Černé nebe nad Budějcema

Havran polní (Corvus frugilegus) je zástupcem čeledi krkavcovitých, což jsou bez nadsázky nejpřizpůsobivější a nejchytřejší pěvci světa. Všechny tyto superlativy nutně ústí v to, že mají krkavcovití neustále co do činění s člověkem, tedy dalším nejpřizpůsobivějším a nejchytřejším zástupcem své skupiny.

Vztah člověka především ke všem černým krkavcovitým byl odpradávna velmi komplikovaný, ale velmi významný. Krkavcovití se vyskytovali v mytologii, zvěstovali zimu, smrt, pohromy, také však hnízdili hned za naším prahem, snažili se přiživovat na našich plodinách, ale jejich přítomnost rovněž mohla za určitých podmínek značit i trochu toho štěstí na obzoru. Zároveň jejich inteligence a schopnost napodobovat lidskou řeč člověka odjakživa fascinuje, a krkavcovití se tak velmi často stávali domácími mazlíčky, ale také erbovními symboly. I dnes se najdou lidé, kteří je obdivují a chtějí se dozvědět něco víc z jejich života. Níže popíšeme několik zajímavostí, které přinesl náš výzkum na havranovi polním v Českých Budějovicích.

1A. Dospělý jedinec krkavce velkého. Od havrana jej odlišuje mohutný zobák s chomáčem peří na vrchní straně. B. Dospělý jedinec havrana polního s lysou kůží na bázi zobáku, prodlouženým peřím na nohách (tzv. kalhotky) a výrazným kovovým leskem.

Snímky Daniel Koch (A) a Jan Čapek (B)

Urbanizace

Fakt, že přímo v centru Českých Budějovic vzniklo několik velkých kolonií havranů, je sám o sobě zajímavý. Havran polní, jak již název napovídá, je primárně ptákem otevřené krajiny, druhotně zemědělské, kde hnízdí v lesících, lužních lesích a stromořadích, a potravu hledá na zemi nejčastěji na polích, pastvinách a na loukách. Před příchodem zemědělství šlo o převážně stepní druh s centrem areálu ve střední Asii a východní Evropě. Šíření zemědělství mu jednoznačně prospělo a stal se typickým ptákem zemědělské krajiny po celé Evropě. V průběhu druhé poloviny 20. století však změny v zemědělské krajině donutily havrana k přesídlení. Začala se objevovat první hnízdiště v lidských sídlech. V okolí Ohře a Labe (Veltrusy, Doksany) existovaly parkové kolonie už před druhou světovou válkou. Alois Mikula dokládá první hnízdění z pražské Hanspaulky v roce 1943. Od té doby se po Československu začaly objevovat městské kolonie i na dalších místech (Polabí, Ostravsko-Opavsko) a zároveň mizely kolonie v přirozeném prostředí lužních lesů.

V jižních Čechách na sebe tento trend také nenechal dlouho čekat. Havrani z Nadějských rybníků a okolí Lužnice se začaly v osmdesátých letech přesouvat do okolí Veselí nad Lužnicí a Tábora. Havrani z kolonie na ostrově rybníka Bezdrev se začali usazovat od roku 1984 v krajském městě. Jejich počet postupně vzrůstal až do začátku 21. století, kdy se ustálil přibližně na 400 až 500 aktivních hnízdech každý rok. V současnosti je českobudějovická městská populace jedna z největších u nás a tvoří až pětinu celkového počtu havranů v republice. Další významnější populace najdeme v okolí Prahy (z vnitřní Prahy v posledních letech hnízdící havrani téměř vymizeli), v Chrudimi a Pardubicích a na severní Moravě a ve Slezsku, kde jejich počty ale dlouhodobě ubývají. Na jižní Moravě stále přetrvává několik kolonií v původním biotopu lužních lesů (obr. 3).