Od neuronu k mozku
| 2. 10. 2017Při pohledu na mapu se mě zmocňuje úžas, když si představím, kolik postupného úsilí a práce stálo její vytvoření od chvíle, kdy žádná mapa neexistovala. Kolik lidí muselo krajinou procházet, zaměřovat jednotlivé lokality a nakonec sestavovat stále rozsáhlejší a podrobnější mapy, a to v dobách, kdy ještě neexistovala fotografie a letecké snímkování, o satelitním nemluvě.
Obdobný úžas se mne zmocnil při listování objemnou učebnicí Od neuronu k mozku.1) Jednotlivé neurony jsou svými axony a dendrity spojeny až s desítkami tisíc dalších neuronů, vytvářejí různé funkční skupiny a celky. V porovnání s mapou zemského povrchu stojí před mozkovými kartografy úloha mnohem složitější. Podrobná „mapa mozku“ zachycující všechny neurony s jejich spoji – „elektroinstalační schéma mozku“ – je i s využitím současných počítačů „nadlidský úkol“, uvádí na s. 561 prof. Josef Špaček.
Madeline Lancasterová se spolupracovníky v roce 2013 vytvořila cerebrální organoid. Tenhle poněkud odpudivý termín použila v odborném článku (Nature 501, 473, 2013). V přednáškách pro laiky používá srozumitelnější termín „minimozeček“: z lidských pluripotentních kmenových buněk se jim podařilo in vitro vypěstovat kuličky mozkových buněk o průměru až několika milimetrů, jejichž vnitřní uspořádání je podobné, jaké nacházíme ve skutečném mozku. Tu podobnost však berte s velkou rezervou. Šlo ale o velmi významný experiment, protože některé nemoci není možné studovat na zvířecích modelech. Mezi prvými došlo na model mikrocefalie. Neurovědci se dost natrápili, než se naučili pěstovat minimozečky tak, aby jim byly užitečné v experimentech. Doufají, že tyto organoidy budou použitelné při výzkumu takových nemocí, jako je autismus nebo schizofrenie.
Kromě postupu od základních stavebních jednotek (neuronů) k celému mozku probíhá souběžně výzkum „shora dolů“ – od jednotlivých funkčních celků k nižším úrovním. Nejen neurovědce zajímají otázky jako např. : Proč někteří lidé vnímají noty barevně? Jak je naše představa a pochopení paměti ovlivněno změnami techniky? Jaký je vztah mysli a zraku? Jak vlastně vidíme? Jak myslíme? Jak důležitá je vnitřní představivost? Proč se pacienti, kteří užívají léky na Parkinsonovu nemoc, stávají hazardními hráči? Lze vědomým „tréninkem“, zvýšit neuroplasticitu a pružnost mozku? Jak je možné, že člověk může být naštvaný sám na sebe? Jak konstruujeme své tělové schéma? Co je neuroestetika? Máme svobodnou volbu? Odkud se tedy berou lidské hodnoty? Jestliže geny nastaví mozek tak, aby zajišťoval, že zůstanu naživu, zplodím potomstvo, a předám tak tytéž geny dál, jak jej mohou zároveň nastavit tak, aby mu záleželo i na ostatních? Je možné tvrdit, že morálku mají i zvířata? Kolik mozkových buněk je potřeba ke vzniku vědomí? …
Vyšší celky poskytují více „příběhů“ k zajímavému vyprávění. Je proto skvělé, že vědecká i populárně-vědecká knižní produkce čtenářům poskytuje v českém jazyce nabídku více než bohatou. Namátkou můžeme doporučit:
Jiří Horáček et al.: Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc, Galén, 2016, 282 stran, ISBN 978-80-7492-283-1.
Patricia S. Churchlandová: Mozek a důvěra aneb Co nám neurověda říká o morálce, dybbuk, 2015, 264 stran, ISBN 978-80-7438-115-7.
Giulio Tononi: Φ – Pouť od mozku k duši, dybbuk, 2015, 384 stran, ISBN 978-80-7438-124-9.
Tali Sharot: Iluze optimismu aneb Iracionalita pozitivního myšlení, dybbuk, 2013, 280 stran, ISBN 978-80-7438-082-2.
Michael S. Gazzaniga: Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda, dybbuk, 2013, 238 stran, váz., ISBN 978-80-7438-081-5.
V. S. Ramachandran: Mozek a jeho tajemství aneb Pátrání neurologů po tom, co nás činí lidmi, dybbuk, 2013, 416 stran, ISBN 978-80-7438-080-8.
Vilayanur S. Ramachandran: Krátký výlet po lidském vědomí (Od psího dvojníka k purpurovým číslům), Portál, 2016, 192 stran, ISBN 978-80-262-1013-9.
David Eagleman: Inkognito aneb Tajný život mozku, dybbuk, 2012, 256 stran, ISBN 978-80-7438-079-2.
Nicholas Humphrey: Prach duše aneb Kouzlo našeho vědomí, dybbuk, 2012, 272 stran, ISBN 978-80-7438-072-3.
Jay Ingram: Divadlo mysli (Pohled za oponu vědomí), dybbuk, 2010, 288 stran ISBN 978-80-7438-028-0.
Antonio Damasio: Hledání Spinozy (Radost, strast a citový mozek), dybbuk, 2004, 352 stran, ISBN 80-903001-9-7.
Steven Pinker: Jazykový instinkt (Jak mysl vytváří jazyk), dybbuk, 2010, 552 stran, ISBN 978-80-7438-006-8.
Oliver Sacks: Zrak mysli, dybbuk, 2011, 216 stran, ISBN 978-80-7438-050-1.
Michal Janata: Léthé a Mnémosyné, dybbuk, 2017, 320 stran, ISBN 978-80-7438-168-3.
Douwe Draaisma: Metafory paměti, Mladá fronta, 2003, 288 stran, ISBN 80-204-0919-X.
Prvním nositelem mezinárodní Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 1997 byl neurovědec Karl Pribram (1919–2015). Tato cena je každoročně udělována význačnému mysliteli, který „svým dílem přispívá k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury, nekonvenčním způsobem pojednává o základních otázkách poznávání, bytí a lidské existence, poukazuje na širší souvislosti jevů a věcí, a tím posiluje celostní pohled na dějiny přírody, kosmu a lidského údělu“. Letos již devatenáctým oceněným se stal významný americký fyzik N. David Mermin. Cenu převzal 5. 10. 2017 v Pražské křižovatce.
Jaký je smysl všech těchto příkladů? Co mají do činění s životem vědce nebo s postojem liberálně vzdělaného člověka? Tyto příklady mají společných několik zásad, které jsou téměř banálně jednoduché: Člověk by neměl nic považovat za předem dané, měl by se neustále snažit porozumět všemu, neustále hledat nové způsoby, jak si poradit se starými myšlenkami, nově uplatňovat své znalosti. Člověk by měl mít radost z překvapení – z obracení věcí vzhůru nohama, ze zjištění, že se naprosto mýlil v něčem úplně očividném.
Poznámky
1) John G. Nichols: Od neuronu k mozku, 696 stran, Academia, Praha 2013, ISBN 978-80-200-2155-7.
Ke stažení
- článek ve formátu PDF [238,24 kB]