do hlubin zrádného moře.

Ale i budoucí výklad světa se bude týkat vlivu člověka na globální klimatické změny a povede k nové definici zodpovědnosti a třeba i k formulaci dalších přikázání. Třeba to jedenácté by mohlo znít: „A nebudeš vypouštět skleníkové plyny do ovzduší!“ Málo platné, dřív naše duchovní koordináty ovlivňovala interpretace boha, ale dnes to činí zejména věda. Bylo by jednodušší, kdyby nás posouvala k tomu, co jí náleží – k vědeckým problémům; ale ona stále víc klade otázky, jaké dříve řešili teologové a filozofové sensu stricto. A nebude to lepší, už se nikdy nezbavíme toho, že objektivní bádání bude mít stále větší subjektivní dopady.

Takže kdybychom za jednoho z těchto filozofů nového vztahu k světu vzali Vojena Ložka, co bychom se naučili? Především bychom se začali dívat na svět jako na sled historických obrázků. Podobně jako vnímáme krajinu holocénu jako film, ve kterém se ledová tundra mění na tajgu, smíšený les, neolitickou zemědělskou krajinu a tak dále až po přítomnost, tak bychom jasněji rozeznávali historické příčiny krizí a následnost etap. Je to, jako bychom žili současně ve více světech a věděli, že ten další bude jiný než ten náš.

Dál bychom měli zkušenost nějaké základní jednoty světa. Vyrazíte třeba do Českého krasu, který je složen z původních druhů, archeofytů, neofytů, usazených i invazních druhů a mnoha různých, často protichůdných procesů, ale přece to je nakonec jedna propojená krajina. Získali bychom dějinný optimismus, protože víme, že jednou tady bude jiná propojená krajina. Takový je už zákon holocénu.

Výsledný filozofický dojem světa získaný na základě populací měkkýšů by byl ten, že vesmír je mnohostranný, tekutý a provázaný. Měnil by se i bez nás, ale s námi se mění mnohem rychleji. A pokud mu chceme dát šanci, aby se vyvíjel alespoň trochu podle svého, tak je třeba chránit rozmanitost rostlin, názorů, ryb a půdní fauny, protože víc než jednu Zemi k dispozici mít stejně nebudeme.