Antropologie černé a bílé

Kdybychom měli vybrat dvě barvy, jejichž význam se zdá být samozřejmý, nejspíš bychom sáhli po černé a bílé. Bílá je čistota, nevinnost, světlo a život. Černá smutek, smrt, noc a nebezpečí. Stačí se však vydat za hranice vlastní kulturní zkušenosti a tato zdánlivá samozřejmost se začne rozpadat.

Někde se zemřelí oplakávají v černém, jinde v bílém. Bílá může být barvou svatby stejně jako smrti, černá barvou neštěstí, ale také moci, důstojnosti nebo ochrany. Barvy nejsou jen fyzikální vlastností světa. Jsou také součástí kultury.

Rituál uctívání Bohyně velké Matky ve Vietnamu, známý jako Đạo Mẫu. Obřadník se v jeho průběhu obléká do modrého, bílého či červeného roucha, barvy reprezentují různá božstva.

Snímky Martin Soukup

Právě proto se o barvy antropologové dlouhodobě zajímají. Otázka, jak lidé rozdělují barevné spektrum, se může na první pohled zdát okrajová. Ve skutečnosti nás přivádí k jedné z klasických antropologických otázek: Nakolik všichni lidé vnímají svět stejně a nakolik se naopak učíme svět vidět prostřednictvím kultury, tedy i prostřednictvím barev?

Vidíme všichni stejné barvy?

Člověk disponuje biologickým aparátem umožňujícím barevné vidění (viz také článek Jindřicha Brejchy na s. 606). Z toho však zdaleka nevyplývá, že všechny jazyky musejí barevné pole rozdělovat stejně. Přechod mezi jednotlivými vlnovými délkami je plynulý. Příroda sama do spektra nenakreslila čáry, které by oddělovaly modrou od zelené nebo oranžovou od červené. Tyto hranice však nejsou dány jen fyzikou – významnou roli v jejich vymezování a pojmenování hraje také jazyk.

Slavnou studii základních pojmů uskutečnili badatelé Brent Berlin a Paul Kay, výsledky shrnuli v díle Základní pojmy pro barvy s podtitulem Jejich universalita a evoluce (1969). Porovnávali jazyky s různě rozsáhlými soustavami základních pojmenování barev a vyslovili překvapivou hypotézu: barevné kategorie nevznikají zcela libovolně. U systémů s nejmenším počtem základních barevných termínů nacházeli především opozici odpovídající přibližně světlému a tmavému, kterou původně popisovali jako bílou a černou. S rozšiřováním systému získává zvláštní postavení červená a postupně další barevné kategorie přibývají ve víceméně univerzálním prostředí (viz také Vesmír 98, 83, 2019/2).

Původní model byl později kritizován, zpřesňován a znovu testován. Debata, kterou Berlin a Kay vyvolali, však měla zásadní význam. Ukázala, že spor nelze jednoduše rozhodnout ve prospěch přírody nebo kultury. Lidské vnímání má biologické předpoklady, ale jazyky a kultury zkušenost barev různými způsoby třídí, pojmenovávají a používají. Černá a bílá přitom stojí na mimořádně zajímavém rozhraní. Nejde totiž pouze o barvy v úzkém smyslu. Opozice tmavého a světlého může být spojována s elementární lidskou zkušeností dne a noci, viditelnosti a neviditelnosti, přítomnosti a nepřítomnosti.