Jak vychytat mikroplasty

Mikroplasty jsou všude. Dokonce i v pitné vodě, ať už balené, nebo kohoutkové. Dobrá zpráva je, že už přicházíme na to, jak se jich zbavit.

Varování před pitím kontaminované pitné vody vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) již v roce 2019. Při pravidelné konzumaci vody z plastové lahve se do těla dostane kolem 90 tisíc mikročástic plastů ročně. Pokud pijeme vodu kohoutkovou, je to „jen“ asi 40 tisíc částic ročně, záleží na lokalitě a způsobu úpravy pitné vody. Dle výzkumu týmu Jing Sun z Univerzity Tchung-ť (Tongji University) v Šanghaji se mikroplasty vyskytují ve vzorcích vod na výstupu z čistíren odpadních vod ve Švédsku, USA, Velké Británii, Německu, Číně… A tak dále. Problém je tedy celosvětový.

Poradí si úpravny ?

Úpravny pitné vody dnes nejsou vybaveny speciální technologií na vychytávání mikroplastů. Samotná úprava vody má větší množství kroků, které závisejí na tom, zda se jedná o vodu podzemní, což je v ČR asi 45 % zdrojů, kdy je nutno většinou odstranit oxid uhličitý, železo a mangan, nebo o vodu povrchovou, kam spadá přibližně 55 % zdrojů pitné vody. Kvalita této vody je nižší a může se rychle měnit v závislosti na přírodních podmínkách, jako je sucho, záplavy, tání sněhu atd. Na jejím znečištění se nejvíc podílí organické látky, řasy, zákal i přebytek dusíku, fosforu, železa či manganu.

Pravděpodobně silonové rybářské vlasce vylovené z Jizery.Snímek Martin Lexa

Úprava povrchových vod začíná odstraněním nadbytečné biomasy pomocí jemných česlí. Dalším krokem je úprava pitné vody na mechanickém, biologickém, chemickém nebo fyzikálně-chemickém principu. V první fázi jde o sedimentaci v usazovacích nádržích a čiření. Po přidání koagulačních činidel (síran hlinitý, chlorid železitý, zelená skalice) probíhá vyvločkování (flokulace), přičemž vločky mají záporný náboj a vážou na sebe mikrobiologické látky. Tento krok zvětšuje velikost částic a umožňuje lepší filtraci, která probíhá na filtrech obsahujících vrstvu z říčního písku a křemeliny, někdy i pod tlakem. Pak následuje sorpce na aktivním uhlí, kdy se odstraňují nízkomolekulární přirozené organické látky a ropné látky, tenzidy, pesticidy, fenoly, chlorované uhlovodíky atd. Nicméně tento krok je nákladný a není využíván ve všech úpravnách. Poté následuje oxidace, která může odstranit přítomné organické látky až na oxid uhličitý a vodu, a chlorace, která ničí bakterie, spory a viry. Místo chloru je možno použít UV záření a ozonizaci, které také dezinfikují, odstraňují zápach a na rozdíl od chloru nemění chuť vody. Nicméně ozonizaci lze použít jen tam, kde nové a kvalitní vodovodní potrubí zaručuje, že se voda dál po cestě ke spotřebiteli nekontaminuje. Po chloraci či ozonizaci následuje provzdušňování (aerace), kdy se voda nasytí kyslíkem a odstraní se zápašné látky jako čpavek a železnaté kationty oxidují na železité, které jsou nerozpustné a vysráží se. Mezi poslední kroky patří odstranění přebytečného železa a manganu a případná úprava organoleptických (hodnotitelných lidskými smysly) vlastností pitné vody. Bohužel žádný z výše zmíněných kroků mikroplasty nezachytí.