Voda virtuální, přesto skutečná

Kolik virtuální vody je obsaženo v potravinách a výrobcích, které kupujete? A jaká je vaše vodní stopa? Napadlo vás někdy, že spotřebováváte nejen vodu, která teče z vašeho kohoutku, ale zprostředkovaně i tu z jiných světadílů? V době, kdy přibývá oblastí s nedostatkem vody a roste riziko konfliktů kvůli vodním zdrojům, je třeba si takové otázky klást.

Víme, jak hospodaříme s vodou? Jednoduchá odpověď zní: víme a nevíme. Téměř každá domácnost (nebo alespoň dům) má již vodoměr, na vesnici je možno podívat se na výšku hladiny ve studni a pravděpodobně každý má alespoň hrubou představu, že za den vypije cca 1,5 l vody a v dalším užití spotřebuje ještě několik desítek litrů. Kolik je však celková spotřeba (tedy nejen domácností, ale i hospodářských sektorů)? Jak je tato spotřeba dělena mezi povrchovou, podzemní a půdní vodu? Nepřevyšuje spotřeba zásoby? Odpovědi na podobné otázky budou většině dospělé populace (a to i té vzdělané) neznámé. Nemluvě o problematice možných dopadů neudržitelného využívání vodních zdrojů.

Svět má vody dost a to může vest k domnění, že s ní není potřeba nakládat udržitelným způsobem. V globálním hydrologickém cyklu je ročně k dispozici ve formě tzv. stabilního ročního odtoku asi 40 000 km³ sladké vody, tedy několikrát více, než kolik si jí přivlastňuje současná sedmimiliardová populace. Většina z tohoto množství však není pro lidskou potřebu dostupná – z množství, které koloběhem vody za rok projde, máme možnost kontrolovat zhruba 30 %, jelikož největší podíl odteče z pevniny v podobě přívalových vod.

S lepšími technologiemi bychom snad mohli být během 20-30 let schopni získat dalších 10 % vody navíc, populace by však měla tou dobou vzrůst o 30-35 %. I kdyby se to díky technologickému pokroku a stavbě přehrad podařilo, nutně by došlo k narušení služeb poskytovaných vodními ekosystémy (zdecimování rybích populací s pravděpodobnou řetězovou reakcí narušení ostatních ekosystémových služeb a poklesu biodiverzity).

Vodní krize

V určitých částech světa je voda čím dál vzácnější. Navíc se obě její základní role – nezastupitelná podmínka života (terminologicky správně: regulační a životodárná služba) a ekonomické funkce (zásobovací a kulturní služba) – stále častěji dostávají vzájemně do konfliktu. Krize vodních zdrojů ještě neplní titulky novin tak spolehlivě jako aféry politiků nebo fotbal (i když heslo „water crisis“ vygeneruje na Googlu přes 800 tisíc odkazů a „vodní krize“ přes 5 tisíc odkazů) – má totiž zatím spíše regionální rozsah, týká se hlavně rozvojových států a i tam trápí především nejchudší vrstvy. I při naplnění jen středního odhadu růstu populace se však uspokojení poptávky po vodních zdrojích stane společně s ochranou jejich ekologických funkcí klíčovou otázkou jednadvacátého století.

Mnoho důkazů o tom, že v některých regionech lidé překročili hranice udržitelného využívání vodních zdrojů, můžeme najít již dnes. Nejzřetelnějším ukazatelem je permanentní přetěžování zdrojů podzemní vody, zejména v okolí měst a v zemědělských oblastech. S tímto problémem se potýká například Čína, Kalifornie, Indie nebo severní Afrika. Dochází k tomu ovšem i v Evropě – typickým příkladem je Španělsko. Většina zemí na Blízkém východě a na severu Afriky trpí akutním nedostatkem vody, stejně tak Mexiko, Pákistán, Jihoafrická republika, velké části Činy a Indie. Většina sladké vody se v těchto oblastech využívá k zemědělským závlahám.

Pitná voda není zdaleka všude ve světě samozřejmým zdrojem. Na snímku dvouletý Ismael Adam ze severního Dárfúru.OSN

I v ČR, která patří mezi země s relativním dostatkem vody (prakticky všechny její významnější toky však odvádějí vodu na území sousedních států, a proto je ČR zcela závislá na atmosférických srážkách), nyní ministerstvo životního prostředí uvažuje o zvýšení poplatku za čerpání podzemní vody, smyslem čehož není vylepšení státního rozpočtu, ale motivace obcí a podniků k napojení na vodovody a nádrže.  Řada současných výzkumů ukazuje, že vody bude ubývat a ve střední Evropě můžeme pocítit její výraznější nedostatek už okolo roku 2050.

V souvislosti s růstem populace a jejích nároků na dostupnost vody v příštích desetiletích bude lidstvo čelit třem hlavním problémům a výzvám: základní otázkou bude zajištění bezpečných dodávek pitné vody (a potravin), zachování zdravých vodních ekosystémů a zajištění adekvátních dodávek jejich služeb a řešení možných konfliktů kvůli přístupu ke zdrojům vody z mezinárodních povodí (přibližně 260 světových říčních toků protéká dvěma a více zeměmi a mnoho zemí je zcela závislých na vodě přitékající z teritoria jiného státu).

Již dnes jsme svědky toho, že se oblasti vodního stresu – tedy oblasti, kde je k dispozici méně než 1700 m³ vody na osobu za rok – neustále rozšiřují. Odhaduje se, že do roku 2025 by se populace žijící v oblastech s mírným až vážným vodním stresem měla oproti roku 1995 ztrojnásobit a dosáhnout velikosti 5,5 miliardy lidí. Kromě fyzického nedostatku vody je lidstvo vystaveno také tzv. ekonomickému vodnímu nedostatku – téměř čtvrtina lidstva na Zemi (okolo 1,6 miliardy lidí) žije v oblastech s neexistující infrastrukturou nutnou pro získávání vody z řek a podzemních zásobníků.

Dostupnost vody na osobu a rok.UNEP

Nedostatek vody se zatím nezdá tak palčivý – není totiž pociťován všemi. I některé bohaté státy se nacházejí v oblastech zranitelných nebo i mírného vodního stresu, eventuální nedostatek vody však dokážou kompenzovat moderními technologiemi a fungující infrastrukturou. Navíc tyto země často svoji potřebu vody uspokojují dovozem tzv. virtuální vody (viz níže).

Vodní stopa a virtuální voda

Abychom se s těmito novými výzvami dokázali vypořádat, potřebujeme adekvátní informace. Klasické ukazatele, jako je „spotřeba vody“ nebo „odběr podzemních/povrchových vod“, jsou důležité, ale mohou být i zavádějící. Potřebujeme je doplnit ukazateli poskytujícími komplexnější informace, s jejichž pomocí budeme moci identifikovat hlavní příčiny i dopady neuspokojivého stavu vodních ekosystémů a jejich řízení. Tyto ukazatele by měly zohlednit mj. specifické místní podmínky, zemědělské postupy, celý životní cyklus výrobků, mezinárodní obchod a další faktory.

Takovým ukazatelem může být např. vodní stopa (water footprint), kterou A. Y. Hoekstra poprvé představil v roce 2002. V jejím základu stojí koncept tzv. „virtuální vody“ J. A. Allana, který se inspiroval výzkumy izraelských vědců již v 80. letech minulého století. Ti poukázali na nesmyslnost exportování plodin náročných na vodu z Izraele, který se permanentně potýká s nedostatkem sladkovodních zdrojů.

Koncept virtuální vody vychází z toho, že některé světové oblasti mají dostatečné zásoby sladké vody, zatímco jiné mají tyto zdroje omezené. Při optimalizaci využívání sladkovodních zdrojů  v globálním měřítku by se státy s omezenými vodními zdroji měly zaměřit na vývoz produktů nenáročných na vodu, a naopak dovážet výrobky náročné. Měly by tedy dovážet virtuální vodu. Státy bohaté na vodní zdroje by naopak využívaly své komparativní výhody a vyvážely by produkty náročné na vodu. Fungující trh s virtuální vodou by tedy mohl být jednou z možností, jak efektivněji alokovat sladkovodní zdroje v celosvětovém měřítku a omezit tak tlaky, jež jsou na ně vyvíjeny.

Indikátor vodní stopa se začíná prosazovat v oblasti udržitelné vodní politiky, navíc je srozumitelný i pro veřejnost. Nicméně za výsledným číslem (např. 140 l virtuální vody nutné pro produkci jednoho šálku kávy) je poměrně složitý koncept a řada předpokladů.

Virtuální voda (virtual water) je objem vody potřebný k produkci výrobku nebo služby – jedná se o veškerou vodu použitou v různých fázích výrobního cyklu. Název „virtuální“ poukazuje na skutečnost, že většina z celkového objemu použité vody není v samotném výrobku obsažena, naopak skutečný obsah vody ve výrobku je většinou v porovnání s virtuální vodou zcela zanedbatelný.

Problémy s nedostatkem a s nevyhovující kvalitou vody se netýkají jen zemí třetího světa.Scott Bauer/US Department of Agriculture

Zelená, modrá a šedá voda

Koncept virtuální vody není zcela usazen a v literatuře lze nalézt terminologické i konceptuální odlišnosti. Podle hlavního autora konceptu virtuální vody může být srážková voda, která spadne na území, rozdělena na zelenou a modrou vodu. Toto dělení souvisí s poskytováním ekosystémových služeb.

Zelená voda (green water) je definována jako ta část srážek, která se dostává zpět do atmosféry evapotranspirací: zahrnuje jak půdní vláhu, která se vypaří z půdy neporostlé vegetací (evaporace), tak i vodu použitou rostlinami, která je odpařena i vydýchána listy (transpirace). Zelená voda je jediným zdrojem zemědělství plně závislého na vodních srážkách.

Modrá voda (blue water) představuje objem povrchové a podzemí vody, která se spotřebuje v průběhu výrobního cyklu produktu nebo služby. V případě rostlinné produkce je to tedy voda použitá na zavlažování ze zavlažovacích kanálů, nádrží, rybníků nebo podzemních zásobníků.

Vodní stopa (water footprint) výrobku (zemědělské nebo průmyslové produkce) nebo služby obsahuje celkem tři složky, tři „různobarevné“ vody: zelenou, modrou a šedou. Zatímco v minulosti byla pozornost zaměřena především na otázku nedostatku modré vody pro závlahové zemědělství, v současné době se studie zabývají více vodou zelenou, která podmiňuje všechny rozhodující funkce všech ekosystémů.

Důležitá je však i třetí složka  – šedá voda (grey water). To je voda znečištěná v průběhu výrobního procesu, která je definována jako objem vody potřebný k rozředění vypouštěného znečištění do přírodních vod tak, aby výsledná koncentrace zůstala pod zákonnými limity v daném místě.

Podle organizace WHO je kontaminovaná voda celosvětově příčinou pěti milionů úmrtí ročně.OSN

Vodní stopa je tedy celkový objem sladké vody potřebný k produkci zboží a služeb, které jsou spotřebovány danou společenskou jednotkou. Podle měřítka lze rozlišit vodní stopu jednotlivce, domácnosti, města, celého regionu či státu. Protože ale ne všechno spotřebované zboží bylo vyrobeno v dané oblasti, skládá se vodní stopa ze dvou částí: ze spotřeby domácích vodních zdrojů a ze zdrojů za hranicemi dané oblasti.

Vodní stopa – podobně jako další stopy (tj. ekologická, uhlíková, materiálová, dusíková či územní) – tak agregovaným způsobem vyjadřuje antropogenní zátěže prostředí z pohledu užití různých přírodních zdrojů. Do svého reportingu jí zařadily takové firmy jako  Unilever, Coca-Cola, Bayer a další.

Důležité jsou dopady (spotřeby vody)

Je zřejmé, že vodní stopa má řadu výhod – metodologických i komunikačních. Je však nutno správně interpretovat výsledky, protože automaticky neplatí, že produkt s větší vodní stopou působí větší zátěž prostředí než produkt se stopou menší. To záleží na mnoha okolnostech a podmínkách, které sama vodní stopa nepostihuje. Jedná se zejména o hydrologické poměry ve sledovaných oblastech, tedy v místech výroby a spotřeby analyzovaných výrobků či služeb.

Aby cílový uživatel vodní stopy – tj. politik či laická veřejnost – nemusel indikátor analyzovat společně s řadou dalších vodohospodářských údajů, a aby výsledky byly intuitivně pochopitelné (menší stopa je lepší než větší stopa), Riddout a Pfister upravili metodiku zapracováním faktorů charakterizujících vodní stres oblasti, odkud se voda využívá. Porovnali pak vodní stopu dvou produktů vyráběných a konzumovaných v Austrálii: rajčatové omáčky a arašídových bonbónů M&M. Vodní stopa jednoho balení omáčky byla 202 l, jeden pytlík bonbónů měl stopu 1153 l.

Z těchto údajů však nelze zjistit, který produkt by měl vyvolat větší starost environmentalistů či vodohospodářů. Zatímco u omáčky převažovala modrá voda na zavlažování importovaných rajčat (tato voda mohla být v suché Kalifornii využita efektivněji, na jiné účely), kakaové boby potřebné pro bonbóny jsou náročné na vodu zelenou (pěstují se ale v tropických oblastech bohatých na srážky). Vodní stopa upravená faktorem vodního stresu (tzv. water stress-weighted footprint) dala proto výsledky významně jiné: omáčka – 141 l, bonbóny – pouhých 13 l.  A protože zde již platí úměra „menší stopa = menší zátěž“, kečup by bylo lepší příště vyrábět z domácích než z kalifornských ¹⁾ rajčat.

Vodní stopa přispívá ke znalostem o celkových nárocích společnosti na vodní zdroje. Navazuje na výpočty a odhady tzv. lidského přivlastňování vodních zdrojů. Podle dnes již klasické studie uveřejněné v Science lidé využívají („přivlastňují si“) asi 26 % celkové terestrické evapotranspirace a 54 % územně a časově dostupného odtoku. Předpokládá se, že tyto míry se mohou – v návaznosti na globální změny a zvýšené nároky na vodu – ještě dále zvětšovat.

Vodní stopa také upozorňuje na to, že člověk není jediným uživatelem vodních zdrojů na planetě. A že je nutno tyto skutečnosti brát do úvahy nejen při zalévání vlastní zahrádky, ale především při tvorbě vodní politiky. Kupříkladu EU-28  je čistý dovozce virtuální vody.To znamená, že do velké míry externalizovala svou spotřebu vody, aniž by se příliš zabývala tím, jak dovážené zboží přispívá k drancování či znečišťování vodních zdrojů v zahraničí. Proto je třeba, aby každý začal u sebe – šetřil vodou a pro zajímavost si třeba spočítal vlastní vodní stopu ²⁾.