Kdo chce žít v loužích, musí žít rychle

Louže jsou pro mnohé jen nepříjemnost po dešti, která ukazuje, jak jsou naše cesty nedokonalé. Jsou dobré leda do básniček a výchovných povídek. Pro biologa to je ale úžasný, často opomíjený a prchavý svět, v němž se život musí chovat jako špičkový sprinter, má-li přežít.

Louže mě přitahovaly už od začátku školní docházky, kterou jsem začal na jižním Slovensku. Samozřejmým doplňkem zkoumání louží byl chov nachytaných čolků, žab, měkkýšů a vodního hmyzu v různých sklenicích a jiných nádobách. Specifickou louží býval sud od zelí, který stál přes léto na dvoře naplněný čistou vodou. A ta byla plná komářích larev, které poplašeně mizely v hloubce vody, a po chvíli se opět zavěsily dýchacími rourkami na hladinu. Později na to navázaly skoro každodenní návštěvy a průzkumy bazénků v brněnských parcích a botanické zahradě. Sklenice nahradila akvária, ale chov rybiček byl spíše přechodem ke studiu drobných vodních živočichů, hlavně zooplanktonu. Dosah výprav se rozšiřoval, ale louže mezi sledovanými lokalitami stále zastávaly čestné místo.

Na rozdíl od větších a stálejších vod je společenstvo louží jednodušší a závislejší na náhodném osídlení. Je proto praktické brát si z nich vzorky živých organismů, protože často najdeme bohatou populaci jednoho druhu se všemi vývojovými stadii, která se nám nepletou s podobnými blízkými druhy. I na zahraničních cestách se všude nějaké zajímavé louže našly. Ukázal se další praktický aspekt. V tropických zemích je ve větších vodách vyžírací tlak ryb tak velký, že najít větší potravně cenné druhy zooplanktonu je velmi obtížné. V loužích se ale jejich druhové spektrum dá poměrně rychle zkompletovat a materiálu je v nich bohatě.

Pulci ropuchy zelené s typickými jamkami, které si dělají na dně louží. Na rozdíl od ropuchy krátkonohé je při rozmnožování plastičtější, vyhoví jí i betonové bazény a podobné typy nádrží.Snímek Ivo Přikryl

Pozornost věnovaná loužím se vyplatila i při studiu obnovy krajiny po povrchové těžbě uhlí v podkrušnohorských pánvích. Při rekultivacích se buduje řada různě velkých nádrží až po docela velká jezera. Jsou tu však určitá rizika: především zasolení a také zvýšené koncentrace kovů vyluhovaných z výsypek. Vzorky vody a živých organismů z louží, kterých je všude dost, umožní velmi operativně zmapovat tuto problematiku a zvolit účelnější schéma pro doplňující výzkum. A další poněkud překvapivé poznání: osídlování těchto louží je neobyčejně rychlé a vyskytuje se v nich pravidelně několik druhů živočichů u nás dosud považovaných za mimořádně vzácné.

Asi jste poznali, že z mého pohledu není zajímavá každá louže, ale pouze ty, které umožňují výskyt alespoň drobných bezobratlých – korýšů a vířníků. Aby se mohli dostatečně namnožit, musí louže vydržet alespoň několik týdnů, výhodou je opakovaný výskyt louže na stejném místě po více let. Nesmí být v místě, které se po každém větším dešti dokonale vypláchne. Dobré louže se poznají zpravidla na první pohled i v případě, že jsou po dešti jen krátce naplněné vodou, a tedy ještě pusté. Nebudu rozvádět jak, musí se to „odkoukat“.

Možná čekáte, že když prohlížím louže skoro celý život, popíšu jejich klasifikaci, strukturu, zákonitosti významných dějů a doplním to relevantní literaturou. Ani nápad! Louže přece nikdo nestuduje. I já je pouze využívám. Není to důsledkem bezvýznamnosti každé jednotlivé louže, ale spíše neúměrnými metodickými obtížemi studia něčeho, co zmizí, než svou práci dokončíme. Taky to po nás nikdo nemůže zopakovat, takže vlastně vědecké poznání je principiálně nemožné, nebo je možné jen v podobě abstraktních statistických charakteristik.

I poměrně malý odebraný vzorek vody nebo živých organismů louži významně pozmění. Než dokončíme měření nějakého parametru (například pH, teploty, koncentrace kyslíku), už to není pravda, protože se hodnota mezitím změnila. Ani náhodou se nedají předpokládat stejné nebo skoro stejné vlastnosti vody v celém objemu a v delším časovém měřítku. U hladiny může být například prakticky stoprocentní nasycení kyslíkem a v hloubce několika centimetrů je již sediment prakticky bez kyslíku. Jednotlivé živé organismy jsou rozmístěny krajně nerovnoměrně. V klidné vodě můžete vidět každou jednotlivou larvu jepice nebo pakomára lezoucí po povrchu bahna. Když ale přijdete k louži blíž, naskáčou do ní postrašené kuňky nebo zelení skokani a vodu zcela zkalí. A co je pravda? Čistá voda předtím, nebo zakalená nyní? Určitě by pomohly senzory kontinuálně měřící alespoň některé vlastnosti vody, to dnes není problém. A možná až se začne ve velkém používat elektronický prach a ten se bude v loužích topit, budeme o nich mít informací nadbytek a pohodlně je na počítači v suchu a v teple na druhé straně zeměkoule někdo utřídí. Ale i když se mu to nakrásně podaří, k čemu to bude, kdo ho bude citovat?

Mimořádně velká louže na poli u Panenského Týnce vznikla po špatném odvodnění při stavbě nové silnice. Rozmnožovalo se v ní více druhů obojživelníků, například bohatá populace rosničky zelené dříve tu nepozorovaná. Oblíbili si ji rovněž bahňáci a další druhy vodních ptáků.Snímek Ivo Přikryl

Obecně můžeme u louží předpokládat stejné děje a zákonitosti jako u velkých jezer, jen všechno probíhá mnohem rychleji. Typická louže se naplní dešťovou vodou, která přitekla po povrchu z nejbližšího okolí. Je tedy plná prakticky destilované vody s minimem rozpuštěných solí i živin. To nejsou dobré podmínky pro bohaté oživení. Ve skutečnosti jsou však v létě louže plné života. Nízký vodní sloupec je totiž v přímém kontaktu s půdou, ze které se rychle uvolní dostatek potřebných minerálních solí i organických látek. A stůl je prostřen pro bohatý zástup strávníků.

Máme-li někde možnost pozorovat osud nově vzniklých louží na holé zemi, vidíme, jak rychle se eutrofizují, to znamená obohacují živinami neboli stávají se úživnějšími. Taková louže je dokonalá past na organické látky a živiny v nich obsažené. Když okolí vyschne a zafouká vítr, zvedne prachové částice, suché úlomky rostlin, ochmýřená semena i jiné organické částice, které pak mohou letět kilometry daleko. Obvykle se však pohybují spíše v přískocích způsobených jednotlivými nárazy větru. A když při tom padnou na hladinu louže nebo na mokré bahno, zvlhnou a dál již s větrem nepokračují. Tento pohyb je jednostranný, z louže vítr skoro nic neodfoukne. Když se cyklus naplnění louže a jejího vyschnutí několikrát zopakuje, vytvoří se na dně několikacentimetrová vrstvička organického bahýnka, které je i po vyschnutí dobře poznatelné. Živočichové v louži toto bahýnko usilovně promíchávají a zúrodňují svými uhynulými těly. V bahně přežívají jejich vajíčka a jiná trvalá stadia. S každým dalším naplněním louže tak její oživení probíhá rychleji. Když louže vysychá, rychle roste koncentrace rozpuštěných solí, protože ty se nevypařují. Loužové organismy tak v krátké době přecházejí z téměř destilované dešťové vody do vody docela slušně zasolené.

Takových rychlých změn je víc. Nejnápadnější je to u teploty. Mělká voda se vlivem slunečního záření rychle ohřívá a po setmění stejně rychle chladne. Dvacetistupňové rozdíly během dne nejsou nic zvláštního. Zaznamenal jsem například jednoho květnového dne odpoledne teplotu 21 °C v mělké louži na rašeliništi v Krušných horách, která byla ráno ještě zamrzlá. Přitom se v ní pár drobných živočichů spokojeně pohybovalo. Podobně se mění i reakce vody. Dešťová voda mívá pH kolem 4. V úživnější louži se pH díky fotosyntéze během několika dnů snadno zvedne i na víc než 9. Živé organismy v loužích se tedy musí vyrovnat s mnohem většími a rychlejšími změnami, než je obvyklé v jiných typech vod. Dost to nabourává běžné údaje o ekologických valencích (tzn. rozpětí určitého faktoru, v němž daný druh přežívá) uváděné v učebnicích. Ani práce vyvozující významné závěry z třicetiprocentních rozdílů v koncentraci některých solí na vás potom neudělají velký dojem.

Existence louže je obvykle výsledek dynamické rovnováhy mezi srážkami a odparem. Zaprší, louže se naplní vodou. Přestane pršet, převáží odpar, louže mizí. Pokud včas znova zaprší, trvání louže se může prodloužit. To je samozřejmost, o které by se ani nemuselo psát, ale celkem podstatně ovlivňuje výskyt druhů adaptovaných na periodické vody. Například v Tanzanii prší docela často i v období sucha, ale louže během jediného dne vyschnou. V chladných severských zemích nemusí mnoho pršet, a louže existují téměř nepřetržitě, takže jejich obyvatelé žádné adaptace na přežívání sucha nepotřebují. V mírném pásmu je to vyváženo. Část louží existuje dost dlouho, aby tito živočichové vyrostli z vajíček a nová nakladli. Následné vyschnutí jim zabezpečuje selekční výhody oproti druhům ze stálých vod, které se do louží dostávají jen náhodně.

Plnění a vysychání louží se však významně podílí i na transformaci sluneční energie. Tam, kde je krajina zejména lidskou zásluhou dobře odvodněna, je v povrchových vrstvách půdy málo vody a naprostá většina dopadajícího slunečního záření se vyzáří zpět v podobě záření s jinou vlnovou délkou. Tam, kde dešťová voda odtéká pomaleji, a louže jsou toho dokladem, se většina slunečního záření použije na její ohřátí a odpar. Vodní páry mohou o kus dál kondenzovat (mlha, rosa, jinovatka), a tak umožňují rozptyl sluneční energie v prostoru i čase a vytvářejí příjemnější klima s menšími teplotními rozdíly.

V hlubších loužích vystavených větru můžeme pozorovat jevy abraze (přemísťování materiálu ze břehů na dno nádrže, dokud nevznikne stabilní sklon) a ty jsou velmi rychlé. Očekávali bychom, že louže mohou mít nejroztodivnější tvary. V hrubých rysech a při vysokém stavu vody snad. Jejich okraje jsou ale obdivuhodně podobné a málo členité. Louže se rychle vyvíjejí do stabilního tvaru.

Louže mohou být na docela pestrých podkladech a různých místech, což potom ovlivňuje podmínky v nich. Pomiňme klasické louže po dešti na asfaltové silnici nebo dlážděném chodníku, nebo dokonce ve vyjetých kolejích na dálnici – to bychom se dostali k úplně jiným pohledům na louže, určitě také zajímavým (na loužích plavou i auta!). Louže na zoraných polích mají existenci vymezenou jedinou vegetační sezonou. Přesto v příhodných podmínkách hostí velmi zajímavá společenstva vodních organismů. Zato louže na polních nebo lesních cestách mohou přetrvávat řadu let a můžeme k nim chodit opakovaně sbírat stejné druhy živočichů. Hodně louží je koncentrováno v příkopech podél cest. V řidčeji zalidněných zemích patří k nejčastěji uváděným lokalitám nálezů vodních organismů.

Snůška ropuchy krátkonohé s vajíčky uspořádanými do dlouhých provazců. Ropucha krátkonohá se rozmnožuje prakticky jen v mělkých loužích. V současnosti její populace na území ČR silně klesá, jde o kriticky ohrožený druh.Snímek Ivo Přikryl

Louže (šlenky) na rašeliništích jsou poměrně trvalé, ale jejich podmínky patří k nejproměnlivějším (teplota, kyslík, huminové látky). Přestože leží na vysoké vrstvě organické hmoty, mají kvůli kyselé vodě jen velmi málo přístupných živin. Jim blízké jsou louže, které se pravidelně objevují ve vlhkých olšinách na okrajích rybníků. Jejich prostředí je však mnohem vyrovnanější: teplota kolísá jen velmi málo, lehce rozložitelných organických látek i živin je nadbytek, kyslíku trvalý nedostatek.

Zcela odlišné podmínky mají louže na skalách. V těch se živiny hromadí podstatně pomaleji, s kyslíkem problémy nemají, ale bohatě jsou oživeny jen výjimečně. Naproti tomu louže na skaliskách ostřikovaných mořským příbojem nebo obnažených při odlivu jsou malá akvária, jako stvořená pro pozorování vodních organismů, a životem přímo kypí. Na bahnitých plochách si louže záměrně budují a udržují i někteří živočichové. Příkladem mohou být kaliště divokých prasat. Bahnité dno některých moří bývá při odlivu poseto drobnými loužemi, které si budují krabi nebo rybky.

Popsat podrobněji živé organismy z louží při jejich pestrosti by tento příspěvek neúměrně protahovalo, ale ošidit by se taky neměly. Podívejme se alespoň na typické české nebo moravské louže, na které můžeme narazit při procházce za městem. Když se louže zaplní po dešti vodou, nejprve v nich skoro nic nevidíme. Už druhý den se ale objeví klešťanky a potápníci, kteří odněkud přiletěli, často i bruslařky na hladině. Během několika následujících dnů se voda začne hemžit typickými loužovými živočichy.

Nápadné jsou lasturnatky, malí korýškové měřící jeden až dva milimetry se dvěma pevnými lasturami, kteří dokážou dobře přežít ve vlhkém i vyschlém bahně. Spíše než samotného živočicha vidíme v kalné louži souvislou stopu čistší vody, kterou za sebou nechává plovoucí zvířátko. V některých loužích poskakují mnohem početnější perloočky rodů Moina nebo Daphnia, které jsou však méně nápadné, a proto musíme louži prohlížet pozorněji. Všudypřítomná je i další skupina korýšků – buchanky. Z nich si všimneme obvykle jen poskakující dospělé samičky se dvěma vaječnými vaky.

Postupně dorostou do centimetrové velikosti larvy vodního hmyzu – pakomárů, komárů a jepic – nebo se objeví ještě větší dravé larvy šidélek, šídel a potápníků. Z jara můžeme najít žabí pulce nebo larvy čolků a také dospělé čolky a kuňky, koncem léta spíše mladé zelené skokany. V moravských nížinách nebo v Polabí narazíme s trochou štěstí i na typické korýše periodických vod – škeblovky, žábronožky nebo listonohy. V tom případě však můžeme skončit s procházkou u louže, kterou vydržíme dlouho pozorovat.

Těžká technika používaná při terénních úpravách, těžbě dřeva ap. zanechává za sebou hluboké koleje. Louže v takových místech opakovaně vznikají řadu let a jsou dobrým biotopem pro mnoho organismů z různých taxonomických skupin.Snímek Ivo Přikryl

Ve vodě je samozřejmě i spousta drobných, pouhým okem neviditelných organismů, jako jsou sinice a řasy, nálevníci, měňavky a vířníci. Sinice dokážou porůst souvisle celé dno, takže po vyschnutí bývá suché bahno pokryté jejich papírovitým namodralým povlakem. Po čase začne louže zarůstat vyššími vodními nebo vlhkomilnými rostlinami, jako jsou žabník, psárka, sítiny, ostřice či vysoký orobinec. Ty přežívají i vyschnutí a po novém zaplavení se rychle rozrůstají, až louži celou zarostou. Ta pak zestárne a změní se její druhové spektrum, pro typické korýše periodických vod je však taková louže nevhodná.

Louže v záplavových územích řek jsou druhově pestřejší. Přibudou v nich vznášivky, plži, žížalice, pijavky, další skupiny hmyzu a korýšů. Můžeme v nich najít i rybí plůdek nebo třeba dospělé piskoře. To už jsme ale na přechodu k tůním.

Louže je i vodou naplněný výkop v místě s vysokou hladinou spodní vody. Kdybychom ji podrobněji sledovali a použili při tom mikroskop, zjistili bychom, že převážná většina jejího společenstva pochází z půdy: sinice, mikroskopické řasy, bičíkovci, měňavky, krytenky, nálevníci, hlístice, vířníci, želvušky, plazivky i drobné buchanky. Zpočátku nemají konkurenci obvyklých loužových korýšů – lasturnatek a perlooček –, takže se slušně rozmnoží. Můžeme tu objevit i druhy považované za dosti vzácné. Zřetelný je zvýšený výskyt slanomilných druhů. Vodní hmyz se ovšem objeví stejně rychle jako v běžných loužích.

Během těžby vznikají na dně povrchových lomů nádrže, které mají charakter jezírek dlouhodobě zaplněných vodou. V tomto případě jde ale stále ještě o louži, byť po deštích mimořádně zvětšenou – těžba kaolínu v Kaznějově.Snímek Ivo Přikryl

Na závěr si položme otázku, zda můžeme některé krajiny nazvat „loužové“, podobně jako známe krajiny jezerní a říční. Nezní to moc honosně a v praxi se to určitě neuchytí. Rozdíly v množství louží na různých územích jsou ale velmi významné. Snad každého napadnou pouště, kde louže rozumný člověk hledat nebude. Ani hory a pahorkatiny na ně moc bohaté nejsou. Zato v rovinách vznikají louže velmi snadno a nejrůznějšími mechanismy. To by mohly být pravé loužové krajiny. Kdyby…

V současnosti už běží proces eliminující podmínky pro vznik louží. Lesní a polní cesty se zpevňují, pole se obdělávají s větší přesností a snižuje se tlak zemědělských strojů na půdu. Na zpevněných plochách se nahrazuje asfalt a beton dlažbou umožňující zasakování vody, zpevněné plochy jsou stále odolnější a rovnější. Louže nevymizí, ale to nejlepší už zřejmě mají za sebou.

Text je součástí monografie „Voda ve vesmíru, na Zemi, v životě a v kultuře“, Radioservis, 2011