Plasty kolem nás a v nás

„Řekni, kde ty plasty jsou, co se tady mohlo stát…,“ mohli by dnes zpívat Pete Seeger, Marlene Dietrichová nebo Marie Rottrová. Jen by to tentokrát nebyla protiválečná, ale environmentální píseň. Plasty by v ní putovaly do řek a řekami do oceánů, kde by je v podobě mikročástic filtroval zooplankton. Jím by se živily ryby, rybami člověk. A z lidského trávicího traktu by plasty putovaly odpadní vodou do řek, řekami do oceánů… A tento koloběh (novou produkcí plastů stále doplňovaný a posilovaný) by za sebou zanechával mořské ptáky s žaludky plnými fragmentů plastu, karety zamotané do plastových obalů, lidi trpící záněty, endokrinními problémy a nádory…

Jak obálka s PET-artovou instalací Veroniky Richterové¹⁾ i články v tomto čísle připomínají, plasty jsou všudypřítomné. Že hyzdí naše životní prostředí od měst po volné moře, o tom není pochyb. O vlivu mikroplastů a nanoplastů na lidské zdraví, na zdraví hospodářských i volně žijících zvířat a na fungování celých ekosystémů toho ale víme zatím méně, než bychom potřebovali.

V odborné literatuře je popsán bezpočet způsobů, jimiž mikroplasty a nanoplasty škodí nebo mohou škodit, řadu z nich zmiňuje Jaroslav Petr (s. 198). Narážíme však na metodické potíže (včetně mizerné kvality řady výzkumů). Četné studie například informují o tom, kolik plastů člověk obklopený civilizačními výdobytky konzumuje. Individuální rozdíly jsou však obrovské – Jaroslav Petr zmiňuje práci, podle které mají lidé v mililitru krve v průměru 1,6 mikrogramu plastových částic. Jenomže zatímco někteří účastníci vyšli z výzkumu s nulou, jiní s dvanácti mikrogramy. Mikroplast je podle definice fragment menší než 5 mm, nanoplast menší než 15 μm. Pod těmito pojmy se tedy skrývá široká paleta částic, které se liší velikostí, tvarem, povrchovými vlastnostmi i chemickým složením. Snědli byste raději jednu kuličku polystyrenu, nebo desítky tisíc plastových nanočástic? Nevíme, kolik a čeho v životním prostředí je, kolik a čeho se dostává do našich těl, kolik a čeho jím jen neškodně projde a co všechno ten zbytek provádí. Data jsou zatím fragmentovanější než samotné mikroplasty.

„Výzkumníci očekávali, že skot chovaný na pastvinách žije v podstatně čistším prostředí, ale hovězí z těchto zvířat bylo kontaminováno bisfenoly mnohem víc než maso prasat chovaných v chlévech.“ (Jaroslav Petr,

s. 198)

Kresba Ivan Steiger

Víme ale, že vliv plastů všech typů a velikostí na životní prostředí a na lidské zdraví je třeba zkoumat. Plasty tu s námi jsou a budou, navzdory všem zjevným i potenciálním problémům mají řadu výhod a v mnoha ohledech proměnily lidské životy k lepšímu. Našly využití prakticky ve všech průmyslových odvětvích, v zemědělství i v domácnostech. Kdybychom se jich rozhodli radikálně zbavit, dostali bychom se nejspíš do neřešitelných problémů, které by začínaly u technologií a končily u sociálních a geopolitických otřesů. Montrealský protokol z roku 1987 sice vedl k tomu, že se svět zbavil freonů ohrožujících ozonovou vrstvu (Vesmír 99, 418, 2020/7), takže precedens pro úspěšné globálně koordinované úsilí máme, odklon od plastů by však byl úkol mnohem ambicióznější. Zvláště když se zároveň snažíme zbavit fosilních paliv.

Mnohem schůdnější a praktičtější bude plasty i nadále využívat, ale zlepšovat technologie jejich výroby a likvidace, abychom minimalizovali hrozby s nimi spojené. Možnosti výroby šetrnějších plastů založené na nových znalostech, v tomto případě polyuretanových pěn, zmiňuje Hynek Beneš (s. 202), o metodách vychytávání mikroplastů při úpravě pitné vody a při čištění odpadních vod píšou Olga Šolcová a Lenka Wimmerová (s. 205). Martin Hrubý ukazuje, že rozdíly mezi přírodními polymery a syntetickými plasty jsou menší, než by se na první pohled zdálo (s. 208), což posiluje naději, že se plasty postupně naučíme vyrábět chytřeji, aby si s nimi příroda – od bakterií po naše těla – lépe poradila.