I příroda má své plasty

Mnozí si pod pojmem plasty představí výhradně látky syntetického původu z ropy nebo uhlí, které sice představují materiál s vysokou užitnou hodnotou, ale také nebezpečnou zátěž pro životní prostředí. Jenže i živá příroda je plná polymerních materiálů – čistě přírodních obdob plastů.

Přírodní obdoby plastů jsou stejně jako ty syntetické tvořeny velkými molekulami – makromolekulami neboli polymery. Příroda obvykle používá k formování materiálů do konečného tvaru enzymatickou syntézu z vodného roztoku na místě určení, kde se pak materiál deponuje. U syntetických materiálů se tak obvykle děje působením vyšší teploty a tlaku ve formě. Výsledné vlastnosti jsou však v mnohém obdobné.

Pampeliška Smetánka (Taraxacum officinale), přírodní zásobárna funkčních obdob nanoplastů.Snímek: volné dílo, CC0

Polymerní materiály v nás

Lidské tělo je tvořeno majoritně vodou (muži 50–65 %, ženy 45–60 %), méně je tuku (obsah je hodně individuální a pohybuje se u zdravých lidí v rozmezí 18–31 %, průměrně více u žen) a třetí složkou v pořadí procentuálního zastoupení jsou bílkoviny čili proteiny, kterých je přes 17 procent. A právě to jsou přírodní polymery – konkrétně polyamidy – a mnoho z nich má v těle materiálovou funkci. Naše tělo obsahuje ještě další polymery – polysacharidy (např. glykogen v játrech a svalech, který je meziskladem glukózy) a nukleové kyseliny (DNA, RNA), ty ale nemají primárně mechanickou funkci, takže je nelze označit za přírodní obdobu plastů. Polymerní materiály tedy tvoří významnou složku nás samých.