O černé a bílé

Nebylo pozdě, krátce po sedmé večer. Ale v tropech se stmívá brzo. V Benin City zrovna nešel proud a nad čtvrtí Ogida nevisel ani náznak světelného smogu.

Šli jsme po pěšince mezi zadními dvorky a každou chvíli tma řekla: „Dobrý večer!“ Anglicky, s nigerijským přízvukem.

Kresba Vladimír Renčín

„Já se z tebe zvencnu,“ komentoval to deset minut nato můj skoromanžel K., když už jsme seděli nad palmovým vínem u hospodského stolku ozářeného světlem lucerny, která se nabíjela otáčením klikou. „Věděl jsem, že s tvou barvou budou v Nigérii potíže. Ale netušil jsem, že budeš ve tmě zářit!“ Dost ho to rozladilo. Tvořila jsem vynikající terč pro útoky lupičů.

Když jsme už zase byli v pražském bytě, K. se mi svou barvou mstil. Když večer po setmění uslyšel mé kroky na schodech, zhasnul v obýváku, svlékl se donaha, stoupl si do předsíně a čekal, až se o něj přerazím. Tenhle trik mu vyšel několikrát.

Taky svou barvou trápil policajty. Když jsme někam jeli autem, řídila jsem ve dne já, v noci on. A měl ohromnou legraci z toho, že policie s oblibou zastavila „auto bez řidiče“. Moc se mu líbilo, když policista, oslněný světly aut, nahlížel do vozu a hledal šoféra.

Přijde mi naprosto úžasné, že si dnes lidé můžou se svou barvou takhle hrát. A trochu smutné, že to tolik let, ne-li staletí, dost dobře nešlo. Vždyť jediný významný rozdíl mezi černochy a bělochy je barva naší kůže.

Samozřejmě všichni víme, že černoši nejsou doopravdy černí a běloši nejsou doopravdy bílí. A mezi dvěma barevnými extrémy, dejme tomu urostlým mužem z kmene Dinka z Jižního Súdánu a blonďatou Švédkou, která nikdy nevylezla na slunce, najdeme celou barevnou stupnici odstínů, tím spojitější, čím víc lidé cestují a čím větší svobodu mají ve výběru otců a matek svých dětí. Je mezi námi čím dál víc jedinců, u nichž je jen otázka osobní politiky, jestli se označí za černocha, anebo za bělocha. Tyhle dvě rasy, mnoho staletí – až na výjimky – ostře oddělené, mají dnes k sobě čím dál blíž.

Přestože je barva kůže do značné míry dědičná a odstín kůže leckterého potomka lidských černo-bílých rodičů je přesně na půl cesty mezi mámou a tátou, šedí lidé téměř neexistují. (Říkám téměř, protože jsem pár šedých jedinců osobně potkala. Všichni byli ajťáci nebo hackeři zalezlí v podzemí mezi počítači. Původně byli nejspíš běloši.)

Čerň mého skoromanžela má sice teple nahnědlý odstín, jeho tělo vypadá jako vymodelované z kvalitní čokolády s 96% obsahem kakaa, ale „hnědý“ by mu nikdo neřekl. Snad proto, že tohle slovo (zatím, jak se zdá, bez výrazné negativní konotace) je vyhrazeno pro Indy, lidi ze Středního východu, Srílančany nebo Malajce, přestože se mezi nimi najdou jedinci výrazně černější než mnozí černí Afričané. „Žlutí“ se dnes lidem už moc neříká, přestože se to označení mnohým Číňanům, Vietnamcům nebo Thajcům líbí. Připomíná jim slunce, mandarinky a zlatou barvu buddhistického osvícení. Ani „žluťoši“ samosebou nejsou doopravdy žlutí. Doopravdy žluté lidi potkáte snad jen v nemocnicích, kde si léčí nemocná játra. Lidské barevné názvosloví je vážně podivné.

V dnešní době by antirasistickým aktivistům jakékoli barvy nejspíš pořádně hnulo žlučí, kdyby se kdokoli o komkoli vyjádřil, že je „černý jako noc“.

Pravda je ovšem taková, že tmavší černoši se svou barvou skutečně blíží barvě noci. A běloši, pokud nejsou opálení, barvě dne.

Je to jen teorie, samozřejmě, ale věřím, že by právě tenhle rozdíl mezi temnou nocí, která mnoha tvorům nevybaveným schopností nočního vidění či sonarem, včetně člověka, připadá nebezpečná, a světlým dnem, který většina takových tvorů považuje za bezpečnější, mohl vysvětlit, proč má tolik lidí na planetě podvědomý strach z černochů. Běloši, zvyklí na to, že ostatní lidi jejich rasy bývá aspoň trochu vidět i po setmění, se bojí jedinců, které vidět není. Lupiči jakékoli rasy a národnosti si zakrývají obličej černými kuklami, ne bílými.

Jakkoli je to nekorektní, zejména z hlediska rasové politiky, my lidé máme tendenci vnímat bělobu jako „bezpečnou, čistou, dobrou“ a čerň jako „nebezpečnou, umazanou, zlou“. To je bohužel přirozené a může za to rozdíl ve vnímání dne a noci.

Američtí černošští aktivisté se koncem šedesátých let pokusili tohle vnímání barev obrátit a prohlašovat, že co je černé, to je dobré, a co je bílé, je špatné. Stačilo ale pětadvacet nebo třicet let a už na to vzpomínali se smutným úsměvem. Pokus o obrácení lidského vnímání barev byl naivní a v boji proti rasismu se moc neosvědčil. Smějí se tomu i afričtí černoši. Senegalci o svých krajanech občas říkají, že ten nebo onen „má černou duši“ – a není to pochvala. I Afričané „černí jako noc“ tradičně vnímají noc jako nebezpečnou a čerň jako barvu zla.

Před 30 lety leckterého Afričana potěšila informace, že my běloši jsme vlastně mutanti, kterým nezbylo než obětovat melanin, užitečný to ochranný pigment, abychom v krajích, kde je méně slunce, netrpěli nedostatkem vitamínu D3. Zdá se ale, že dnes už se rozumní lidé jakéhokoli odstínu za svou barvu nestydí, ani se s ní nechlubí. Berou ji takovou, jaká je.