Černá ovce, bílá vrána

Jmenuji se Černý. Jan Černý. A nejsem sám. V České republice je nás Černých přes sedmnáct tisíc. Když jsem se jako malý kluk ptal tatínka, proč jsme vlastně Černí, dostal jsem odpověď hodnou zkušeného tvůrce rodokmenů. Příjmení prý dostávali lidé podle toho, čím se lišili od ostatních, a Černí mohli být ti s tmavšími vlasy nebo pletí. A když Josef II. potřeboval mít ve svých poddaných pořádek – mimo jiné kvůli daním a vojenské službě –, stala se roku 1786 dosavadní příjmí povinnými a dědičnými příjmeními. Tak jsme se stali Černými – a skutečně se dobře opalujeme.

Kresba Ivan Steiger

Za své příjmení jsem byl vždycky docela rád. Připadalo mi nějak rebelštější než Bílý – čímž se nechci nijak dotknout Michala Bílého, s nímž jsme kdysi sdíleli chatku na letním odborném soustředění v Běstvině. Dokonce i třídní označení „Černoušek“ mi tehdy připadalo docela milé. Dnes by asi bylo považováno za nekorektní označení s rasovým podtónem, tenkrát – hrůza hrůzoucí, už před čtyřiceti lety – nikomu nepatřičné nepřipadalo.

Od té doby se mi dost často stávalo, že jsem byl černá ovce. Někdy možná i bílá vrána. Černé a bílé – tentokrát ovce – využívám také ve výuce. Změny pigmentace totiž patří k nápadným průvodním jevům domestikace a jejich vztah k chování, vývoji neurální lišty a neuroendokrinnímu systému je fascinující oblastí výzkumu. Melanin a excitační neurotransmitery katecholaminové řady začínají svou biosyntetickou cestu u stejné aminokyseliny – tyrosinu. Černá a bílá tak mohou vyprávět překvapivě podstatný příběh o evoluci propojující chování a barvu těla.

Při výuce genetiky se mi pak hodí starozákonní Jákob a jeho dohoda s Lábanem. Jákob si jako mzdu sjednal zvířata skvrnitá, strakatá a tmavá. Lában je ovšem ze stáda odstranil, takže Jákob začínal se zvířaty, u nichž se příslušné znaky navenek neprojevovaly. Z dnešního pohledu se tento příběh nabízí jako lekce o tom, jak se může recesivní fenotyp skrývat v heterozygotech a v dalších generacích se znovu objevit.

Mimochodem, hned na první letošní přednášce z buněčné biologie jsem studentům vyprávěl myslím docela hezkou „černou historku“ o melanizovaných houbách schopných prospívat v prostředí s vysokou úrovní radiace. Experimenty ukázaly, že ionizující záření mění elektronové vlastnosti melaninu a že to za určitých podmínek může být spojeno s rychlejším růstem těchto hub. S trochou básnické licence si tak lze melanin představit jako jakýsi „černý chlorofyl“ – nikoli zachycující fotony viditelného světla, ale interagující s energií ionizujícího záření. Výsledkem by mohla být radiotrofie, další z možných strategií života, jak získat potřebnou energii pro svou existenci. 

A na závěr osobní pocit z časopisu, do něhož píšu tento úvodník. Vesmír totiž není černobílý. Dává prostor všem pomyslným odstínům šedi. Pro nás náročné čtenáře je to jedna z jeho velkých deviz. V době, která nás stále častěji nutí vybírat mezi černou a bílou, připomíná, že svět – a věda obzvlášť – bývá mnohem pestřejší.

Možná je tedy Vesmír sám tak trochu bílou vránou. Kéž mu to vydrží.