I PITNÁ VODA MŮŽE ŠKODIT
| 28. 8. 2014Co do hmotnosti je dospělý člověk ze dvou třetin voda. Kdybychom to však vzali na počet molekul, pak jsme „skoro samá voda“, protože přes 99,5 % z ceqlkového počtu molekul v lidském těle připadá právě na molekuly H2O. Toto vnitřní vodní prostředí musíme neustále doplňovat, abychom žili. Kvalitu našeho žití přitom zdroj určitého typu pitné vody může ovlivnit velmi zásadně.
Člověk denně vyloučí asi 2,5 litru vody – z toho asi 1500 mililitrů močí, 100 mililitrů stolicí, 400 mililitrů dýcháním a 500 mililitrů kůží. Jsou to samozřejmě čísla průměrná a odchylky, především směrem nahoru, jsou normální a například u sportovců nebo u lidí pracujících v horkém prostředí zcela běžné. Organismus však musí mít vyrovnanou vodní bilanci, a tak aby tyto ztráty uhradil, musí vodu přijímat. Menší část, asi 300 mililitrů za den, jí vznikne endogenně, čili voda se „nově“ vytvoří v těle metabolickou činností.
Vody vázané v potravě denně přijmeme asi 900 mililitrů. To znamená, že zbytek (asi 1300 mililitrů) musíme do těla dodat přímo formou tekutin (čistá voda, nápoje), jejichž základem je pitná voda. Každý den, po celý život. Při průměrné spotřebě dva litry tekutin za den to za sedmdesát let představuje přes padesát tisíc litrů vody. Pro představu: je to plný bazén o rozměrech 5 x 5 x 2 metry a ještě něco navíc. Pitná voda je tedy nejen naše základní poživatina. Je to i vzácná surovina, předmět mnoha oborů lidské činnosti – a ano, dnes je to i zboží.
V oblastech, kde je pitná voda kyselejší a měkčí je vyšší úmrtnost na mozkovou mrtvici než v oblastech s tvrdší vodou.
Vliv pitné vody na zdraví (zdravotní rizika)
Lidé již ve starověku věděli, že mezi vodou a zdravím existuje souvislost – třeba mezi vodou z bažinatých oblastí a výskytem horečky. Bylo to empirické zjištění, které zmiňuje ve svých spisech například již Hippokrates. Trvalo však až do 18.–19. století, než díky rozvoji přírodních věd a pokrokům v chemii, mikrobiologii a epidemiologii mohli být konkrétní původci „vodních nemocí“ poprvé identifikováni.
Známý je příběh londýnského lékaře Johna Snowa, který v roce 1854 dokázal, že epidemie cholery byla způsobena závadnou pitnou vodou, protože v Broad Street onemocněli jen ti lidé, kteří používali vodu z jedné určité studny. Bylo to mnoho let před tím, než Robert Koch v Egyptě objevil a prokázal původce cholery (Vibrio cholerae).
Od těch dob se naše poznání o vztazích mezi kvalitou vody a vznikem určitých chorob mnohonásobně prohloubilo a rozšířilo, a také v praktické oblasti zabezpečení nezávadné pitné vody bylo během 20. století dosaženo neuvěřitelného pokroku. Tento pokrok se však bohužel netýká rovnoměrně celého světa. A tak podle zprávy Světové zdravotnické organizace z roku 2008 žije na naší planetě stále ještě devět set milionů lidí, kteří nemají přístup k nezávadné pitné vodě – a mikrobiologicky znečištěná voda má za následek několik tisíc úmrtí denně.
I když jde především o problém rozvojové části světa, ušetřena není ani Evropa. V roce 2001 zemřelo v Evropě (včetně Turecka, Izraele a zemí bývalého SSSR) v důsledku špatné kvality pitné vody a nedostatečné likvidace a čištění odpadních vod či fekálií třináct a půl tisíce dětí do čtrnácti let. Ale také v České republice a dalších vyspělých zemích je každý rok zaznamenáno několik epidemií z pitné vody, i když naštěstí jen výjimečně končí smrtí. Původci nemocí mohou být u pitné vody povahy biologické, chemické nebo radiologické.
Následující přehled uvádí hlavní zástupce ze všech uvedených oblastí.
Vibrio cholerae je bakterie způsobující choleru, životu nebezpečné onemocnění, které se projevuje těžkými vodnatými až krvavými průjmy. Ročně se ve světě vyskytne asi tři až pět milionů případů cholery a sto dvacet tisíc úmrtí, především v Asii, Africe a Jižní Americe. I v České republice se dodnes každoročně vyskytne několik ojedinělých případů importovaných z exotických zemí.
Salmonella enterica typhi je bakterie způsobující břišní tyfus – nemoc, která ještě před sto lety byla nejčastější příčinou vodních epidemií v průmyslově rozvinutých zemích. Charakteristickým obrazem nemoci je náhlý atak horečky, bolest břicha a hlavy, celková schvácenost, nevolnost a průjmy vedoucí k vážné a život ohrožující dehydrataci nebo k perforaci střeva.
Salmonella typhimurium a další druhy vyvolávají salmonelózy – akutní průjmovitá onemocnění s krátkou inkubační dobou (8–10 hodin). Typické jsou explozivní epidemie, při nichž v rozmezí několika hodin onemocní většina osob vystavených nákaze. Salmonelóza je nemoc, která je v Evropě na vzestupu, i když pitná voda není hlavní cestou přenosu.
Shigella dysenteriae, S. flexneri a S. sonnei jsou bakterie způsobující bacilární úplavici, vážné a vysoce nakažlivé průjmové horečnaté onemocnění charakterizované až krvavými průjmy, k jehož vzniku stačí velmi nízká infekční dávka. I když hlavní cesta přenosu je osobní kontakt („nemoc špinavých rukou“), přenos pitnou vodou je také možný a dobře známý.
Viry hepatitidy A, E a F jsou skupiny virů způsobující zánětlivé onemocnění jater a přenášené fekálně-orální cestou. Vyskytují se po celém světě a také v ČR byly v posledním desetiletí příčinou několika epidemií z pitné vody.
Rotaviry jsou hlavní virovou příčinou těžkých horečnatých průjmů u kojenců a malých dětí v rozvinutých i rozvojových zemích. Byly objeveny teprve na počátku sedmdesátých let minulého století. Vzhledem k obtížné diagnostice se rotavirové infekce dostávají do statistik nejčastěji jako „akutní infekční záněty trávicího traktu bez zjistitelného původce“. Přenos pitnou vodou je možný, ale nevíme, jak je častý; rozhodujícím způsobem přenosu je však osobní kontakt (fekálně-orální cesta).
Cryptosporidium je prvok, jehož odolné vývojové stadium (tzv. oocysta) se poměrně často vyskytuje v povrchových vodách a bez důkladné filtrace může pronikat i do pitné vody, neboť používaná chemická dezinfekce je proti oocystám kryptosporidií zcela neúčinná. Způsobuje průjmovité onemocnění zvané kryptosporidióza a ve Velké Británii i v USA je nejčastější příčinou epidemií z vody jak pitné, tak rekreační. Největší epidemie kryptosporidiózy z pitné vody v moderní historii vodárenství byla zaznamenána v roce 1993 v americkém Milwaukee; onemocnělo při ní na čtyři sta tisíc osob a asi sto osob zemřelo.
Giardia intestinalis neboli lamblie lidská a další druhy giardií jsou prvoci (bičíkovci) s podobnou problematikou jako výše zmíněná kryptosporidia. Nemoc jimi způsobená se nazývá giardióza a má obraz průjmového onemocnění, méně často spojeného s postižením jater.
Legionella je bakterie způsobující legionelózu neboli tzv. legionářskou nemoc, která se vyskytuje buď ve formě těžkého zápalu plic, nebo mírnějšího horečnatého onemocnění (Pontiacká horečka). Byla objevena až v roce 1976 po záhadné epidemii v USA, která postihla účastníky sjezdu legionářů (odtud název) a která měla původ v hotelové klimatizaci masivně kontaminované legionelou. Legionela se vyskytuje běžně ve vodách, ale v teplé vodě nebo klimatizačních jednotkách se může pomnožit do velmi vysokých počtů. Riziko nespočívá ve vypití kontaminované vody, ale ve vdechnutí infikovaného aerosolu (kapének) například při sprchování, ve vířivých koupelích nebo v klimatizovaných prostorách. Všechny z výše uvedených nemocí mohou probíhat pod různým klinickým obrazem – od lehkého průběhu, kdy si organismus poradí sám bez léčby, až po život ohrožující nebo smrtelné onemocnění. Zvláště ohroženi jsou citliví jedinci – malé děti a staré osoby, které při průjmovém onemocnění ztratí více tekutin, než jsou schopny přijmout, a také osoby s poruchami imunity, jako je AIDS, některé druhy rakoviny, choroby krve, léčba potlačující imunitu apod.
Sinice (cyanobakterie) jsou nižší organismy přirozeně se vyskytující v povrchových vodách, které se v důsledku eutrofizace vod mohou zvláště v teplém období nebezpečně pomnožit v nádrži nebo rybníku a vytvořit tzv. vodní květ. Některé druhy mohou produkovat různé toxiny, kterých je známo mnoho. Řada z nich negativně působí na určitý orgán nebo systém v těle (podle toho se nazývají – hepatotoxiny, neurotoxiny, embryotoxiny, imunotoxiny aj.), jiné dráždí převážně kůži, což je nepříjemné zvláště pro koupající se, ale pokud jde o vodárenské nádrže, není vyloučen průnik toxinů i do pitné vody. Zdravotní riziko sinic z pitné vody však není dosud zcela jasné.
Z chemických kontaminant se mohou ve vodě vyskytnout stovky látek. Mezi nejčastější patří:
Dusičnany a dusitany. V množství jednotek mg.l–1 jsou přirozenou součástí vod, ale jejich obsah bývá často zvýšen. Zdravotní riziko s nimi spojené spočívá v tom, že se v zažívacím traktu redukují na toxické dusitany. Ty v žaludku reagují se sekundárními aminy v potravě za vzniku N-nitroso sloučenin, které jsou podezřívány z karcinogenního účinku. Dále reagují v krvi s hemoglobinem za vzniku methemoglobinu, který není schopen přenášet kyslík, čímž vzniká riziko vnitřního (za)dušení, kterému jsou vystaveni především kojenci do tří měsíců věku.
Olovo je jedním z nejčastěji se vyskytujících těžkých kovů. Znečištění zdrojů vody olovem je už dnes vzácné. Přesto se může v pitné vodě vyskytnout ve zvýšeném množství v některých objektech, které mají starou vodovodní přípojku nebo domovní rozvody z olověného potrubí. Je nebezpečné zvláště pro těhotné ženy a malé děti, protože může vést k poškození vyvíjející se nervové tkáně a k narušení inteligence a chování. Zvyšuje rovněž krevní tlak.
Měď se může v pitné vodě vyskytnout ve zvýšené míře pouze v objektech, které mají domovní rozvody z měděného potrubí a jsou zásobovány vodou agresivní vůči mědi. Zvýšené hodnoty mědi mohou způsobit hořkou chuť vody nebo vyvolat bolest hlavy a břicha, zvracení či průjem a celkovou nevolnost. U malých dětí s určitou genetickou predispozicí mohou vysoké dávky mědi vyvolat zvláštní druh cirhózy (poškození jater). Na druhou stranu má určitý obsah mědi pozitivní význam v tom, že brání množení bakterií ve vodě a na stěnách potrubí.
Arzen je prvek, který se v některých oblastech dostává do vody ve zvýšeném množství vymýváním z podloží. O jeho zdravotní nebezpečnosti se v posledních letech objevilo mnoho nových důkazů, takže jeho povolený obsah v pitné vodě byl, podobně jako u olova, zpřísněn. Způsobuje poškození kůže, cév a oběhového systému a zvyšuje riziko některých druhů rakoviny. K největší otravě z pitné vody v dějinách lidstva došlo právě vinou arzenu, a to v Bangladéši, kde byly po roce 1970 vybudovány tisíce vrtaných studní jako náhrada za mikrobiologicky znečištěné mělké studny, ale nepočítalo se s vysokým přirozeným obsahem arzenu v podzemní vodě, který způsobil vážné zdravotní potíže více než milionu obyvatel této země.
Různé způsoby chemické dezinfekce ústí ve vznik různých nežádoucích vedlejších produktů. Vzhledem k tomu, že nejvíce se k dezinfekci vody používá chlor, jsou nejlépe prozkoumány vedlejší produkty chlorování. Z organických látek jsou to především nejznámější trihalomethany a dále například halogenoctové kyseliny, karboxylové kyseliny, aldehydy, acetonitrily, furanony či chlorpikrin. Vystavení těmto dezinfekčním produktům bývá spojováno s vyšším výskytem některých druhů rakoviny. I když většina vedlejších produktů chlorování je v důsledku pokusů na zvířatech nebo buněčných kulturách považována za toxické, popřípadě i mutagenní látky, prokázat přímou spojitost poškozeného zdraví člověka s pitím dezinfikované vody je velmi obtížné, a to jak vzhledem k dlouhé latentní době ve vývoji rakoviny, tak vzhledem k nízkým koncentracím těchto látek v pitné vodě. Podezření na potenciální zdravotní rizika těchto látek iniciovalo výzkumy pomocí epidemiologických studií, které potvrdily vztah k výskytu rakoviny močového měchýře u mužů a negativnímu ovlivnění reprodukčních funkcí u žen (hypotrofie plodu). V porovnání s jinými riziky z životního prostředí je však riziko z vedlejších produktů dezinfekce v pitné vodě poměrně velmi nízké.
Pesticidy představují širokou škálu různých chemických látek určených k hubení nežádoucí vegetace, hmyzu, plísní apod. Vzhledem k různé chemické povaze mezi nimi najdeme látky od vysoce toxických po prakticky netoxické a podle toho je velmi různorodý i jejich účinek na zdraví (poškození jater, ledvin nebo krvetvorby, karcinogenní účinek, narušení hormonálního a reprodukčního systému ad.). Zatímco v počátcích byly pesticidní látky těžko odbouratelné (DDT, heptachlor, lindan), což může přes jejich dlouholetý zákaz představovat dodnes problémy ze starých zátěží, nové generace pesticidů jsou již odbouratelné poměrně rychle.
Chlor se přidává do vody záměrně v takovém množství, aby zbytkový aktivní chlor pomáhal vodu dezinfikovat ještě během distribuce potrubím. V ČR je povolen u spotřebitele obsah nejvýše 0,3 mg volného chloru na litr vody. Přestože v blízkosti vodárny může být často tato hodnota vyšší, jde o koncentrace, které nepředstavují přímé zdravotní riziko. Mohou však nepříznivě ovlivnit chuť a pach vody, u citlivých osob též dráždí pokožku. Nepřímé riziko může spočívat ve vzniku vedlejších produktů chlorování (viz předchozí text).
Fluoridy mohou při zvýšeném obsahu v pitné vodě být příčinou zubní fluorózy (skvrnitosti zubů, která vzniká narušením skloviny), při ještě vyšším obsahu pak způsobují kostní fluorózu, která může mít i podobu vážných deformit kostí.
Sírany jsou významnou součástí přírodních vod, ale vyšší koncentrace zhruba nad 400 mg.l–1 mohou ovlivnit chuť vody a v přítomnosti hořčíku způsobit průjmy zvláště u přechodných spotřebitelů, kteří nejsou na daný zdroj vody adaptováni.
Železo je běžnou součástí přírodních vod, ale jeho obsah v pitné vodě se může zvyšovat také korozí potrubí. Od koncentrace 0,3 mg.l–1 výše může negativně ovlivnit organoleptické (senzorické) kvality vody (má hořkou svíravou chuť, žlutavou barvu, rezavý sediment), barvit prádlo nebo vyvolávat zákal a železité bakterie mohou tvořit usazeniny v potrubí. Koncentrace pod 1 mg.l–1 nejsou podle dosavadních poznatků pro zdraví rizikové. Vyšší koncentrace mohou vyvolávat v tkáních oxidační stres.
Mangan se vyznačuje podobnou problematikou jako železo, též je častý společný výskyt – namísto rezavě však barví hnědočerně. V nízkých koncentracích nepředstavuje zdravotní riziko. Vysoké koncentrace ve vodě jsou podezřívány z vyvolání degenerativních změn nervové soustavy.
Vliv pitné vody na zdraví (zdravotní prospěšnost)
V přírodě se vyskytující voda, ať již podzemní či povrchová, která byla odpradávna používána k pitným účelům, není nikdy chemicky čistá H2O; jsou v ní rozpuštěny plyny, a především minerální a zčásti též organické látky přírodního původu. V závislosti na místních geologických podmínkách nalézáme vody velmi různého složení. Obvyklé hodnoty obsahu rozpuštěných látek u sladkých vod se pohybují v řádu několika set miligramů na litr.
Hlavní funkcí pitné vody je dodávat do těla vodu – tekutinu, díky níž se všechny složky potravy mohou vůbec vstřebávat, přeměňovat se v těle na potřebné a využitelné komponenty, být dopraveny na potřebná místa a po přeměně být zase odvedeny z těla pryč. Tělo si tuto zevně přivedenou tekutinu musí pro své účely určitým způsobem upravit, protože všechny nitrobuněčné i mimobuněčné tekutiny mají svá specifická složení, která jsou udržována na víceméně konstantní úrovni a mění se jen v úzkém rozmezí hodnot. Proto by se mohlo zdát, že nezáleží na minerálovém složení pitné vody, zvláště když člověk přijímá dostatek všech minerálních látek potravou. Ale tak tomu není. Pokud je v pitné vodě minerálních látek celkově příliš málo, nebo naopak příliš mnoho, popřípadě pokud tam některé určité prvky chybějí a je-li taková voda konzumována pravidelně a dlouhodobě, představuje pro spotřebitele určité zdravotní riziko. A platí to samozřejmě i naopak – pitná voda o určitém složení a obsahu některých prvků bude mít na zdraví ochranný, prospěšný účinek.
Vezmeme-li v úvahu celkový obsah rozpuštěných minerálních látek, pak optimum se pohybuje asi v rozmezí 150–400 mg.l–1. Voda s nízkým obsahem minerálních látek (pod 100 mg.l–1) pomáhá vyšším ztrátám některých esenciálních prvků z organismu a může narušit minerálově-vodní hospodářství organismu, někdy vede i k chorobám spojeným s nedostatkem vápníku a hořčíku, o kterých se píše dále. Naopak voda s vyšším obsahem minerálních látek (nad 500 mg.l–1 a zvláště pak nad 1000 mg.l–1) může být rizikovým faktorem pro vznik některých kloubních poruch, močových a ledvinových kamenů, kamenů žlučníku a slinných žláz a vysokého krevního tlaku (v důsledku vyššího obsahu sodíku).
V oblastech, kde je pitná voda kyselejší a měkčí (čili kde má nižší obsah Ca a Mg), je vyšší úmrtnost na mozkovou mrtvici než v oblastech s tvrdší vodou.
Z jednotlivých prvků ve vodě, které přispívají pozitivně k lidskému zdraví, jsou to především vápník a hořčík, což jsou prvky nejlépe prozkoumané, ale také fluoridy a uvažuje se též o dalších esenciálních (tedy pro fungování organismu nezbytných) prvcích. Vápník (Ca) i hořčík (Mg) jsou běžnou přirozenou součástí všech vod a jsou hlavní součástí tvrdosti vody: čím je jejich obsah vyšší, tím je voda tvrdší. Obsah vápníku se obvykle pohybuje od desítek do stovek mg.l–1, obsah hořčíku je nižší, zpravidla jednotky až desítky mg.l–1. Některé minerální vody mohou mít stovky až tisíce mg.l–1 obou prvků.
O zdravotním významu těchto prvků v pitné vodě se uvažovalo již na přelomu 19. a 20. století, ale teprve koncem padesátých let se v Japonsku pomocí epidemiologické studie přišlo na to, že v oblastech, kde je pitná voda kyselejší a měkčí (čili kde má nižší obsah Ca a Mg), je vyšší úmrtnost na mozkovou mrtvici než v oblastech s tvrdší vodou. Od té doby bylo toto zjištění – rozšířené obecně nejenom na cerebrovaskulární (mozkově-cévní), ale především na kardiovaskulární (srdečně-cévní) onemocnění – potvrzeno desítkami různých druhů epidemiologických studií v různých zemích světa (např. v USA, Kanadě, Švédsku, Velké Británii, Francii, Itálii, Rusku, JAR).
V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se zjistilo, že klíčovou roli v ochranném účinku tvrdé vody vůči kardiovaskulárním onemocněním hraje obsah hořčíku, zatímco vápník působí spíše podpůrně. Jiné studie z Kanady, Anglie a Švédska prokázaly, že obsah hořčíku ve vodě koresponduje s obsahem hořčíku v srdečním svalu, a byl objasněn mechanismus, jímž nedostatek hořčíku vede ke stažení cév a srdečním arytmiím, což jsou pravděpodobně hlavní příčiny zvýšené úmrtnosti na akutní infarkt myokardu v oblastech, kde je nízký obsah hořčíku v pitné vodě. Nedávná meta-analýza nejdůležitějších epidemiologických studií potvrdila statisticky významný vztah mezi obsahem hořčíku v pitné vodě a úmrtností na kardiovaskulární onemocnění: u populací zásobovaných vodou s obsahem Mg 2,5 – 8,2 mg.l–1 byla o 25 % vyšší úmrtnost než u populací zásobovaných vodou s obsahem Mg 8,3 – 19,4 mg.l–1.
Existuje několik vysvětlení, jak dvě různě tvrdé vody představující relativně nepatrný rozdíl v podílu na doporučeném denním příjmu hořčíku (3 % oproti 10 %) mohou způsobit 25% rozdíl v úmrtnosti – a to u populací, které rozhodně netrpí podvýživou. Moderní rafinovaná strava v důsledku velkých ztrát při zpracování neobsahuje dostatek hořčíku, a tak ho značná část populace přijímá méně, než je doporučená denní dávka. Lidské tělo dokáže hořčík díky jeho příznivé formě využít z vody lépe (z potravy se vstřebá asi 30 %, zatímco z vody 40 až 60 % Mg); u vápníku je využitelnost z vody srovnatelná s mlékem. Vaření v měkké vodě působí značné ztráty vápníku i hořčíku ze zeleniny, masa nebo obilovin (až 60 %!), při vaření v tvrdé vodě jsou tyto ztráty mnohem nižší, vápníkem z vody mohou být dokonce vařené potraviny obohaceny. A konečně nejnovější hypotéza praví, že voda o nízkém obsahu minerálů je díky nižšímu obsahu hydrogenuhličitanů a nižší pufrovací schopnosti kyselejší a její pravidelný příjem vede k posunu pH vnitřního prostředí organismu do kyselejší oblasti, což má za následek vyšší ztráty vápníku, hořčíku a dalších prvků močí, čili podobně jak bylo dokázáno u acidogenní stravy.
Díky tomu všemu je pitná voda pro člověka důležitým kvalitativním zdrojem těchto esenciálních prvků, zvláště hořčíku. Jak ukazují epidemiologické studie provedené v posledních dvaceti letech, tvrdá voda je ochranným faktorem, resp. měkká voda je rizikovým faktorem nejen vůči kardiovaskulárním nemocem, ale i vůči některým jiným chorobám. Nízký obsah vápníku ve vodě byl spojen s vyšším výskytem některých neurologických poruch ve stáří, vysokého krevního tlaku a zlomenin kostí u dětí. Nízký obsah hořčíku v pitné vodě znamenal zvýšené riziko těhotenských komplikací (tzv. preeklampsií), poruch motorických nervů a rovněž vysokého krevního tlaku. Řada novějších studií z Tchaj-wanu naznačuje, že voda o optimální tvrdosti může být důležitým ochranným faktorem proti vzniku některých druhů nádorů – pro definitivní potvrzení je však třeba více prací z jiných částí světa. Již delší dobu je rovněž znám antitoxický efekt obou prvků, který spočívá v tom, že ve střevě zabraňují vstřebávání a snižují toxický účinek některých rizikových prvků, jako je olovo, kadmium nebo rtuť.
Tvrdá voda váže některé aromatické látky, a tak potrava z ní připravená může mít sníženou senzorickou kvalitu. Ale i velmi měkká voda má pro většinu lidí nepříjemnou chuť, jakoby mýdlovou.
Z uvedeného vyplývá, že tvrdší pitná voda je pro zdraví člověka příznivější než voda měkká, ale neplatí to neomezeně, resp. neplatí čím více, tím lépe. I velmi tvrdá voda (5 mmol.l–1 = > 29 stupňů německých) může být pravděpodobně rizikovým faktorem pro vznik některých chorob, jako je cholelithiáza (žlučové kameny), urolithiáza (močové kameny) nebo artróza, ale protože vysoká tvrdost se obvykle pojí s vyšším obsahem dalších prvků – sodíku, chloridů či síranů, je těžké určit, zda je příčinou vyšší obsah Ca, Mg, či ostatních prvků. Například voda s obsahem hořčíku více než 100–150 mg.l–1 může vyvolat průjem pouze za přítomnosti vyššího množství síranových iontů.
Rovněž je zde na místě zdůraznit, že pitná voda obvyklé tvrdosti není příčinou močových kamenů, jak se mnoho lidí mylně domnívá – naopak se zdá, že určité množství vodního vápníku vzniku některých druhů kamenů brání. Tvrdá voda také váže některé aromatické látky, a tak potrava z ní připravená může mít sníženou senzorickou kvalitu, na hladině čaje nebo kávy se pak tvoří nevzhledný povlak. Velmi tvrdá voda (Ca nad 500 mg.l–1, Mg nad 170 mg.l–1) může mít samotná pro někoho nepříjemnou chuť – na druhou stranu i velmi měkká voda má pro většinu lidí nepříjemnou chuť, jakoby mýdlovou. Určitý obsah Ca i Mg je tedy důležitý pro dobrou chuť vody.
Jestliže oba extrémy (voda velmi měkká i velmi tvrdá) jsou škodlivé, jaké rozmezí těchto prvků ve vodě by mohlo být prospěšné? Na základě dostupných informací lze odhadnout, že pro hořčík je minimum asi 10 mg.l–1 a optimum asi 20 až 30 mg.l–1; pro vápník minimum asi 20 mg.l–1 a optimum asi 40 až 70 mg.l–1; pro celkovou tvrdost optimum asi 2–4 mmol.l–1.
Třetí nejlépe prozkoumanou prospěšnou součástí vody je fluor, resp. fluoridový iont. Když se v první polovině dvacátého století zjistilo, že určitý obsah fluoridů v pitné vodě snižuje výskyt zubního kazu, vedlo to v mnoha zemích k tomu, že pitná voda začala být uměle fluoridována (fluoridy do ní byly záměrně přidávány). I když v některých zemích, jako jsou například USA, Austrálie nebo Velká Británie, se voda fluoriduje dodnes, většina zemí od této praxe v sedmdesátých až devadesátých letech postupně upustila. Začaly se totiž objevovat informace o negativních účincích zvýšeného příjmu fluoridů, stoupal příjem fluoridů z jiných zdrojů (potravin, zubních past), a navíc se to nezdálo ekonomické – vždyť jen asi dvě procenta pitné vody v domácnosti se využijí k pití a vaření. Krom toho se účinek fluoridů může projevit jen v určitém dětském věku, nikoliv u dospělých osob.
V Československu se pitná voda fluoridovala od konce padesátých let do roku 1993, ale jen asi ve třetině vodovodů. I když optimální obsah fluoridů v pitné vodě z hlediska prevence zubního kazu je 0,5–1,0 mg.l–1, u části dětí se již při těchto koncentracích může objevit zubní fluoróza (skvrnitost zubů), která je velmi nepříjemnou kosmetickou vadou, možná i první známkou toxického působení fluoridů. Proto lze za všeobecně bezpečnou a zároveň ochrannou koncentraci považovat asi 0,1–0,3 mg.l–1.
Dalším prospěšným prvkem ve vodě může být jód, který zabraňuje vzniku strumy (poruchy štítné žlázy), a uvažuje se též o dalších prvcích, jako jsou křemík, lithium, zinek, měď, kobalt, molybden, selen nebo vanad, ale i když pitná voda může přispívat několika procenty k celkovému dennímu příjmu těchto prvků a některé minerální vody až několika desítkami procent, dosud chybí jednoznačné vědecké důkazy o tom, že by nízký obsah těchto prvků v pitné vodě byl spojen s výskytem některých chorob, respektive že by nějaká minimální koncentrace ve vodě vzniku těchto chorob předcházela.
Z historického hlediska je zajímavé, že povědomí o důležitosti minerálních látek ve vodě je staré více než tři tisíce let. Nacházíme o tom důkaz ve staroindických Védách, konkrétně v knize Rgvéd, kde jsou vlastnosti dobré pitné vody popisovány následovně: Šítam (studená na dotek), Sučí (čistá), Šivam (blahodárná, musí mít výživovou hodnotu čili nezbytné minerály a stopové prvky), Ištham (čirá), Vimalam lagu Šatkunam (její kyselo-zásaditá rovnováha musí být v normálních mezích).
Přes tuto tradici i moderní vědecké poznatky se bohužel poznání o prospěšných vlastnostech pitné vody dosud téměř nepromítlo do příslušných předpisů a při definici kvality stále převažuje negativní vymezení – voda je pitná, když v ní nejsou vybrané škodlivé látky nebo když jsou přítomny jen v limitovaném množství. Tímto způsobem je však možné o vodě říci maximálně to, že je nezávadná, ale už ne to, zda je skutečně „dobrá“ a zdraví prospívající. Je to výzva do budoucnosti – definovat kvalitu vody spíše pozitivním způsobem.
Hovoříme-li o prospěšném vlivu některých součástí pitné vody a o tom, že existuje určité jejich optimální rozmezí, nemáme tím na mysli žádné léčivé účinky, ale jakési ochranné působení, prevenci proti vzniku některých chorob, protože čím větší je u některé vody odchylka od tohoto optima (ať již směrem nahoru, nebo dolů), tím větší je riziko výskytu těchto chorob v populaci zásobované takovou vodou. Na druhou stranu některé vody s takto „odchylným“ složením, vymykajícím se představám o kvalitní pitné vodě, mohou být díky přítomnosti vybraných prvků pro některé nemocné jedince prospěšné, a jsou-li užívány ve správném množství po vymezenou dobu, budou mít na zdraví rovněž kladný účinek. Zde se však již dostáváme buď přímo do oblasti léčivých vod, nebo některých minerálních vod (dříve nazývaných stolní), které se nacházejí na pomezí mezi vodou pitnou a léčivou, a pak bude záležet jen na množství a délce konzumace, zda se jejich účinek projeví na zdraví kladně, nebo záporně.
Budoucnost pitné vody
Jak se budou lidé chovat ke svému prostředí, k vodě ve volné přírodě, taková bude i kvalita jejich pitné vody, protože sebelepší úprava vody jednou znečištěné neposkytne stoprocentní záruku vody kvalitní, zdraví prospěšné. Naštěstí si to již vyspělá část vodárenské obce uvědomila a stanovila si nelehký cíl: pomocí komplexní ochrany povodí dosáhnout takové čistoty podzemních a povrchových zdrojů vody, aby vyžadovaly jen jednoduchou úpravu s minimem chemických látek, a upravenou, chemicky nedezinfikovanou pitnou vodu rozvádět ke spotřebitelům dobře udržovaným, bezporuchovým potrubím z kvalitních materiálů. A pokud i spotřebitel věnuje odpovídající péči svému domovnímu rozvodu vody, může očekávat produkt naplňující ideál pitné vody: totiž že voda nebude pouze zdravotně nezávadná, neškodící a nebudící odpor, jak ji dnes definuje norma, ale že bude zdraví prospívající a její pití bude požitkem, protože bude příjemné a lahodné chuti. U pitné vody jako základní poživatiny to musí být přirozeným požadavkem – bez ohledu na to, zda pochází z vodovodu, studny nebo lahve.
Text je součástí monografie „Voda ve vesmíru, na Zemi, v životě a v kultuře“, Radioservis, 2011
Další články k tématu
Voda: pozoruhodná molekula, ohrožený zdroj
Voda virtuální, přesto skutečná
Struktura a anomálie vody
Varovné poselství studánek
Obrazem: Ať víte, s kým se koupete
Nebezpečné vodní květy
O čem mlčí ryby
Když se rozpouští elektron
Kdo chce žít v loužích, musí žít rychle
Cesty k odmoření vod
Hon na bathynellu
Dobrodružství vody ve vesmíru
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
