Elektromobil není jen auto

Elektromobily nejsou nic nového pod sluncem, ale teprve v posledních letech se začínají prosazovat ve velkém – mimo jiné díky technologickým průlomům a masivní veřejné podpoře. Do budoucna slibují proměnit nejen dopravu; budou součástí energetické a informační sítě, nabízející zcela nové možnosti.

Elektromobily vnímáme jako technologickou novinku, ale ve skutečnosti jsou starší než auta se spalovacím motorem. První prototypy elektrických samohybných vozidel se objevily už v první polovině 19. století. Jeden z nich sestrojil kolem roku 1842 uherský fyzik, benediktýn Štefan Anián Jedlík. Jiné zprávy uvádějí ještě dřívější datum, to však spíše souvisí s prvními prototypy elektromotoru, nikoli elektromobilu jako takového. Elektrické vozítko nizozemského vynálezce Sibranduse Stratinghta a jeho asistenta Christiaana Beckera údajně vzniklo ještě dříve, někdy v roce 1835. Uvezlo 1,5 kg nákladu a šlo spíše o model, o demonstraci principu.

Aby elektromobily dávaly praktický smysl, bylo nutné je vybavit baterií, kterou bylo možné znovu nabíjet (akumulátor – sekundární článek), a ne pouze jednostranně vybíjecím (primárním) článkem na bázi Voltova sloupu. Taková auta se objevila až kolem roku 1880. Proč? Protože nabíjecí akumulátory musíte mít z čeho nabíjet. A právě v té době se začaly objevovat první pokusy s výkonnějšími elektrárnami.

První veřejnou elektrárnu spustil Thomas Alva Edison v roce 1882 v New Yorku na Pearl Street. Veškerou vyrobenou elektřinu prodal zákazníkům na napájení své patentované žárovky. Mělo to svou logiku: pokud chtěl prodávat žárovky, musel zákazníkům poskytnout i elektřinu, která tehdy nebyla běžně dostupná. V Edisonově době se používal ještě stejnosměrný proud a velká dynama byla poháněna klasickými pístovými parními stroji, hnanými párou vyráběnou spalováním uhlí. Lidé velmi rychle pochopili, jak mnohostranný nástroj je elektřina. Začala se používat ve všech možných zařízeních, a to včetně dopravy – objevily se první tramvaje, elektrické lokomotivy, ale i zmiňované elektromobily.

Jak uložit energii

Zatímco vlak a tramvaj s tzv. závislou trakcí bez jakýchkoliv debat překonaly parní lokomotivy a staly se komplementární k moderním dieselovým nebo diesel-elektrickým strojům, elektřina na gumových kolech to měla těžší. Hlavním důvodem se zdá být akumulace energie, resp. její zásoba na jednu jízdu. Trakční vozidlo si elektřinu doplňuje za jízdy, vozidlo nezávislé na trakci musí mít energii uloženu v akumulátoru. První auta používala akumulátory olověné, později nikl-železné (Ni-Fe) nebo nikl-kadmiové (Ni-Cd). Všechny tyto akumulátory měly velkou nectnost: byly těžké a objemné. Vézt vlastní váhu akumulátoru vyžadovalo další energii a dojezd těchto strojů se pohyboval do 100 km. Přesto si elektromobil připsal jedno významné prvenství, a to překonání rychlosti 100 km/hod. Roku 1899 se to podařilo belgickému vozu La Jamais Contente (viz obálku tohoto čísla).

Elektrické vozítko nizozemského vynálezce Sibranduse Stratinghta z roku 1835 uvezlo 1,5 kg nákladu.

Snímek Dirk Fennema, University Museum, University of Groningen

Trvalo více než století, než přišly technologie s vyšší hustotou energie a s dostatečně nízkou cenou. I když elektromobily s Ni-Cd akumulátory už mohly poskytnout přijatelnou dojezdovou vzdálenost, velmi jednoduchou údržbu a vysokou životnost, konkurence pro auta se spalovacím motorem to v mnoha ohledech nebyla.

V roce 1996 firma General Motors vyvinula elektrické vozidlo, které posunulo hranice elektromobility velmi výrazně. Elektromobil EV1 tehdy vypadal velmi futuristicky, a měl dokonce bezkontaktní indukční nabíjení (Magne-Charge). V druhé generaci s nikl-metal-hydridovými bateriemi (NiMH, 1999) měl dojezd až 257 km na jedno nabití, které trvalo 1–3 hodiny. V této druhé generaci bylo vyrobeno 457 vozů.