Les je to, co roste samo

„V současné době jsou [lesy] bytostně ohroženy komplexem negativních faktorů […] takže hromadně hynou.“ O bytostném ohrožení lesů psal ve Vesmíru těsně před zhroucením politického systému v roce 1989 Miroslav Vyskot, naše tehdejší přední akademická autorita na lesní hospodaření.¹⁾ Doba se změnila a lesy nezahynuly, avšak o jejich nejistém zdravotním stavu píše znovu o třicet let později, rovněž na stránkách Vesmíru, Vít Šrámek.²⁾ Bytostné ohrožení lesů hýbe českou společností i dnes. Současné ohrožení či přímo kritický stav našich lesů mají za příčinu nikoli průmyslové zplodiny, nýbrž kůrovcovou kalamitu. Není však v krizi spíše lesnictví než lesy? Nedozrál čas ke změně paradigmatu?

Ještě poměrně nedávn o bylo hlavní hrozbou pro naše lesy průmyslové znečištění ovzduší, pod jehož vlivem odumíraly stromy. Waldsterben (forest dieback, hynutí lesa) bylo zásadním tématem lesnického výzkumu během období působení kyselých dešťů zhruba od šedesátých do devadesátých let 20. století v Evropě a Severní Americe.³⁾ Skutečně to tehdy vypadalo, že kyselé deště budou představovat hlavní limitaci lesního hospodaření – aspoň tam, kde bylo jejich působení nejintenzivnější.⁴⁾

Atmosférické depozice zejména dusíku působí dál, ale jejich projevy už nejsou natolik drastické, aby se o tom psalo v novinách. S kyselým deštěm je však těsně spojena jedna podstatně starší hrozba: vyplavování a ztráta půdních živin. Téma nedostatku živin a ohrožení produkční schopnosti půd se v dějinách lesnictví pozoruhodně opakuje a stížnosti na vyčerpání půd se objevují odjakživa. Lesy se kvůli tomu dokonce plošně vápnily a vápní se stále, ačkoli již jen v poměrně malém rozsahu.⁵⁾ Problémy se živinami ve skutečnosti poukazují na zemědělskou podstatu současného lesního hospodaření: les je řízeně pěstován, místo aby nekontrolovaně rostl sám.

Argumentace špatným stavem lesů má velmi staré kořeny. Tradičně slouží jako politický nástroj k prosazování názorů, jak by se v lese mělo hospodařit. Kritika operující špatným stavem lesů je vlastní nejen současným ekologickým hnutím,⁶⁾ ale spočívá i v počátcích samotného moderního lesnictví. Jeho vznik v 18. století má ve svých základech argumentaci, že je třeba řešit chronický nedostatek dřeva (Holznot), plynoucí ze špatného stavu lesů. Dlouho byla tato stará argumentace slepě akceptována a blíže ji začal zkoumat až environmentální historik Joachim Radkau v osmdesátých letech 20. století.⁷⁾ Lesy jsou však v krizi už nejméně tři sta let, na tom se zřejmě shoduje většina odborníků. Vesmír celkem nedávno prezentoval zajímavou výměnu názorů o neudržitelné situaci v lesním hospodaření.⁸⁾ Velká část argumentace se opírala o pohled do minulosti a ústředním motivem diskuse bylo, že lesy už nejde pěstovat v tradičním stylu. Poučení do budoucna se týkala zejména toho, jak lépe pěstovat stromy, aby to stále bylo ekonomicky zajímavé. Od 18. století tedy zřejmě žádná změna myšlení nenastala.

Hlavním konstatováním vzešlým z diskuse na stránkách Vesmíru bylo, že příčinou vlekoucích se problémů je neschopnost lesnictví přizpůsobit se novým hrozbám, přicházejícím jedna za druhou. Aktuálně považujeme za největší environmentální hrozbu změnu klimatu, která přináší sucho ve vegetační sezoně a v budoucnu může způsobit v lesním hospodaření výrazné změny.⁹⁾ V roce 2019 způsobilo sucho v České republice hromadný úhyn borovic, schnuly i porosty dubů, habrů, a dokonce buků, což bylo skutečně neobvyklé. Oteplování klimatu je významným faktorem i v probíhající kůrovcové kalamitě. Ani hmyzí kalamity však nejsou nic nového, před sto lety (1917 až 1927) zdecimovala borové plantáže bekyně mniška. Souvislost s druhovým složením lesů je jasná – hmyz poškozuje určité druhy dřevin, a jsou-li tyto dřeviny pěstovány plantážně, může mít poškození až kalamitní rozsah. O historickém vlivu vichřic na poškození našich lesů toho víme opravdu hodně.¹⁰⁾ Pointa je, že četnost kalamit způsobených vichřicemi stoupla po roce 1950, tedy v době, kterou charakterizuje intenzifikace lesního hospodaření. Jehličnaté monokultury jsou totiž k poškození větrem náchylnější než druhově a věkově diferencovanější lesy.