Smrk v našich lesích

1952: Jedním z problémů, jež naše lesnictví dnes řeší, je otázka smrku. Smrk je již dlouhou dobu nejrozšířeněiší dřevinou v českých a moravských lesích, ač není původní na převážné většině míst, na nichž je dnes pěstován. […] K zalesnění holosečí byl volen především nenáročný a přizpůsobivý smrk, jenž sliboval nejvyšší výtěž technicky nejlépe zužitkovatelného dřeva. Tak postupem doby zaujaly místo původních lesů nesmíšené porosty smrkové, monokultury.

Zakládané porosty se lišily od původních i svou skladbou věkovou a prostorovou. Přirozené lesy, pokud nebyly toulavou těžbou poškozeny, měly na malé ploše zastoupeny všechny věkové stupně dřevin, jejich korunová úroveň byla bohatě prostorově členěna. Naproti tomu hospodářský les byl na velikých plochách stejnověký, v téže době uměle na pasece založený a najednou také vykácený. Koruny byly v jediné úrovni. […]

Základní linie v pěstování lesů je jasná: návrat k přirozeným, svému stanovišti odpovídajícím lesům. […] Naše budoucí, zdravé lesy budou v souladu jak s podmínkami prostředí, tak také s potřebou. Nová doba nám dala i zákonné podklady – mimochodem z nejlepších na světě – o něž se můžeme opírat při nápravě dnešního stavu (zákon č. 200 z roku 1948). Zákon již zakazuje holoseč i pěstování stanovištně nevhodných dřevin. Smrkové, technicky hodnotné dřevo je ovšem stále žádáno ve velkých množstvích, která by nemohly dodat horské smrkové lesy. Proto budeme dále pěstovat smrk i mimo jeho horskou oblast, zejména v pásmu středohor. Nebudeme ovšem vytvářet velkoplošné, nesmíšené smrčiny. […] Ozdravění lesů v nižších polohách je velikým, závažným a obtížným úkolem našich lesníků, úkolem pro několik generací. Přeměna smrčin na smíšené lesy nepokročila v praxi zdaleka tak jako v theorii. V našich nejmladších lesích do 20 let věku stále převládá smrk, a to dokonce patrněji než v lesích mýtného stáří. Suché období od roku 1947, které citelně postihlo smrčiny v nižších polohách, bylo důraznou připomínkou. […]

Ing. Vladimír Krečmer (Vesmír 31, 161, 1952/6)

2022: Jenomže vše bylo jinak. O vývoji lesnictví po suchu r. 1947 a následné kůrovcové kalamitě (a po celospolečenské katastrofě z února roku následujícího) mluvil Josef Fanta v debatě o lesnictví, kterou Vesmír v roce 2011 pořádal spolu s Českým rozhlasem Leonardo: „Zpracovávala se [kalamita] až do šedesátých let. Naši učitelé tehdy nemínili takto pokračovat. Chtěli přeměnit smrkové monokultury na stabilnější smíšené lesy. Do toho zasáhli komunisti. Okolo r. 1961 tehdejší ministr Hruzík řekl: ‚Na co potřebujeme nějakou lesnickou ekologii? K čemu to je? My potřebujeme kubíky dřeva.‘“ (Vesmír 90, 305, 2011/5)

V následné diskusi napsal Vladimír Krečmer, autor citovaného článku z roku 1952: „Naše jediná oficiální koncepce, zpracovaná podle ideje ekonomismu počátkem devadesátých let, ‚předběhla Evropu‘ a z lesního hospodářství vyloučila vše kromě produkce dřeva a – myslivosti! Zkrátka pojetí ideově údajně supermoderní, avšak v podstatě jako za císaře pána – jako by se lidstvo od té doby nehnulo v životní úrovni, stylu žití co do poměrů environmentálních ve svých potřebách a požadavcích na lesy. […] V překonání této ideologické modernosti spočívá opravdu nová politicko-ekonomická cesta lesního sektoru. V jejím rámci je možno uvažovat i o úpravách biodiverzity lesů, třeba i o pastvě dobytka v lesích či návratech k pařezinám a k dalším starostem o životní prostředí přírody jen pro ni samu.“ (Vesmír 90, 541, 2011/10)

Vladimír Krečmer zemřel v roce 2019. Skutečné změny v lesním hospodaření se tedy navzdory svému optimismu z 50. let nedožil. O konkrétních možnostech přestavby smrkových monokultur psal před třemi lety Aleš Erber (Vesmír 98, 222, 2019/4) a o krizi, kterou podle něj prochází spíše lesnictví než lesy, loni Radim Hédl v článku s provokativním titulkem Les je to, co roste samo (Vesmír 100, 162, 2021/3).