Emoce schované v křivkách EEG

Dají se zkoumat emoce pomocí elektroencefalografu? Jak vypadá pokus v laboratoři, kde se emoce měří? Lze emoce vidět v mozku, i když nejprve vidíme jen křivky?

Zažívání emocí patří k základní výbavě člověka pobývajícího ve světě. Radost, štěstí, vztek, smutek, překvapení aj. vyjadřují náš osobní vztah k různým podnětům vycházejícím z okolního světa i od nás samých. Pomáhají nám se v tomto světě orientovat, zaujímáme podle nich postoj k věcem, lidem, přírodě. Individuální libost/nelibost spolu se sílou vzrušení ovlivní, zda se k emočnímu podnětu budeme chtít přiblížit, budeme-li ho ignorovat, či se od něj budeme chtít vzdálit. Emoce ve vzájemném vztahu s kognitivními operacemi (poznávání, myšlení) určují výsledné chování člověka.

Pohled na emoce

Existuje mnoho teorií emocí. Například teorie diskrétních emocí Silvana Tomkinse z počátku šedesátých let 20. století je chápe jako soubor základních pankulturně sdílených emočních stavů. Paul Ekman a Wallace V. Friesen určili šest základních, diskrétních emocí: hněv, znechucení, strach, štěstí, smutek, překvapení. René Plutchik rozšířil tento diskrétní model o své Plutchikovo barevné kolo emocí, kde jednotlivým barvám odpovídá osm základních emocí (čtyři dvojice emocí opačného významu např. radost versus smutek). Mícháním dvojic lze získat ještě dalších osm odvozených emocí, např. očekávání (základní emoce) + radost (základní emoce) = optimismus (odvozená emoce).

Cirkumplexní teorie emocí Jamese Russella chápe jednotlivé emočních stavy jako body v dvoudimenzionálním prostoru, což je důležité z  hlediska elektrofyziologického měření emocí. Každou emoci lze takto zařadit dle míry libosti/nelibosti a míry nabuzení. Například vztek je emoce s vyšší mírou nelibosti a nabuzení než třeba rozrušení.  

Cirkumplexní model emocí J. Russella. Každou emoci lze vyjádřit jako bod v dvoudimenzionálním prostoru. Každou emoci je tak možné vyjádřit podle její míry nabuzení (arousalu) a libosti/nelibosti (valence).

Schéma Přemysl Vlček

Emoce spojené s tělem

Pojem emoce je komplexní. Neodmyslitelnou stránkou je jejich tělesná či neurovegetativní stránka. Emoce jsou propojeny s tím, jak se cítíme tělesně ve vztahu k vnitřním/vnějším podnětům (jsme rudí vzteky, hrůzou se nám orosilo čelo, rozbušilo se nám srdce strachem…). Za tuto stránku emocí zodpovídají různé neurohormonální či neuroendokrinologické systémy, řízené z mozku.

Příkladem budiž aktivace sympatického nervového systému (sympatikus) a jeho vliv na vylučování adrenalinu a noradrenalinu. Adrenalin způsobuje zvýšení tlaku krve (stažení cév) a zvyšuje sílu srdeční kontrakce a zrychluje tep. Noradrenalin zodpovídá za metabolické procesy svázané s aktivací sympatiku (uvolnění glukózy).

Zmíněné fyziologické reakce nám umožňují měřit změny emočního stavu, ­ dochází totiž při nich k vychýlení hodnot srdečního tepu, krevního tlaku, kožního odporu či svalového napětí. Například úlekovou reakci lze měřit pomocí elektromyografie (EMG), a tím zaznamenávat vůlí neovládané emoční změny jako reakci na představený podnět. Mezi další metody, kterými lze měřit míru aktivity sympatického systému patří pořízení EKG, měření tepu, zjištění elektrické kožní aktivity, čímž je myšlena kožní vodivost (odpor) či dříve užívaný pojem psychogalvanický reflex[i] a mnohé další.

Jak se emoce měří

Metody měření spojené se změnami sympatiku (EMG, EKG, kožní vodivost aj.) jsou citlivé k míře vzrušení, ale hůře se pomocí nich zjišťuje další důležitý rozměr emocí, totiž libost či nelibost, kterou v nás podnět vyvolává.  Ucelenější obraz emočního prožívání nám proto poskytují zobrazovací metody mozku, kam patří např. funkční magnetická rezonance (fMRI) či elektroencefalografie (EEG).

Tyto metody ukazují na elektrickou (EEG) nebo metabolickou (fMRI) činnost různých oblastí mozku. Pomocí obou metod (fMRI, EEG) jsme schopni zpětně odvodit, které části mozku vykazovaly vyšší míru činnosti (aktivity) v závislosti na nějakém emočním podnětu. Dalšími analytickými postupy je možné získat přehled o tom, které tyto oblasti spolu vzájemně souvisí – vytvářejí „emoční“ neuronální síť. Tyto postupy umožňují odvážnější výklad výsledků měření, a to právě ve smyslu libosti či nelibosti.

Z dosud provedených měření dokážeme s přijatelnou určitostí říci, zdali účastník výzkumu prožíval na základě aktivace té či oné neuronální sítě pozitivní či negativní emoci. Studie pořízené pomocí fMRI zjistily, že za vzrušení (nabuzení, arousal) odpovídají jiné části mozku než za libost/nelibost.

Studie, ve kterých se jako nástroj měření  libosti/nelibosti  emocí používalo EEG, zjistily, že libost se oproti nelibosti liší podle zjištěné frontální asymetrie. Samotným pojmem frontální asymetrie v EEG rozumíme nevyváženou pravolevou elektrickou činnost čelních (frontálních) laloků mozku. Mnoho studií potvrzuje, že vyšší aktivita pravého čelního laloku zodpovídá za negativní emoce a zvýšená aktivita levého čelního laloku za pozitivní.

Jak se odhalují emoce pomocí EEG

V laboratoři EEG, kde se zkoumají emoce, je připravena obrazová či zvuková sada citově zabarvených podnětů, které vycházejí z mezinárodních srovnávacích analýz, aby byla zajištěna přijatelná míra objektivity. Jako kontrast k emočně zabarveným obrázkům jsou součástí těchto sad obrázky s emočně neutrálním obsahem. 

Emočně neutrální obrázky jsou zařazeny jednoduše proto, abychom mohli zjistit rozdíl mezi stavem bez emocí oproti emočnímu. Odečet neutrálního podnětu od emočně zabarveného zajistí, že ve výsledku získáme hodnoty spojené pouze s emocemi. Oba druhy obrázků totiž sdílejí podněty, které vyvolávají aktivitu vázanou na neemoční složky obrázků, jako je jejich tvar, barevnost, světelnost, což je mimo náš zájem.[i]

Příkladem hojně využívaného obrazového podnětového materiálu je sada známá pod zkratkou IAPS[ii], kterou vyvinuli vědci z Centra pro výzkum emocí a pozornosti Národního institutu duševního zdraví při Floridské univerzitě. Jedná se o databázi 956 barevných fotografií, na nichž jsou znázorněny každodenní objekty (nábytek, potraviny, zvěř atp.) či různé krajiny, ale i velmi výrazné scény poraněných těl či erotických ukázek. Výzkumníci si dle účelu a statistického plánu svého měření vybírají obvykle jen některé snímky.

Samotné EEG měření emočních stavů mohou zastat různé přístroje. Existují zařízení podobná čelence (neuroheadset), bezdrátová a s nižším počtem elektrod než standardní klinické EEG, které mohli čtenáři vidět na některém z našich neurologických oddělení. Umožňují snímat pohyby, jež ovlivňují EEG signál (pohled vlevo nebo vpravo, mrknutí levým či pravým okem, zvednutí obočí, zatnutí zubů, úsměv). Míra zjednodušení těchto setů umožňuje jejich použití v terénu či nestandardních situacích.

K dispozici jsou i EEG přístroje, které obsahují oproti zmíněným klinickým mnohem více elektrod. Dnes se ve specializovaných elektrofyziologických laboratořích již poměrně běžně používají 128 či 256kanálové EEG přístroje. Mají mnohem vyšší prostorovou rozlišovací schopnost, což lze využít při zpětné rekonstrukci původu signálu v mozku. Data z vícekanálových přístrojů jsou proto podkladem pro přesnější odpověď na otázku, kde přesně se v mozkové kůře a jí přilehlých oblastech odráží emoční zpracování vybraných podnětů (fotografie, obrázek, zvuk, ale i laserem způsobená lokální bolest).

Na snímku v laboratoři 256kanálového EEG je účastník výzkumu, který má na hlavě připevněny elektrody pro měření EEG s vysokým rozlišením. Zařízení okolo je neuronavigační systém, který přesně lokalizuje jednotlivé elektrody pro konkrétní osobu. Lze tak získat přesné rozmístění elektrod, čehož lze využít v rámci souběžného měření funkční magnetické rezonance (fMRI) spolu s EEG. S ním lze následně přesněji rekonstruovat korové lokality mozku (získané pomocí fMRI), které jsou aktivní během emočně významných stimulů.

Foto NÚDZ

Jak bylo již napsáno výše libost/nelibost souvisí s odlišnou elektrickou korovou aktivitou levého a pravého čelního laloku. Jenže jak ji vlastně zjišťujeme? 

Elektrický signál získávaný z jednotlivých elektrod umístěných na hlavě (jedna elektroda = jedna křivka), má svůj elektrický výkon (nebo také energii), který můžeme rozdělit podle jednotlivých pásem. S těmito pásmy se čtenář v některých naučných publikacích možná již setkal. Obvykle rozlišujeme vlny alfa (8-15 Hz), beta (16-31 Hz), gama (32 a více Hz), delta (méně než 4 Hz), theta (4-7 Hz). Někdy se však používá podrobnější dělení, takže pásmo alfa lze například dělit na alfa 1 a alfa 2. 

Pokud tedy mluvíme o nižší aktivitě v levém čelním laloku oproti pravému (asymetrie), je z hlediska EEG nutné popsat, v jakém konkrétním pásmu je výkon nižší.

Na snímku je 14-kanálové EEG v podobě čelenky. Způsob provedení a zvolené elektrody umožňují pořídit EEG nejen v klidné místnosti s emočními podněty, ale i v terénu. Lze ji použít například pro výzkum emocí, které se objevuji v našem přirozeném prostředí. Tyto "EEG čelenky", které jsou nezávislé na jejich připojení do elektrické sítě lze připravit do provozuschopného stavu během 5-10 minut.Snímek EMOTIV

Skutečnost, že elektrická aktivita v pásmu alfa je vyšší, neznamená, že je také vyšší aktivita fyziologická. Právě alfa vlny jsou signálem „relaxace“, menší fyziologické aktivity dané části mozku. Proto ti, co mají aktivnější pravou čelní hemisféru, budou mít více energie alfa vln vlevo a naopak.

Využití frontální asymetrie výkonu v alfa pásmu přibližuje příklad malé studie, kterou prováděli Barbora Schmidt a Simon Hanslmayr z univerzity v Řeznu. Tito výzkumníci si položili otázku, zda se pokusné osoby budou lišit v hodnocení libosti hudebních ukázek podle jejich frontální asymetrie v pásmu alfa.

Před samotným puštěním hudebních ukázek byl u každého účastníka pořízen krátký EEG záznam, aby z něho byla později vypočten index alfa frontální asymetrie. Následně byly každému účastníku studie pouštěny tři dvouminutové hudební ukázky, přičemž první z nich měla neutrální emoční zabarvení, druhá pozitivní a konečně třetí negativní. Po každé hudební ukázce byl účastník požádán, aby zhodnotil slyšené na pětistupňové škále (od nejvíce negativní po nejvíce pozitivní).

Ti, co měli aktivnější levou čelní oblast (energie jejich alfa vln byla větší vpravo – viz vztah vln alfa a fyziologické relaxace) hodnotili hudební ukázky pozitivněji než ti, kteří měli aktivnější pravou čelní oblast (energie jejich alfa vln byla větší vlevo).

Jak ale vypočítat onen index alfa frontální asymetrie? Snadno. V uváděné studii bylo ze všech 64 elektrod 18 umístěno čelně (frontálně) nebo v oblastech na rozhraní čela a spánku. Na každou polokouli (hemisféru) tedy připadalo devět elektrod (polovina). První, co potřebujeme udělat, je zjistit průměrný alfa výkon ze všech čelních elektrod (18), potom zvlášť průměry alfa výkonu za čelní elektrody vlevo (9) a vpravo (9).

Z těchto tří získaných průměrů se index vypočítá snadno tak, že od průměru levých čelních elektrod odečteme průměr pravých čelních elektrod a takto získané číslo vydělíme průměrem všech čelních elektrod. Pokud je výsledné číslo kladné, je vyšší alfa aktivita vpravo, pokud je záporné tak je tato aktivita vyšší vlevo.

Index asymetrie odečetli autoři zmíněné studie z EEG záznamů v klidu, což znamená, že účastníci výzkumu jen seděli s čepicí, na níž jsou umístěné elektrody a neplnili žádný úkol (nesledovali žádné obrázky, nemačkali žádná tlačítka atd.). V jiných studiích se při natáčení EEG promítají na počítačový monitor obrázky třeba ze zmíněné sady IAPS. Potom se může počítat průměrný index frontální asymetrie pro obrázky s neutrálním, pozitivním nebo negativním obsahem.

Kromě frontální asymetrie pro pásmo alfa lze měřit emoce tak, že změříme změnu výkonu v určitém pásmu po nějakém podnětu (třeba po obrázku ze zmíněné sady). Hodnotíme tedy poměr výkonu daného pásma před a po podnětu (stimulu). Tento poměr odborně nazýváme na událost vázanou synchronizaci/desynchronizaci. Onou událostí rozumíme opět nějaký podnět. Když se výkon pásma po události sníží, mluvíme o synchronizaci, když se výkon po podnětu zvýší, nazýváme to desynchronizací[iii].

Hezký příklad využití měření změn výkonu u určitého pásma ukazuje studie řeckých výzkumníků z Aristotelské univerzity v Soluni pod vedením Manousose Kladose a Christose Frantzidise. Zkoušeným osobám promítali obrázky s různou mírou emoční pozitivity, neutrality a negativity. K tomu měl každý obrázek zjištěnou míru nabuzení (vzrušení, arousalu).

Vědce zajímalo, v jakých elektrodách dochází ke změnám ve výkonu v pásmu delta, a to v závislosti na emočním obsahu (pozitivní, negativní, neutrální) a nabuzení. Změna ve výkonu delta pásma byla sledována ve třech časových úsecích, které obsáhly interval 0-1500 milisekund (0-1,5 sekundy) po promítnutí obrázku. Dále sledovali, zda dochází k větším změnám v pravé nebo levé polokouli, a také zda dochází k rozdílům mezi muži a ženami. 

Proč je zajímalo „nejpomalejší“ pásmo delta?  Vlny pásma delta až theta jsou velmi zjednodušeně řečeno z fyziologického hlediska (spalováni cukru mozkovou tkání) opačné k vlnám alfa. Delta a theta vlny v bdělém stavu souvisí u zdravého jedince se stimulační zátěží mozku. Emoční podnět vyvolá pozornost, nenechá nás v klidu, představuje určitou zátěž.

Rozdíl žena-muž

V případě obrázků s nabuzujícím účinkem se výkon delta zvýšil u obou pohlaví, přičemž výrazně více u mužů.  Obrázky s negativním emočním obsahem vyvolaly u žen zvýšení výkonu v delta pásmu v obou hemisférách. U mužů obrázky s negativním obsahem vyvolaly zvýšení pouze v pravé hemisféře. Obrázky s emočně pozitivním obrazem vyvolaly oproti negativním více levostrannou odpověď pouze u mužů.

Studie rovněž odhalila zajímavé na pohlaví vázané časové rozdíly ve zpracování libosti/nelibosti a nabuzení. Ženy oproti mužům rychleji zpracovávají libost/nelibost. Muži oproti ženám relativně časněji reagují na obrázky s budivým (vzrušujícím) obsahem.

Proč u žen nedochází k rozlišení pozitivních a negativních emočních stimulů podle pravé a levé hemisféry? Autoři to vysvětlují jako důsledek odlišné neuroanatomické stavby spojky mezi hemisférami nazývané kalózní těleso (corpus callosum). Tato spojka je u žen mohutnější, a proto se předpokládá, že pravá a levá hemisféra u ženy spolupracují synchronněji.

Jak frontální asymetrie, tak změna výkonů závisí na tom, jaké signály poskytují jednotlivé EEG elektrody. Není u nich potřeba zjišťovat, zdali existuje nějaký vztah mezi signály z jednotlivých elektrod. Ten však poskytuje řadu zajímavých informací.

Můžeme se například ptát, zda nějaké oblasti v mozku spolu více (či méně) spolupracují, pokud jsme vystaveni emoční zátěži. Jednou z možností, jak měřit vztah mezi elektrodami, a tak odhadovat i součinnost jednotlivých oblastí mozkové kůry, je koherence.

O dvou vlněních stejné frekvence můžeme říci, že jsou navzájem koherentní, pokud jsou jejich fáze navzájem stále stejně posunuty. Signály ze dvou elektrod tedy pomocí speciální matematické operace rozložíme na škálu (spektrum) vlnění o různých frekvencích. Následně se spočítá, jaký mají dvě vlnění (každé z jedné elektrody) o stejné frekvenci fázový posun – tedy jaká je jejich vzájemná koherence. 

Praktické uplatnění koherence si opět ukážeme na příkladu. Vladimir Miskovic spolu s Louisem A. Schmidtem provedli pokus, kdy pokusným osobám promítali obrázky vyvolávající libost/nelibost a také nízkou/vysokou míru vzrušení. Následně po koherenční analýze dospěli k těmto výsledkům. Snímky vyvolávající vysoké vzrušení (nabuzení) významně posílily koherenci mezi elektrodami předních částí čelních laloků (prefrontální část) a elektrodami umístěnými na temeni a spáncích (posteriorní část), a to u obou hemisfér. Libé (pozitivní) stimuly aktivovaly prefrontální-posteriorní  koherenci více než neutrální stimuly.

U žen se prokázala v případě silně emocionálně zabarvených výjevů (vysoká libost/nelibost) významně zvýšená beta koherence mezi vzájemně vzdálenými mezihemisferálními elektrodami. Tím se potvrzuje, viz výše, schopnost žen zpracovávat výrazné emoční podněty jak levou, tak pravou hemisférou. Zvýšení koherence v závislosti na vzrušení i libosti/nelibosti bylo neseno vždy v beta pásmu (14-30 Hz), zatímco v pásmu theta (4-7 Hz) došlo v případě významných podnětů z hlediska libosti/nelibosti ke snížení koherence v pravé hemisféře.

Co se týče časové souslednosti a určení vztahu řízení, studie prokázala, že jsou to oblasti předních částí čelních laloků, které řídí aktivitu zadnějších (posteriorních) oblastí. To je v souladu s představou, že čelní laloky při úkolu, kde je zapojena (nejen) „emoční“ pozornost, výrazně určují činnost zadních (posteriorních) částí mozkové kůry.

Měření pomocí evokovaných potenciálů

Jiným způsobem měření emocí pomocí EEG jsou evokované potenciály. Napětí je vlastně potenciál mezi dvěma elektrickými póly. Proto je snadné rozklíčovat, čím se v EEG rozumí evokovaný potenciál. Jde o změnu napětí (potenciálu, výšky vlny, amplitudy), která je vyvolána (evokována) nějakým senzorickým (zrakovým, sluchovým, kožním, čichovým) podnětem. Tato změna napětí je vyvolána odezvou v mozkové kůře, která zpracovává příslušný senzorický podnět.

Každý evokovaný potenciál lze popsat jeho latencí a amplitudou. Latencí rozumíme čas, který uplyne od nějakého podnětu k výskytu vrcholu či dna amplitudy (nejvyšší napětí) vlny EEG. Amplitudou rozumíme právě vrchol či dno oné vlny. Jestli se jedná o vrchol, nebo dno, záleží na polaritě vlny (jestli je záporná či kladná). 

 U evokovaných potenciálů spojených s měřením emocí platí, že kratší latence odpovědi je spojena s libostí/nelibostí, zatímco delší odráží nabuzení. Pokud je totiž podnět například ohrožující (vysoká nelibost), musí na něj být včas zaměřena dostatečně silná pozornost.

Senzorický podnět, který nás zaujme (vyvolá naši pozornost) uvidíme na EEG křivce v podobě amplitudy z určité elektrody asi za 170 milisekund. Výška amplitudy zjednodušeně řečeno odpovídá tomu, jak silnou pozornost podnět vyvolá.  Vyšší amplitudu lze vysvětlit tak, že silnější zpozornění vyžaduje zapojení většího množství nervových buněk. Zde je potřeba vzít v úvahu, že každá nervová buňka (neuron) má svůj vlastní potenciál, proto, čím více těchto buněk se do příslušné operace zapojí, tím více se sečte potenciálů (napětí), a tím je ve výsledku amplituda evokovaného potenciálu větší.

Jak bylo napsáno výše, u podnětů, které vyvolávají především vzrušení (nabuzení), se uplatňují potenciály s delší latencí. Mezi tyto potenciály patří vlna P300 (pozitivní vlna s latencí 300 milisekund).  Pro získání P300 v emočních úlohách potřebujeme, aby pokusná osoba sledovala tři druhy podnětů, a to maskovací, cílový a rušivý.

Například se na monitoru krátce a pravidelně objevuje barevně vyplněný čtverec, to je maskovací stimul. Na maskovací stimul se pokusná osoba nemá nějak zvlášť soustředit.  Jako cílový stimul se objeví vyplněný kruh, který je cílovým podnětem. U cílových podnětů, které se k maskovacím objevují v poměru 1:20, je zkoušený požádán, aby je v duchu počítal. Do tohoto občas vstoupí rušivý podnět (distraktor), což může být obrázek se silně negativním emočním výjevem.

Cílový podnět (kruh), který vyžaduje soustředění, vyvolá tzv. P3a vlnu, jejíž původ je ponejvíce v předních částech čelních laloků. Tato část mozku zodpovídá za soustředěné a řízené zpracování informací. Rušivý podnět zvyšující míru vzrušení vyvolá vlnu P3b, jejíž nejvyšší hodnoty (napětí) se nacházejí až za čelními laloky (vzadu,  posteriorně).

Na obrázku je křivka zprůměrovaného evokovaného potenciálu P300. Jde o průměr z 18 individuálních křivek P300, které jsme pořídili v NÚDZ v rámci jedné z našich komplexních studií. Čtenář zde může vidět amplitudu, která má zdánlivě negativní smysl (míří dolů). Důvodem, proč je u tohoto evokovaného potenciálu označení písmenem P (pozitivní) a nikoliv N (negativní) je dáno obraceným přístupem ke grafické orientaci polarit u evokovaných potenciálů. Vpravo je voltážní mapa ukazující, jak je potenciál rozprostřen na povrchu hlavy. Největší pozitivní aktivitu má evokovaný potenciál v temenní oblasti hlavy, což dává z hlediska neurovědního poznání smysl.

Schéma NÚDZ

Proč se v případě rušivého podnětu, který vyvolá vyšší vzrušení, aktivují zadní oblasti mozku? Důvodem je stresová odpověď. V případě ohrožení sice zapojíme pozornost (všimneme si podnětu – odpověď během 170 ms v čelních lalocích), ale díky ohrožení nemůžeme o podnětu přemýšlet. Naopak, je zde snaha zapojit všechny ty části mozku, které jsou klíčové pro boj nebo útěk.

Oblasti, které za tuto reakci zodpovídají, jsou umístěny za čelními laloky – patří sem např. kůra zodpovědná za řízení pohybu (motorický kortex). Mezi hlubší struktury, které odpovídají za regulaci stresové odpovědi (a jsou téměř nedostupné povrchovému EEG) patří např. amygdala nebo hypotalamus.

Z dosud napsaného vyplývá, že vlna P3a je mj. ukazatelem schopnosti usměrnit, potlačit nežádoucí reakci na emoční stimuly (sebeovládání, soustředění). Proto u některých duševních onemocnění, jejichž průvodním znakem je neklid a neschopnost se soustředit (ADHD, manické stavy), byla potvrzena nižší amplituda P3a, která se zvýšila po úspěšné léčbě.

K analýze signálu EEG ovlivněném různými emocemi lze použít řadu metod z oblasti strojového učení. Metod z této části informatiky je velké množství, a jejich bližší popis je mimo rámec tohoto příspěvku. Patří sem různé analytické datové nástroje (klasifikátory), které je možné „učit“ tím, že se jim předkládá větší množství EEG dat, pořízených při výskytu různých emočních podnětů.

Klasifikátor následně určí ty vlastnosti EEG signálu, které zodpovídají za odlišnosti mezi emocionálními podněty zobrazené v EEG. Tyto vlastnosti lze následně použít pro samotné vysvětlení rozdílu (např. je lze zobrazit na povrch kůry a ptát se, kde se v kůře libost/nelibost nachází, nebo v jaké intenzitě). Vzhledem k tomu, že klasifikační systém se příslušné vlastnosti signálu naučil, je schopen v případě nového signálu EEG určit s jistou pravděpodobností, k jaké třídě podnětů ho má zařadit.

V tomto článku jsem naznačil jen několik způsobů, jak měřit emoce. Většina metod při měření emocí využívá stabilní zrakové podněty, ale existují i postupy, jak vyhodnocovat emocionální odpověď při sledování filmu, reklamy či proměnlivých obrazců. To lze využít při plánování a tvorbě jak komerčních, tak naučných sdělení. Důležité je uplatnění měření emocí pomocí EEG v rámci psychologického výzkumu, například když chceme vyhodnotit, zda se sledovaná osoba odnaučila nevhodným emočním reakcím.  

V klinické praxi má takové měření emocí (EEG) význam při sledování léčebného pokroku u poruch nálady nebo patologické impulzivity. Samotná volba metody, přístrojového vybavení, designu studie musí přiléhat naší výzkumné či klinické otázce.

Na závěr dodejme, že měření emocí pomocí EEG je důležitou oblastí výzkumu člověka, protože kvalitní a objektivní znalost emocionálních pochodů nám může usnadnit jejich zvládání k našemu i okolnímu prospěchu.

Poznámky:

[i] dnes se spíše mluví o elektrodermální aktivitě